Advent se stínem siluet, aneb akcija četrnastog

Zavolal mi mistr Raka: „Bude akcija četrnastog v Pardubicach! Mate-li čas, abyste jeli a videli celkovu pracu asistenta? Ja vam platym čas i cestu z Lun do Pardubic a zpatky!“ Než slovo dalo slovo, mé mlčení potvrdilo souhlas a už jen slyším „Dóbra, v nedelu o devatej vas čekam, achoj!“ Je čas adventu, to jsou v naší konzumní době v neposlední řadě společenská setkání a akce všeho druhu, různé míry dobročinnosti a vzájemné pozorosti. Firmy na svých večírcích bilancují a odměňují své zaměstnance, utužují mezilidské vztahy, vytvářejí a prohlubují různé „pí-ár vazby a brázdy“, cíleně i mimoděk. Jak Raku znám, vím že se v tuto dobu ani na chvíli nezastaví, jeho umění má rostoucí oblibu, poptávka uměleckých agentur prudce stoupá.
O siluetistovi jsem poprve četl v knize Ragtime autora E.L. Doctorowa. Siluetistu – současníka potkal jsem v lounském Copy centru někdy před rokem. Srbský rodák, výtvarník, který sjezdil půl světa a má ve svých rukou s malýma nůžkama na gumičce nejspíše statisíce vystřižených siluet - lidských portrétů z profilu. Svým uměním dokáže uživit nejen celou rodinu, ale občas ještě vytvoří pracovní příležitost pro své kolegy. Výsledným produktem jsou obrázky - siluety obličejů z profilu. Kdo by nebyl zvědavý právě na svůj portrét nebo na podobu někoho ze svých blízkých, která je zpracována formou originální dárkové pohlednice?
Raka Miličevič potřebuje ke své práci bílý a černý papír, hustilku od bicyklu s tryskou (pozor, na to má registrovaný patent), pár kancelářských PVC košilek, a ty malé nůžky. Nevyčerpatelná dávka sebedůvěry a optimismus, kterým vás okamžitě nakazí – to je mistr Raka, ať ho potkáte kdekoliv.

A jsme v Pardubicích. Jdeme se ohřát do příjemné cukrárny v Bartolomějské uličce za náměstím. Raka objednává horkou čokoládu a nekompromisně rozdává z domu namazané svačinové chleby. Mne před odmítnutím tohoto způsobu pohostinnosti v kavárně-cukrárně chrání bezlepková dieta. Popíjím presso a vytahuju z tašky s dovolením bezlepkovou tatranku. Nakonec, jsme tu úplně sami.

Za chvíli už stojíme s Rakovým asistentem v bílém stanu a vysvětlujeme přihlížejícím metodu psalitypie: Prakticky vystřihnete z papíru siluetu podle stojící předlohy a obstříknete barvou. Máte na to v průměru tak dvě minuty.
V zánovním klobouku, který si oba umělci v cukrárně vyzkoušeli a nechali se vyfotit, jsem někdo jiný, vžívám se lehce do role jakéhosi komorního pouťového vyvolavače. Vysvětluji, že na všechny, kteří stojí v řadě (fronta je vždycky, zejména před koncem večera) na originál své siluety z rukou mistra, se dnes určitě nedostane. Doporučuji, aby si vybrali z početné škály siluet zde vystavených v albech na stole. Ano, všechny prošly nůžkama mistra. Nakonec, nehledáme přece vždycky jen holou realitu a také statistika má své zákonitosti – předkládaný výběr četností je pestrý a bohatý: „Najděte si svou ideální podobu, mladá paní, nehledejte za každou cenu to, jak přesně vypadáte! Cože, ještě babičku, holčičko? Tady tuhle? Výborně!“
Když vytáhnu a připravím siluetu babičky na černý papír s logem pořádající firmy (Foxconn) a Rakův asistent Mika ruční hustilkou (Raka-air-brush-machine) citlivě nanese kolem podobizny barvu a po chvíli vítězně zvedne obrázek nad hlavu, nevěří matka svým očím: „Celá babička! Dobře jsi vybrala!“ chválí dceru svou. Decentně přizvukuji: „Paní babička vypadá, že bude velmi moderní to žena.“
„Jak já se tady, proboha, mám najít?“ ptá se starší dáma. „Někdy se najdete hned, ale nejlépe vás najde někdo jiný. A je dobré nespekulovat a hledat spíše rychleji.Někdy se začnete vybrané tváři podobat až postupně, je to podobné, jako když se pomalu začínáte navzájem podobat se svým pejskem!“ dovoluji si k tomu poznamenat. A skutečně, tato paní, vrátivši se po půlhodině mistrem „vystřižená“, říká nám, že obrázek vybraný z alba, je jí kupodivu, podle jejího názoru, podobný víc. Inu, vybrala si ideální variantu. „Ta statistika je v pomyslném žebříčku lhaní hned druhá v pořadí – za lží do očí, vážená paní!“
„Věřte svým dětem, mají dobrou intuici!“ povzbuzujeme po chvíli s asistentem Mikou jinou mladou maminku, které se zdá, že ratolest by už měla přestat, už se jí jedna pohlednice suší. „Zapomněl jsem zaplatit, kolik to stojí?“ vrací se mladý táta s malým chlapcem ke stánku. „To už je vyřízeno s pořadatelem, pokud máte lístek, nic víc tu neplatíte! Jen se nám každý podepíše, abychom si udělali přehled o počtu vystřižených a vybraných.“
Dotaz na placení mají také Poláci, kterých přichází hned celá skupinka, ukazují své kupony a hned si v albech vybírají své portréty navzájem. „Tutaj tego – generala!“ žádá jeden. „General Wojciech Jaruzelski“ vyklouzne mi nejapně (podoba s předlohou veškerá žádná). Polský host se usměje a říká, že toho by nám nepřál. Já opáčím, že nás, tehdy potenciální vojáčky, absolventy prezenční služby, někdejší rozhodnutí generála nečekat na „internacionální pomoc“ a „udělat to sám“ možná zachránilo před tažením proti "Solidarnośći" do Polska s tehdy tzv. bratrskými vojsky Varšavského paktu. „Pakt o neútočení“, tak nás to ve škole učili. Pámbu mu to zaplať!

Několikrát za odpoledne se u našeho stánku srocuje přesila asijských mladíků. Od jedné velmi hezké dívky v apartním kloboučku ala léta třicátá se dovídám, že jsou všichni z Mongolska. „No vidiš to, jak jsou urostlé a nádherné ty Mongolky, ani nemaji křivé nohy jako Japonky!“ Tak medituje srbský asistent Mika a oči mu vášnivě planou, pokud dobře vidím. Dávám mu za pravdu a narážím si klobouk více do čela. Mika kdysi přijel ještě do Československa jako mladý nápadník za dívkou svých snů, pracoval v Litvínově a už podruhé se bude vracet do Srbska, i s tou dívkou - manželkou. Mika umí vyslovit „ř“ jako rodilý Čech. V autě se mne ptá, proč u nás nikdo nepěstuje rajčata? „U nás pěstují rajčata téměř všichni, kromě mne a pár mých známých!“ tvrdím Mikovi. „Ale naša vesnica o dvestadeseti obyvatelích dělá ročně dvesta vagonů rajčat!“ říká Mika a vytahuje barevné fotografie svých rajčat a paprik, někde mezi nimi v záhoně decentně probleskne manželka a dcera. „Já mám vypestovaný vztah k půdě. Na to přijdeš až za deset nebo dvacet let, že máš k půdě ten vztah... i když mám strojní průmyslovku! Dělám doma všechno: od masa, přes víno, zeleninu až po květiny, které jsem prodával i do Holandska!“

Mladí chlapci z Mongolska se za odpoledne vrací k Rakovu stánku ještě několikrát. Napadá mne, že jejich profily moc v papírové databance siluet zastoupeny nejsou. Ale jistě brzy budou! S trochou nadsázky jsou tu všichni, kteří právě nemají směnu, Raka stříhá jako divý. Rekordman jeho formátu (záznamy v Knihách rekordů jsou) udělá i 50 siluet za hodinu! Pokud si asijští pracovníci vyberou siluetu svou, vytáhnou z alba vždy stejnou hladce oholenou tvář mladíka s krátkým střihem. Po chvíli ukážou ještě na dívku s bohatým účesem, nebo odvážným drdolem. Když odcházejí, opatrně si pohlednici drží před sebou a nespouštějí z ní oči.

Všudypřítomný hluk poněkud stereotypně ukřičené kapely, tematicky úplně mimo ojedinělou a kdysi slavnou českou hudební adventní tradici. Odpočítávání moderátorů nějakého virtuálního časového předělu tohoto dne, 14. prosince 2008 v Pardubicích, i vyhlašování vítězů loterie nechávají majitelé pohlednic se siluetami spíše bez povšimnutí. Je to možná jejich první advent. My si klepeme nohama do rytmu, začíná být zima a fronta u Rakova stolku narůstá. Byl to hezký, byť místy poněkud hlučný, advent se stínem siluet.

Nabídnuto Deníku 19.12.2008 pod názvem Advent se stínem siluet, vyšlo 20.12. Původně „Hlučný advent ve stínu siluet" (autocenzura)

Z Deníku pana W.G.

Witold Gombrowicz - D٠E٠N٠Í٠K I. (1953 ~ 1956)

vydal TORST 1994, půjčila MK Louny

Vstup do éry snu
Začni psát první historku co tě napadne, tak 20 stran napiš.
Přečti si to.
Na těch dvaceti stranách možná najdeš jeden výjev, několik jednotlivých vět, metaforu, která se ti bude zdát zajímavá.
Napiš to vše znovu a snaž se, aby se ty zajímavé prvky staly osnovou.
Piš bez ohledu na skutečnost, řiď se uspokojením potřeb své fantazie.

Při tomto novém přepracování si už tvoje fantazie zvolí svůj směr - a ty dospěješ k novým asociacím, které zřetelně určí oblast tvého působení.
Potom napiš dalších dvacet stran jako pokračování, drž se pořád linie svých asociací, hledej vždycky rušivý prvek – prvek tvůrčí, tajemný, objevitelský.

Potom to všechno napiš znovu.
Když budeš takhle postupovat, vznikne ti řada klíčových scén, metafor, symbolů a tak získáš správnou šifru (např. v románu Ferdydurke „části těla”).
A všechno se ti začne pod prsty zaoblovat silou své vlastní logiky, scény, postavy, pojmy, obrazy si budou žádat doplnění, a to, co jsi už stvořil, ti dodiktuje zbytek.

Jde v podstatě o to, abys při tom, až se budeš takto pasívně podvolovat dílu a dovolovat mu, aby se ti vytvářelo samo, nepřestal toto své dílo ani na chvilku ovládat. Musíš se řídit touto zásadou: nevím, kam mě dílo dovede, ale ať mě dovede kamkoli, musí vyjadřovat mne a musí mne uspokojovat.… A všechny problémy, které ti přináší takové samorodé a naslepo se vytvářející dílo, problémy estetické, stylistické, formální a intelektuální, musí být řešeny s plnou účastí tvého vyostřeného vědomí a s maximálním realismem (neboť to všechno je hra kompenzací: čím více si dovoluješ, tím větší máš fantazii, intuici, čím jsi nevypočitatelnější a nezodpovědnější, tím musíš být střízivější a zodpovědnější, tím více se musíš ovládat.
Výsledek: mezi tebou a dílem vzniká zápas jako mezi kočím a koňmi, kteří ho vezou. Nemohu zvládnout koně, ale musím dbát, abych se v žádné zatáčce nepřevrátil. Kam dojedu, to nevím, ale musím dojet živý. Ba co víc – musím mít z té jízdy maximální potěšení.

Píši ten deník nerad. Trápí mě ta neupřímná upřímnost. Pro koho ho píši? Když pro sebe, tak proč jde do tisku? A když pro čtenáře, tak proč předstírám, že mluvím sám se sebou? Mluvíš se sebou tak, aby tě slyšeli jiní? Jak dalek jsem sebejistoty a rozmachu, které se ve mně tetelí, když s prominutím „tvořím”? Faleš, která vězí v samém předpokladu mého deníku, způsobuje, že se stávám nesmělý a že se omlouvám, ach ano, omlouvám ... (Ale možná, že ta poslední slova jsou zbytečná, že jsou až nevkusná?)

A přece si uvědomuji, že člověk musí být sám sebou na všech úrovních psaní, to znamená, že bych se měl umět vyjadřovat nejen v poemě nebo dramatu, ale i v obyčejné próze, v článku, nebo v deníku .... Chci být balonem, ale na šňůře, anténou, ale uzemněnou, chci být s to přeložit se do obyčejného jazyka. Ale – traduttore, traditore. Zde sám sebe zrazuji, klesám pod vlastní úroveň.
Obtíž spočívá v tom, že píši o sobě, ale ne v noci, ne o samotě, nýbrž do novin a pro lidi. Nemohu k sobě za těchto podmínek přistupovat s náležitou vážností, musím být „skromný” - a zas mě trápí to, co mě trápilo po celý život a co mělo takový vliv na mé chování k lidem, ta nutnost brát se na lehkou váhu, abych se přizpůsobil těm, kteří mě berou na lehkou váhu nebo kteří o mně nemají nejmenší potuchy. Jenže této skromnosti se za nic na světě nechci podrobit a považuji ji za svého úhlavního nepřítele. Jak šťastní jsou francouzi, kteří píší své deníky taktně – jenže já nevěřím v hodnotu jejich taktu, vím, že je to pouze taktní vyhýbání se problému, který je prostě nespolečenský.

Rád bych, abyste v mé osobě viděli to, co vám nabízím. Chci se vnutit lidem jako osobnost, které bych byl potom celý život podřízen. Jiné deníky by se měly mít k tomu mému jako slova „jsem takový” k slovům „chci být takový”. Zvykli jsme si na mrtvá slova, která pouze konstatují, ale lepší je slovo, které povolává k životu. Spiritus movens. Kdyby se mi podařilo přivolat tohoto hybného ducha na stránky deníku, dokázal bych mnohé. Mohl bych především (a to potřebuji tím více, že jsem autorem polským) rozbít tu těsnou klec pojmů, do které byste mne chtěli uvěznit. Už se nechalo spoutat příliš mnoho lidí, kteří si zasloužili lepší osud. (Úlohu bych si měl vyznačit já sám, nikdo jiný.)
A dál tím, že navrhuji, nabízím otázky, které více či méně souvisejí se mnou, vstupuji do nich a ony mě přivádějí k jiným, mně dosud neznámým tajemstvím. Pustit se co nejdál na panenskou půdu kultury, na její dosud polodivoká, a tedy neslušná místa, vzrušit vás až drasticky – a tím vzrušit i sebe… Rád bych se totiž s vámi setkal právě v té houštině a spojil se s vámi způsobem co možná obtížným a nepohodlným – pro vás i pro mne. A dále – cožpak se nemusím izolovat od dnešní evropské ideologie, cožpak mými nepřáteli nejsou směry a doktríny, jimž se podobám? Musím na ně zaútočit, abych se přinutil být jiný – a vás abych přinutil tuto mou odlišnost přijmout.

Večerní pří(běh) za pět a půl Aqualungů

„Yet, "Aqualung" is arguably Tull's most misunderstood album. There's no arguing with its commercial success, having sold more than seven million copies …"

Ráno, po dvou dnech veselého dojíždění z města Lawn do Prahy autobusy různých dopravců a kvalit, jedeme s dvěma dámami spolujízdy autem. 5:15 z Tyršova nám. Je to vítaná změna. Mladá nová spljzd hovoří o rautu jakéhosi pražského úřadu, kde pracuje. „Bylo tam vše!" vyjmenovává jídelníček, trochu mi ruší produkci - čerstvě zakoupené Tata bojs CD Smetana s Ahn triem. „A kde jste to měli?" vyptávám se, je to jinak milé děvče. Starší spljzd sedí vedle mne a neříká nic. Chci prohlásit „Po pátém děcku se to spraví!” Nakonec to nechávám na jindy a nechávám se unášet Toreadorskou otázkou -„Býk či nebýk, to je co tu běží”, pokud v autě dobře rozumím. Klavírní trio - Korean American sisters a Tata bojs, jak píšou jinde, opravdu hustá smetana, v Toreadorské otázce zhuštěná skvěle samotným mistrem Bedřichem. Tento, ze školy přeci jen trochu zprofanovaný chlapík, mne naposled v rádiu překvapil klavírním cyklem Sny.
Práce - pořád tu máme co dohánět, zvlášť od té doby, co jsem v Praze Holešovicích zavítal do hospody, který měl na štítu obřím písmem napsáno totéž, „Práce"
Odpoledne si jedu koupit stříhaci video - kartu. Projdu kolem prázdného panelákového obchůdku s bylinkama. Po pár krocích se vracím, zeptám se na ostropestřec, toho nepřítele Gilbertova syndromu. Rozhlížím se chvíli v místnosti sám, než vstoupí paní prodavačka. Nevím proč jsem čekal poněkud nerudnou dámu cáklou trochu jógou a trochu léčitelstvím všeho druhu. Bylinkový přelud, hologram dosud neobjevených tužeb a snů, princezna pro prince mého věku! Něco takového se mi stalo snad poprvé. Dostal jsem zde ostropestřec a radu, že se dá pomlít a užívat po lžičkách, nemusí se „vychutnávat" v čaji. Přibral jsem zelený čaj s Ginkgem. Ptám se jak chutná vystavený zelený čaj Earl Grey, který často já rád černý, říká, že by ji to také zajímalo. Nebylinkářské a vzrušující, nevhod přichází zákazník! Vypadnul jsem jako ve snu.

Z Prahy jedeme s Rakou v 17:30. Jako obvykle hovoří celou cestu o svých siluetách a o agentech z uměleckých agentur, kteří si občas díky jemu přišli na pěkné peníze. I tak, některým svým drobným historkám se opakovaně rád zasměje, jako malý chlapec. Pouliční umělec, profesor výtvarné výchovy z Prištiny, jiní v jeho věku roztáčí starobní důchod. On má za sebou tisíce siluet a doma mladou ženu a tři děti. Pobaví zprostředkovaně i spolucestující; nedávno jsem jim citoval jeho příhodu s mrkví: Lékař mu poradil brýle, on sám viděl, že dobře nevidí, nakoupil mrkev, snědl ji a „už vidí dobře - hned se to zlepšilo!" Také se dámy spolujízdy divily, proč sbírá prázdné lahve od piva. Když nastupuje v Praze do auta, cinká někdy prázdnýma lahvema v igelitce. Pro některé, denně dojíždějící pracující, není obvyklé, aby Srb žijící v Česku měl patent na něco takového, jako je pícka na „mršení lahví". Jsou to právě Rakovy Veselé lahve, předělané z lahví vratných, které se stávají oblíbeným artiklem na svatebních obřadech. Rakova žhavicí pícka obepne hrdlo láhve asi na pět minut, pak sklo povolí a spustí se vlastní vahou o přesně spočítaných pár centimetrů níž na podstavec. Výkres patentu je dokonale provedený, dělal ho R. sám, když napřed štědře zaplatil českého inženýra, s jehož výtvorem Raku úředník z patenťáku poslal k šípku. Samotná pec v reálu pracuje nejčastěji na balkoně paneláku a když ji vidím v činnosti, všechny ve mně zbylé varovné hlasy volají hasiče. Konec konců, spolucestující se smějí veselým lahvím aniž je viděly, to je slušný úspěch. Mrkvovému prozření se upřímně řehníme všichni. S Rakou připravujeme „Akciju" a jdeme se domluvit do hospody v Městské plavecké hale, něco takového mají na tom baráku napsáno. R. si dává fernet a já čaj a Colu, člověka to praští dvakrát - chlorovaná síla při vstupu do vestibulu budovy a za dalšími dveřmi zakouřená hospoda. Lituji svého nápadu a přesunujeme se do chodby Rakova paneláku. Tam R. přináší zlatou barvu ve spreji a potom bílou v malé lahvičce napojené na malou cyklistickou hustilku. Rakova airbrush machine. Předvádí mi tisk siluet ze skládaček. Každý si vybere svůj profil obličeje, nosu, účesu, to si složí na připravený pohlednicový formát. Potom Rakův asistent vytáhne barvu, stříkne zlatou, a osobitná vánoční pohlednice z podnikového večírku je na světě. R. prostě nemůže pořád stříhat jednu siluetu za druhou a dělat „rekorde", jak říká. Je to dřina. Tak má své asistenty. Chystám se na příležitostného rydyče - asistenta už příští týden. Možná tím pádem přihodím letos i na stavební spoření. Než se zvedneme, opakuje R. svou oblíbenou tezi s příkladem „Klausa" tj. když například „vymeni učes, nebo obličej Klausa za Zedňyčka, tomu se ty lidy smeju." Já melu také svou: Ať si „lidy delaji" legraci každý sám ze sebe, ne že si bude dělat posměšky z někoho jiného, i kdyby mu to nakrásně dovolil. Siluetista formátu R. to dle mého nemá zapotřebí. R s tím tak nějak souhlasí, ale já vím, že na mne „Klausa" za pár dnů zase vybalí.

Jdu utratit pár stravenek do sámošky Albert, v autě pořád cítím zápach načichlého oděvu z hospody lázeňské. Fuj, ale mohu aspoň přidat na otáčkách ventilátoru. Jedu ještě cestou do prázdné myčky, kde asi deset minut sleduji mycí proceduru přes okna vozu.

Ne že bych to s běháním uplynulý rok přeháněl. Výzbroj zůstala - čelenka, košile a zelené džínsy koupené kdysi v Čínském obchodě, podvlékací termo triko. Tenisky za stovku do blata pořád slouží. Ze zajímavé příručky novináře Čermáka z Reflexu, kterou vydal volně na internetu, jsem si ještě nevzal k srdci všechna ponaučení, tj. nekoupil jsem si pořádné běžecké boty, ale někdy koupím. A začal jsem se méně oblékat, nenavlékám zpravidla pod kalhoty štrample, používám jen šálu jako bederní pás.
Párkrát, po letošní návštěvě ušního lékaře, vyběhnul jsem bez sluchátek. Není to ale ono; občasné hučení v uchu nepřestalo, ani se neprohloubilo. Tinitus snad, napsal doktor, audio test ale naštěstí nedopadl špatně. Tabletky jsem nedobral, sluchátka nezahodil. „Někdy holt hučí, pak to přestane, potom zase hučí, to už mám dlouho" pravila má nejmladší sestra doktorka. A ta to musí vědět, když je doktorka. Titus - Roman Emperor.

Po zastávce u popelnic kde chvíli třídím, pouštím píseň Aqualung do sluchátek a vybíhám mezi chmelnice. Na další song dnes nedošlo, než se první se šestým opakováním sešlo, byl jsem zase doma. V prostřední, vygradované a rychlé pasáži, chytají nohy mimoděk přesně rytmus basové linky bez ohledu na detaily klavírního doprovodu, na které se snažím soustředit já.
V éře vinylu jsem si za peníze vydělané v podniku Student-servis často kupoval LP desky. Třeba na inzerát v časopisu Melodie. Ceny kolem 300 Kčs. Aqualung jsem si ale „objednal" u strýce emigranta. Někde jsem zahlédnul noticku, že je to dobré album. Po prvním poslechu jsem byl rozpačitý: syrový zvuk zpěvu a kytar, bublající, vrčivá a fascinující divoká flétna; na druhé straně téměř něžná glissanda jiných kytar, dokonalé piano, překvapivé harmonické postupy a efekty. Za pár dnů jsem byl z kapely Jethro Tull úplně vyřízený, vstával jsem ve čtyři ráno před cestou do školy a neuměle s velkým slovníkem Unikum překládal texty. Někteří podvečerní poutníci městem ,tak zvaní „machírci" (od hospody ke Kavárně mladých a zpět) dělali se zajímaví a nosili ty nedostupné „velké desky" pod paží tak, aby ostatní viděli, co že to poslouchají a jak jsou „in". Později pak přešli přímo k přenosným magnetofonům přes rameno visícím a hlasitě za chůze hrajícím. Byly to přístroje s malými cívkami a průhledným víkem, nesly značku Tesla, pokud se nemýlím a název Uran. Zánovní album Aqualung zapůjčil jsem jednomu z těchto machírků, byl to tehdy můj kamarád. Kladl jsem mu na srdce všechny tehdejší vědecké poznatky o přehrávání LP desek, tj. přejet desku čistým štětcem ve směru otáček na puštěném gramofonu, jemně očistit nečistoty na hrotu jehly krystalové přenosky, desku vždy po přehrání uklidit do obalu, nepůjčovat dál. Machírek desku v domluveném termínu nevrátil, doma nikdy nebyl. Potom jsem ho s ní potkal venku na ulici, dělal, jako by se nechumelilo. Já jsem dělal to samé. Vrátil ji se škrábancem a byl jedním z prvních machírků, kteří přešli na Uran.

Dnes byla asfaltová cesta mezi chmelnicemi zabahněná i uprostřed a pěkně to klouzalo. Přisvicoval jsem si tedy baterkou. Bílé led diody - dobré světlo.
Při běhání přichází mi na um zajímavé myšlenky a to vždy až cestou zpět ze zadýchaného kolbiště. A to navzdory tomu, že už dva týdny čtu Deník Witolda Gombrowicze! Witoldo je nekompromisní, tvrdě upřímný, ve škole jsme ho nebrali! Takový padni-komu-padni, včetně sebe, pro mne úplně nové zjevení. Může při mapování polské literatury a některých jejích velikánů pořádně zamotat makovičkou. Všechna čest, z deníku aspoň sporadické výpisky mít budu, to mám za úkol sobě.
Když svlékám propocené hadříky, zní mi Aqualung v uších. Nechci se nijak rozptylovat televizí, vanou, vařením ani video-kartou. Jenom kávu umlít musím. Nejlépe rychle sednout a zapsat, co jsem si, pelášíc v rytmu Aqualungu - střední část, nabil do hlavy. Je tu souvislost s Witoldovým návodem jak to udělat, takto jsem si to volně přebásnil: Napsat asi dvacet stránek čehokoliv, přečíst, perly vytipovat, znovu napsat tak, že z perel je osnova, přečíst, dalších dvacet stran napsat tak, že to trochu žije svým životem.

Svedu to na kafemlýnek, který spouštím pomocí kombinaček a navíc dělal takový kravál, že z toho hlavního nápadu nic není.
Alespoň konstatuji, že tak by to mělo být častěji, přijít z práce, převlek, a potom nekompromisně vyběhnout a provětrat hlavu. Přiběhnout, zapsat svodku a plynule přejít do hypotetických osmi hodin osobního volna a osmi hodin spánku, jak jsme se to pěkně kdysi učili v dějinách dělnického hnutí.

Starý pes Podzimu 2008

10. listopadu, téměř po roce vystoupil pod střechou Jindřišské věže Sirob Alaif, ten starý pes. V rámci pravidelné kulturní události Čtení ve věži. A bylo to po roce, s odchylkou asi tří týdnů, jeho druhé vystoupení v tom krásném prostoru. Jako doposud vždy - Unplugged!

Seznam loňských titulů byl tematicky označen jako Písně podzimkové viz Písně podzimkové zde někde víc vpředu, letošní písničkové sérii dal pracovní název Staří psi Podzimu 2008. Dalšího kolegu ale na večer 10. listopadu nesehnal, hrál tedy, starý pes, sám.

Zde bude rozhovor sestavený z otázek, které mi někdo položí, nebo si je položím sám.

Proč vůbec ještě hraješ na kytaru?
- Inu … starého psa novým kouskům … pozdě (Fi)bycha honit. Ostatní většinou své příspěvky čtou, mne nechají hrát - to nemá chybu.
Kolik strun?
- Pořád 12 zvonivých.
Co to máš za držák na krku?
- Ten mi vyrobil před asi třiceti lety spolužák Lopéz, když se šel po maturitě vyučit elektromontérem do Zastávky u Brna; měl potom k práci s ocelí a svěrákem trochu blíže.
Předtím to měl daleko?
- Pokud vím, tak ano. Ale olej v motorce Java 90 - Cross uměl vyměnit i předtím.
A vyučil se?
- Vyučil, na rozdíl ode mne.
Byli jste tam spolu?
- Asi dva dny ano, bylo potřeba oddálit vojenskou službu po prvním neúspěšném extempore u přijímaček na školu vysokou elektrotechnickou v Brně fakultu a potom ještě strojní.
Lopéz se vyučil za dva dny elektromontérem?
- To nevím, za jak dlouho, já jsem po dvou dnech sbalil kufry a odjel z internátu raději zase domů, pobýt rok na Jazykové škole, kde jsem byl jako průměrný kytarista mezi "jednorukými", tedy lingvisty, kterým jsem jinak anglicky moc nerozuměl, králem. Hrál jsem nejčastěji Dylana, Grechutu, Olympic, Jaroslava Hutku a Dobrý den, majore Gagarine.
Takže se nic nezměnilo?
- Snad trochu změnilo, hraji si dnes nejvíce Dylana, Grechutu, pokouším nesměle třeba Prázdné kúpaliská Deža Ursínyho. Hvězda na vrbě z minulosti občas vyskočí, od mistra Hutky už nic, i když, „že narodil se nám všem Jéžišek", to by zase ano … a Dobrý den, majore Gagarine.
A vyučil ses tam taky elektromontérem?
- To ani ne, ale pro mne třeba vzít malou žárovičku z kapesní svítilny a zamontovat ji pod vypínač světla v koupelně, nebo na WC, tak, aby svítila, když byla místnost obsazena, byla už před dvoudenním elektrickým poučením v Zastávce u Brna NAPROSTÁ HRAČKA.
????????
- A také jsem věděl, že existuje tunelová dioda!

????????
- A když si sestry pouštěly hlasitě dokola svůj jediný singl s pronikavým hláskem dětského zpěváka, tuším z Německa, jménem uměleckým Heintje, uměl jsem nenápadně vypnout hlavní jistič na chodbě činžáku, zatímco ony marně hledaly chybu v pojistkové skříňce nad dveřmi bytu.
Aha. A proč vůbec hraješ na kytaru a ještě k tomu zpíváš?
- To opravdu tak přesně nevím, jsem už takový - zpěvák děDský. Jsem rád, když mne někam takhle pozvou a dokonce mne i vyslechnou. Jinak se nedonutím k nastudování nových písniček (nových - starých, ze seznamu mých oblíbenců).
I ty starý ješito!
- To ano, díky. Minule jsem zaplatil i vstupné, letos byl ke mně recepční pozorný a když viděl kytaru, sám řekl ať neplatím!
Staří psi už existují - víš to?
To vím, hraje tam můj bývalý spolužák ze školy Vysoké báňské na kytaru, předskakovali při loňském vystoupeni J.Wintera v Praze… jsou pořád skvělí kytaristé na světě (J.W. i spolužák řečený Meril).
Chceš ještě něco říci na (jak doufám prozatímní, respektive klamný) závěr? -Ano, velmi uctivě a moc poděkovat mladé paní Barbaře za bleskový překlad textů z LP desky Marka Grechuty, které jsem si dovolil upravit a ty dva, co tady zatím vyvěsím, také odzpívat.
Vše?
- Pro dnešek vše, časem to tu doplním o všechny tituly toho památného Jindřišskověžního podujatia.

M79 odchází

Ráno beru novou slečnu spolujízdu, kterou mi přivedla o něco starší slečna -dáma spolujízda M79 jako náhradu za sebe. Cestou dost mluví, je to absolventka jedné vysoké školy, mladí šéfové v jakési polostátní agentuře prý nechávají profesně postupovat jen ty „povolnější” kolegyně. Tak si po prvním pracovním měsíci hledá něco jiného. Konstatuji, že člověk absolvent, ještě nabitý ideály díky některým fakultním nadšencům a altruistům, bývá často zklamán při objevování každodenní reality.

M79 odchází. Bude pracovat tady někde, v místě svého bydliště a přitom si nepohorší, abych tak řekl. Lepší spolucestující než M79 už mít asi nebudu. Udělám jí na rozloučenou kopii The Hours. Sotva jsem to ráno v autě vsunul do rádia, téměř okamžitě reagovala dotazem, nejde-li o filmovou hudbu. Řekl jsem že ano, protože na obalu CD jsou známé tváře slavných hereček. A že hudbu P.G. považuji za hodně vizuální, i kdyby s filmem neměla nic společného. To odpoledne, když jsem hrál brněnskou etnogastrofolkmusic Písničky z hrnce (Vaříme a zpíváme s apetýtem), klidně spala celou cestu, zatímco já si v duchu se Statickým promenádním orchestrem jódloval "Vepřové jazyky na česneku", pobrukoval Bryndzovou polievku a všechny další podařené kousky, tedy opravdu všechny.

Řekl jsem M79 nedávno, že možná také odejdu do místa svého bydliště trvalého za prací a že ta nabídka je pro mne finančně krokem citelně zpět, ale jinak ve všech směrech znamená velký skok vpřed: Zajímavé a atypické pracoviště, které zatím neprozradím, ušetřím cca 4 hodiny denně z dojíždění, půjdu po letech zase do práce pěšky, nebo na kole, vyspím se a třeba přestanu jen dohánět a udržovat repertoár klavírní a ještě se něco nového naučím. A že toho mám nachystáno dost. Masivní příprava na důchod.


Včera, kdy jsem se vracel autem sám, usiloval jakýsi nezbedný řidič o můj život, nebo minimálně o hlubší zkušenost s čelní srážkou dvou rychle jedoucích vozidel. Na úzké cestě mezi poli za Horoměřicemi proti mně vyskočil náhle, tak náhle a nedal jinak, než že náklaďák protijedoucí ještě předjede. Nedošlo sice na kvílení pneumatik, ale ubrzdil jsem to akorát tak, že prostor pro toho kaskadéra a potenciálního vraha byl s odřenýma ušima průjezdný. Musím pít a oslavovat, byla to slušná klika.
Brzy odpoledne po práci jsem se vypravil na Bulovku pro výsledek. Relativně dlouho jsem hledal ten největší, dost nově vypadající infekční pavilon. Uvnitř mnoho krásně natřených oranžových dveří. Než jsem spočítal, zda je jich také 13, jako tomu bylo v neděli na nové povolební oranžové mapě republiky, sestřička přišla s papírem a poprosila o 3 Kč za tisk. Řekla, že Jonsonovo vyšetření na žloutenku je negativní. Rychle se vzdaluji z orange koridoru a mířím na Hradčanskou. Tam čeká Jonson, jedeme na odpolední návštěvu k obvodní lékařce. Ta mu stanoví na základě nových informací jako diagnózu Gilbertův syndrom. Tak jsem si o tom večer četl na netu a vytisknul svodku Eo. Ta mi pak, na základě informací o přísné chlapcově dietě, nedovolila vzít mu ani vzorek z plechu s oříškovými rohlíčky z listového těsta, které vnukovi s láskou ráno napekla.

Celiatik a Gilbertik diskutují nad rohlíčky z listového těsta, třetí, ta pyknická Eo se 110 kg živé váhy (kolegové v práci by pro ni měli termín „váha jateční") se „směje”; na rozdíl od nás dvou, nemá je od doktora zakázané. Měla by si je zakázati sama. S návrhem, že skočím J.něco vlastnoručně uvařit jsem neuspěl, tak se soustředím na jednu slohovou úlohu o jednom domě a večer jdu běhat. Běhání nemá chybu, jen se k tomu pravidelně dokopat.

Také se už skoro těším, než se tréma dostaví, do J.věže na 10. listopadu, kde budu hrát pár písní, cover verzí (Cover Diversion) od Marka Grechuty, Tadeusze Nalepy a ještě nějaké další. Teď si zde vyvěsím Dylanovo Workingman's Blues, které mi tak dlouho nedalo spát, jako ostatně celé Modern Times, až jsem si to přepsal a přetvořil do rodného jazyka.


Workingman's Blues / Bob Dylan

… text musím ještě předělat, smazal jsem

Kampa,ostrov umělců i turistů

Malá strana vznikla jako neohrazené podhradí bez městských výsad, které vzrůstalo s rozkvětem Hradčan. Roku 1257 zde bylo založeno - po Starém městě - druhé, ohrazené královské město. To bylo zváno "Nové město pod hradem pražským", později "Menší město pražské" a konečně od 17. století "Malou Stranou". Toto město bylo daleko menší, než je jeho současná rozloha. Dnes je pražská čtvrť Kampa oblíbenou zastávkou turistů, kteří zde mohou navštívit některou z příjemných (o „příjemnosti" cen tu nehovořme) restaurací, nebo tradičních českých hospod, mohou si prohlédnout vltavské břehy z parníků, které jsou v provozu celý rok, projít si kouzelnou Kampu a tajuplnou Čertovku.
Pradávné historky a pověsti jednotlivých míst přidají na tajuplnosti a přitažlivosti malostranských zákoutí.
Také nedávná historie Kampy v nás budí respekt, někdy až nostalgický. Těch osobností, co se procházelo po ostrově bez možnosti ztroskotání! Umělecká beseda, spolek umělců, získal v roce 1926 na Kampě své první samostatné sídlo s Alšovou síní a „dvoranou“ pro koncertní a divadelní provoz. V besedním domě pořádal spolek pravidelné výstavy svých členů, ale také domácích a zahraničních hostů, koncerty, přednášky, diskuse i řadu dalších bohatě navštěvovaných společenských akcí. Vyhlášené byly zejména „čaje“, nezřídka s účastí Jaroslava Ježka, maskovací večírky apod.; s besední „dvoranou“ jsou spojeny také počátky Osvobozeného divadla (první představení Voskovce a Wericha) i Frejkova divadélka Dada.
Besední dům se rovněž stal sídlem hudebního vydavatelství, Hudební matice, nejvýznamnějšího československého podniku toho druhu, které si získalo svou úrovní i mezinárodní ohlas a respekt. Sídlila v něm redakce besední výtvarné revue Život (vydávané až do roku 1949, kde působili mj. Vladimír Holan, Josef Čapek a Karel Šourek) – a také hudební revue Tempo.
Jméno Jana Wericha je dnes nesmazatelně spojeno s vilou, ve které kdysi žil Josef Dobrovský a dnes je známá jako „Werichova“. Jan Werich v tomto domě žil až do své smrti. Sousedem v přízemí vily mu po léta byl významný básník Vladimír Holan. Díky umělcům, kteří požívali výsady být pravidelnými hosty Jana Wericha, tato stavbička po dlouhá léta hostila skutečnou uměleckou elitu. Dnes proslulí, tehdy ještě mladí Miloš Forman, Jiří Menzel, Pavel Juráček, Václav Havel a řada dalších zvučných jmen se procházeli Kampou k Werichům i od nich.


Rychlá úprava pro HaF (zakázka je zakázka): KAMPA, HISTORIE A LIDÉ*

RodinaVáňova z Divadelní pouti

MYŠLENKY Z ROKU 1983 - RODINA VÁŇOVA - DIVADELNÍ POUŤ - STŘELECKÝ OSTROV - TAM VZNIK HAFSTUDIA - SANANIM – KRUH SE UZAVÍRÁ

Myšlenka Divadelní pouti dozrála roku 1983 ve Volném společenství divadelníků Vikýř.
Na propůjčeném kusu stavebního pozemku před areálem Brumlovka se zkoušela první čísla divadelní, hudební i akrobatická. Protože ke spolku se přidávají velmi rychle kumštýři všech možných uměleckých profesí, přichází akrobaté, tanečnice i kouzelník. Společníci z Vikýře přibírají Kočvarovu hereckou společnost (Radim Vašinka a spol.), Kleplovo loutkové divadlo, Forman and Herodes, Kocourkovské národní divadlo…
Celou historii Divadelní pouti, z pohledu jednoho z otců – zakladatelů, Jakuba Krejčího, najdete na http://kuba.cz/Divadelni-pout

Rodina Váňova se vylodila poněkud živelně v 80.letech na Střeleckém ostrově právě na Divadelní pouti. Ani tehdy nebyl znám přesný počet členů této značně rozkošatělé famílie. Ale víme, že k rodince se hlásila jak herečka Eva Holubová, tak bard s akordeonem na krku Václav Koubek, herečka Lenka Volfová pod přezdívkou Chuda, nebo chlapci Formanovi – herci a bratři. Při vylodění pomáhal zřejmě i Petr Kalandra a v neposlední řadě působilá u Váňů Hana Francová, nejspíše jako domácí učitelka klavíru a také jako Au Pair - Seniorin.

Ve svých rodinných rolích se střídali Váňovic komedianti velmi svižně, navíc některé, i ty z rolí menších, byly často dvojrole. A to dvojrole tu mistrné, tu průhledné, tu jak cukr rafinované. Táta Váňa je ukázkovým příkladem a dosud nenatráveným soustem pro matrikáře i záhadology! Jisté je jen to, že na Divadelní pouti se výše jmenovaní domluvili, že založí HaF Studio – první soukromou školu uměleckou pro děti. HaF Studio stojí, ale kam se na dobrých dvacet let poděla Váňova rodina?

Dnes něco víme, něco jen tušíme, prozradíme jen to, že jako táta Váňa vystupuje a jedná jistý Jiří Richter, který používá před jménem titul Mgr. Současný ředitel Občanského sdružení SANANIM se jmenuje stejně a dokonce má před jménem přesně ten samý titul. Právě SANANIM je pořadatelem Hrnčířských trhů probíhajících zároveň s letošním Poupěním. Že tu jde o spekulaci s lechtivými a fantaskními obrázky? Ale nemohla by být volavkou přeci jen Chuda, za svobodna Váňová? Převléknout se za chlápka a čekat, až se někdo lapí na choulostivé materiály, to je pro Chudu všední herecká etuda. Dnes! Natož v časech, kdy kamery potřebovaly podvozek! Existuje totiž osoba s totožnou identitou, s těsnou vazbou na jisté HaF studio, kde vede dětské divadlo. Jde tu opravdu jen o divadlo?
A dále - těžko dnes říci, jakou hlasovou skupinu při zpěvu kramářských písní vedla tehdy na Střeleckém ostrově dáma, přezdívaná „Váňová - teta“. Jisté je že dnes se o její roli uchází, a prakticky už si ji přisvojila, MgA.Hana Francová, správně tušíte, dnes úřadující ředitelka studia HaF. A kruh se, chytrému napověz …, uzavírá.

Ale vraťme se zpátky na Ostrov Kampu - zem, kde právě probíhá toto Poupění. Vody řeky Vltavy vyplavily letos rodinu Váňovic na Kampě v silné sestavě, a tedy, tak jako kdysi, vážení diváci, uhlídáte, jak vám svorně zazpívají odrhovačky kramářské i ty písně staropražské:

Jirka Richter jako táta Váňa
Hanka Francová jako Váňová – teta
Lenka Volfová jako Chuda Váňová
smíšené děti Váňovi – těch bude odhadem pět

Přejeme pěkný poslech a příjemný přechod z Hafovatění do Váňovatění.



Kolektiv redaktorů a pátračů po historii rodiny Váňovy.



Pro Hanku Francovou do novin „Strýt-Tyjátr-Poupění 2008"

Když vybité baterie, tak Stříbrník

Horská prémie - příběh Ejemovy chaty

Cílem mé jarní vyjížďky na bicyklu, ve slunečním odpoledni v sobotu 15. března, byla původně Bílina. Nakonec, místo vložky v úvozovkách rychlostní, zvolil jsem (rovněž v úvozovkách) vysokohorskou prémii a vyrazil na kopec Červený vrch, vulgo Červeňák. Podle Wikipedie také Stříbrník - kopec nacházející se v západní části Českého středohoří, 3 km severně od Loun. Jedná se o velice zajímavou geologickou a paleontologickou lokalitu, neboť zdejší červený geologický podklad je složen z barevných jílů, jenž kdysi dávno vznikly vypálením blízké uhelné sloje.
V červené hornině zde byly nalezeny otisky různých pradávných třetihorních organismů.

Důvodem pro zkrácení mé sobotní cesty byly vybité baterie (bez hudby v uších jezdím na kole skoro už nerad) a hlavně má příležitostná pohodlnost - jistá prémie bližší než propocený kabát z bílinské rychlostní vložky. Do kopce jsem pohodlně vytlačil bicykl po úzké a kvalitní asfaltové silničce. Cestou jsem viděl hodně větviček i šišek na zemi, velké odvážné mravence brázdící snad pro ně už teplý asfalt, dvě malá hnízda čerstvých fialek a pár aktivních rojů nějakých komářích mušek, snad jepic ?

Na kopci nikdo, ocelová konstrukce Českých radiokomunikací, dvě nevzhledné, ale proč neříct rovnou ohavné, lepenkové boudy dílem zaražené v kopci a dílem na muřích ocelových nohách se zatlučenýma dveřma, hospoda v chatě s věžičkou rozhledny zavřená.
K verandě chaty vedou ještě celkem bezpečné betonové schůdky a když vystoupám, čtu za sklem na pohřebním parte oznámení o zániku levných restauračních služeb v roce 2004. Na dalším papíru je velkým, hodně vybledlým písmem sděleno: " Nic tam není, neničte!"
Já vidím za sklem verandy, která vypadá, že obehnala původní stěny chaty o nějaký pátek později, docela zachovalé pianino. Když objekt obcházím, jsou za okny vidět už jen kusy odloženého nábytku a nějaké harampádí. Cestou zpět na schůdkách vidím dvě drobné mince, korunu a dvoukorunu: „Takové štěstí, že by se u zavřené hospody na mne usmálo?” Je tu hezky, lepší já ve mně vítězí, přidávám k nim korunu a jdu k informačním cedulím na žlutém sloupu.

Podnět k postavení chaty na Červeném vrchu podal ing.Ejem 29. září roku 1902. O čtrnáct měsíců později ale ten člověk zemřel a záměr, který potřeboval podpořit kapitálem 800 zlatých, zůstal viset ve vzduchoprázdnu, možná i proto, že tehdejší Ústředí turistiky stavbu ignorovalo. Ale továrnice Královcová z Domoušic zakoupila podíly za pět zlatek. Továrník Valtera dal do desetizlatkových podílů zlatek padesát. Obecní záložna a pivovar nakoupily podílů po sto zlatkách a jistý pan Polívka dal tisíc cihel ze své cihelny. Pan Větrovec zase poskytnul tři vozy pro dopravu materiálu.
Tak začíná příběh dřevěné Ejemovy chaty, který je možno číst na malé vývěsce umístěné na sloupu s turistickými značkami.

Ale kdo byl Frotzel? To se jako olomoucký rodák dovídám až na webu Nemocnice Sv.Alžběty - www.nemalzbeta.cz,(stojí za prostudování). Vytrhnul jsem s dovolením pár slov o MUDr. Frotzelovi (snad se správně domnívám, že je to opravdu ten, po němž vyhlídka nese jméno): „O vybudování samostatné nemocnice se v Lounech začalo uvažovat až koncem sedmdesátých let 19. století. Zásluhu o výstavbu nové veřejné nemocnice měl především mladý (bylo mu tehdy pouhých 33 let) starosta Loun MUDr. Josef Frotzel. Ten se také stal po uvedení do provozu v roce 1885 jejím prvním ředitelem a současně jediným ústavním lékařem.”
A kdo byl ing. Josef Ejem také tak trochu ověřuji až dále pod kopcem, doma po připojení na dráty; byl to turista, otec -zakladatel (stejně jako dr.Frost a dr.Veltrubský) a předseda lounského KČT.

Ejemova chata byla majiteli - Klubu českých turistů, který zahájil svou činnost vycházkou z Loun do Slavětína a na Peruc v roce 1894, vrácena Zemědělským družstvem Dobroměřice po jednačtyřiceti letech, kdy si možná svým způsobem, jak se na ni tak dívám, občas i užívala znárodnění. Nyní je najmuta společností HAMAS a jak se na vývěsce píše, je restaurována.

A jaké byly ceny u prvních správců chaty - manželů Švarcových? Pivo 36, ležák 38, sodovka 24, chleba s máslem 12… vše v haléřích. To na tu dobu snad odpovídá, pokud si vzpomenu na příhodu z knížky ze seznamu povinné četby, Malý Bobeš, ten si jednou koupil rohlík se salámem snad za pětník. Na Červeňáku by možná připlatil „středohorskou přirážku”.

Z rozhledny Ejemovy chaty jsem se tedy pro tentokrát neporozhlédnul, ale po hledání na netu vidím, že je to nadějné, protože nacházím celkem pozitivní zprávy návštěvníků minimálně z května loňského roku. A také čtu, co všechno třeba někdy uvidím: Turistům se z rozhledny naskytne pohled na Louny, Doupovské hory a Krušné hory s Klínovcem. K severu je možno pozorovat vrcholky Českého středohoří a na východě výhled uzavírá hrad Házmburk.


(A protože jsem u příležitosti své neplánované horské prémie neměl fotopřístroj, ale i kdybych měl, rozhodně doporučuji pohlednici Ejemovy chaty č.152490 na adrese http://www.turistika.cz.

Návod na běh

Poslal mi Jonson odkaz na články o běhání, asi nejvíce mne zaujal Maratonský deník aerobního tragéda - http://maratonsky.blogspot.com/2005/02/dv-pln-odlin-bhac-knky.html
Jsou tam dál recenzovány dvě úplně odlišné běhací knížky.

Z jiného odkazu mám rady, které jsem si dovolil dále překopírovat a budu s nimi postupně ne polemizovat, ale pozitivně jim přizvukovat. Sportu nerozumím,proto se při pohybových disciplínách chovám jako cíleně antisportovec, ale toto cítím podobně.


Jak běhat - běžecké rady


Kadence běhu
Podle Danielse je prý až neuvěřitelné, kolik běžců nezvládá základy kdysi tak základního pohybu, jako je běh. Základním problémem je, že běžci spíše "skáčou" z nohy na nohu, místo toho, aby běželi. Proto by si měl každý spočítat počet kroků za minulu (kadenci) při různých rychlostech běhu. Při výzkumném programu na OH Danielsův tým sledoval kadenci běžecké elity. Zřídkakdy klesla pod 180 kroků za minutu. Špičkoví běžci měli prostě rychlý přechod mezi dopadem a odrazem. Rekreační běžci běhají s kadenci 150 kroků za minutu, což je spojeno s pomalým přechodem, který stojí spoustu energie. Tato nízká kadence mimo to způsobuje delší letovou fázi kroku, čímž se zvedá těžiště těla příliš vysoko a způsobuje tak zase těžší dopad a větší spotřebu energie. Podle Danielse je zvýšení kadence možné u každého. Snažte se představit si, že našlapujete mezi řadami vajec, která nechcete rozbít. Okamžitě po dopadu se snažte také urychlit přechod k odrazu aktivní snahou pořádně se "horizontálně" zapřít proti podkladu. Podklad nedusejte, jenom se po povrchu valte. Tam kde to profil trati a povrch dovolí, usilujte o kadenci 180 kroků za minutu. Roviny pohybu rukou se mají protínat nejméně 2 metry před tělem. Ramena volně svěšena, žádné násilné vypínání hrudníku a hrbení.

Zítra si tu svou kadenci změřím. Z nohy na nohu určitě neskáču, běžím dost drobně, dnes - v úterý- jsem například běžel ještě drobněji, protože s hrajícím discmanem. Když byl v náprsní kapse, po určité době paměť strojku nestačila, melodie přeskočila. Při držení v ruce krok byl drolivější, rozkmit pravice možná trochu omezený, reprodukce z disku skvělá. Mobil je lehčí, ale po necelém roce má N70 Nokia problém se sluchátky, hraje jen jeden kanál. Nic člověka tak nerozladí, jako když mu při běhání vypne v uchu jeden zvukový kanál, který při nějakém těžko definovatelném pohybu občas naskočí, aby po pár sekundách opět na dlouhé minuty vypadnul.

Došlap
Usilujte o jasný dopad. Nejvýhodnější je dopad na střední část šlapky, i když ani dopad na patu nemusí být na závadu a výjimečně někdo dokáže být úspěšný i s dopadem na špičku nohy. Ten sice může zrychlit ve sprintu, ale pro vytrvalce přináší spíše křeče. Jednoduchým způsobem, jak zjistit svůj došlap, je běh naboso po měkkém povrchu (nejlépe písek) s koncentrací na první dotek šlapky s povrchem. Zkuste s došlapem lehce experimentovat. Třeba na plážích slunné Itálie. Ideální došlap dovoluje nejuvolněnější běh. Při OB se s pískem pláží zřejmě nesetkáme. Základní význam má běh po lesních cestách. Dosud jsme si povídali o atletickém běhu po rovině a je třeba zmínit se o běhu v terénu.


S určitým způsobem došlapu jsem kdysi v písku experimentoval, to když nám paní učitelka v pravidelné hodince nápravného tělocviku (plochá páteř, svalstvo ochablé, rachitický hrudník - oblíbená písnička mé dorostové lékařky, nezapomenutelné paní doktorky Macků, ale na "modrou" to nestačilo) popsala, jak si můžeme vylepšit platfus a sledovat obrys chodidla namočeného ve vodě na suchém betonu, nebo v pískovišti.

Běh do kopce
Čím prudší kopec, tím výraznější pohyb rukou, rychlejší frekvence kroků, větší nakloň těla dopředu a vyšší zdvih kolen. Krátké kopečky je výhodné "přejet" zvýšenou rychlostí a švihem. U všech kopců je důležité zrychlení na vrcholu s vědomím obnovení rytmu běhu. V extrémně prudkých kopcích je vhodný přechod do chůze s hlubokým předklonem a výrazným kýváním rukama nebo opíráním se rukama o kolena. Hluboký předklon umožňuje dobré nadechnutí plic. Proto je možné vidět horolezce opřené o cepín v hlubokém předklonu téměř v každém filmu. V případě přechodu do chůze je na vrcholu mimořádně důležité vrátit se co nejrychleji do dobrého běžeckého rytmu.


Běh z kopce
Při mírných sebězích natahovat krok. Poněkud zvětšit předklon těla. Ruce mohou přejít z kývavého pohybu do kroužení (křidla). Při prudkém seběhu je třeba brzdit. Běžíme po patách, roztažené ruce pomáhají udržovat rovnováhu. Běžíme s vysokou frekvencí kroků, tělo vzpřímené nebo v mírném záklonu. Nejprudší srázy je dobré "hopsat" bokem ke svahu.

Běh na nerovném podkladu (kamení, kořeny, drny)
Vysoká frekvence krátkých kroků umožňuje kterýkoliv krok v případě potřeby prodloužit. Předpokladem úspěchu je soustředěné pozorování terénu. Na kořeny pokud možno nešlapat, kloužou. Zvláště je-li vlhko nebo za deště. Při běhu kamením šlapat buď jen na kamení (jsou-li kameny velké, drsné a viditelné) nebo jen mezi ně (je-li k tomu prostor). Při běhu po kamenech do kopce nestoupejte nikdy na vysoký stupeň, vyžadující změnu rytmu. Raději přidejte krok a kámen obejděte. Běh musí být i v obtížných podmínkách plynulý a rytmický. Toho se dosáhne vyšším fyzickým úsilím. Je třeba zamezit tlučení kolen o sebe a klopýtání.

Běh za Evansíka

Špatné svědomí vůči po několik týdnů zanedbávanému blogu (i nějaké konkrétní osoby by se našly). Jako když čekám nepříjemnou poštu, nebo zprávu a bojím se, až otevřu e-mail, nebo cinkne mobil.
V odpoledním autobuse včera přisednu k poměrně mladé holčině. Ostatní cestující, které míjím, sedí blíž do uličky, musel bych je žádat, aby povstali a mne pustili k oknu. („Seďte!") O výhled z okna asi nikdo dnes moc nestojí. Není nic vidět, hned u letiště se plynový pe-gas značky SOR -„bílý hrbáč” ponořil do neproniknutelné bílé tmy. Holčina nerudně a mlčky sundává svrchník ze zábradlí, který visí naproti mému volnému sedadlu. Pak ještě loví šátek na špinavé podlaze. S poděkováním vytasím brýle a Respekt. Žádná odpověď. „Však počkej ve Slaném!” říkám si, než nalistuju článek o Nugátové rebelce Ramě Yade(ové) „Tam půlka lidí vystoupí a hned si přesednu.”
Ve Slaném si přesedám na jeden z uvolněných double-sedáků. Něco se mi nezdá… a jsou to mokré kalhoty na zadku. Sedadlo které jsem opustil bylo tedy mokré. Než voda prodifundovala přes prádlo na kůži, přečetl jsem dva články, poklimbal a dojel do Slaného. („Že by holčina o mokřině na sedačce něco věděla? Třeba tam vylila vodičku z příruční láhve PET. To její nevlídné přijetí přísedícího ovšem svým způsobem vlastně omlouvá!”)
Teď pan řidič, ten nejveselejší, kterého na této lince potkávám, líčí barvitě nějaké starší dámě v klobouku úplně vpředu sedící, jak mu „hořel koberec i stromeček, roztekly se svíčky a záclony jsou v hajzlu.” Historku už jsem na této trase zaslechnul asi před deseti dny, jen nevím jestli oheň způsobila pračka, myčka nádobí, nebo vánoční stromek. Snad doposlouchám příště.


Když vystoupím u domova seniorů, potřebuji být rychle sám chvíli v parku a chovat se tam minutu poněkud svobodně. Veřejné WC nejbližší u autobusového nádraží má už zavřeno, to vím. Bílá tma, která je už dost namíchána s černou mi to umožňuje. Říkám si: „Jdeš do čísla 3, máš hodně práce, chceš toho za těch pár hodin nějak moc stihnout!” V mlze však nezabloudíš, docházím tedy místo toho do čísla X. V baráku už rok nesvítí na chodbě (paní domácí el.gigantovi neplatí, tak odpojil). O výtah by nešlo, ten tam není.SP má pootevřené dveře, do druhého podlaží už nemusím úplně potmě. Tma mi nevadí, ale ten bordel na schodech, kde altruisticky uklízí samojediná SP, většinou potom je tři dny nemocná z průvanu a ten binec je tam za půl dne obnovený, proto přisvicuji mobilem. Uklízím občas i já (pokud jde o chodbu, musím se doslova s koštětem a hadrem vetřít, nebo počkat až SP nebude ve střehu) a sousedovic jeden z hochů také uklízí, tuhle jsme čistili dvorek od vyhozených starých věcí - já potom už na ten dvoreček nic nedávám, tak jak to, že za dva-tři dny jsou tam opět rozlámané židle, kanape, kusy aut a ojetých pneumatik, rozbitých televizorů, promořených koberců; hadry nepočítaje? Jednou byl na chodbě krásný kus nábytku - gramorádio, tak z roku 1957. Takže první soboty v měsíci mohou ještě dlouho být zdrojem pokušení. Princezny z "Mamá-houtell" společné prostory zřejmě zásadně neuklízejí. Nemá to smysl, v tom jim dávám v duchu za pravdu, ale když ten binec člověku někdy přeci jen nedá, a navíc, někteří sousedé a sousedky dovedou jít čas od času na pár hodin hodně do sebe. Tehdy polévají schody vodou přímo z kyblíku, nebo vyhazují na dvůr z okna druhého podlaží po kusech rozmontovanou skříň.
I toto, ne SP, ale kocoureček má pootevřeno, aby se mohl svobodně potulovat tam a zpět -„je to živá bytost!” Nakukuju opatrně dovnitř, slyším pohyb ve spíži, říkám si, že udělám odstrašující nepozorovaný průnik zloděje do bytu. Některé povahy ale žádné, ani odstrašující, průniky nezastraší a klidně nechávají otevřeno, odemčeno, prakticky furt. Svým způsobem to obdivuji. Zbytečně bych našlapal. SP jde kolem a polekaně hekne, když se mé hlavy mezi dveřma lekne. Dáváme trochu řeč, o zkažených potravinách, průjmu a bolení hlavy. Hlava bolí dnes mne. „To, co jste tu včera vařily, zavánělo velmi nemile!” poznamenávám. Hodně starý polotovar. Salmo-polo-tovar, rozuměj plavou v něm salmonely!
Před časem se kocur-živá bytost neustále dožadoval otevření dveří a zdržoval se jen na špinavé chodbě. Jdadouc takhle jednou nahoru zjistil jsem, že kocur na chodbě není sám, ale má kamaráda. Seděli vedle sebe a měl jsem dojem, že navzájem dost obezřetně hlídají své pohyby. Trochu provinile zamžourali do pruhu světla, když jsem pootevřel dveře, jinak se ale nijak nevzrušovali. Kamarád měl dlouhý tenký ocas a chytrá blýskavá očička. Krysa to byl/a, i pojmenoval jsem ji vzápětí Evansík, protože byl zrovna Štědrý den - Christmas Eve. V prvním úleku jsem nejdříve chtěl na krysu, nebo potkana?, zaútočit a poslat ji dolů ze schodů, ale moc hezky se na mne podíval/a. Kocur se dokonce tvářil, že ukáže Evansíkovi své „plné misečky” a já jsem v náhlém prozření nebyl moc proti a zval jsem je už pomalu dál do pootevřených dveří. Ale SP s princeznami si toho nepřály a zabouchly před Evansíkem dveře, když předtím zákeřně odlákaly kocura do bytu prostoduchým voláním „či-či-či”. SP pak doprovodila Evansíka ze schodů až ke dveřím dvorečku. (Když jdu na dvoreček, krysy už jsou tady!/… je jich plno všady…)
Evansík chodil hodovat k přetékajícím odpadkovým nádobám a pytlům, které jinak čistě oblečení sousedé nechávají před vynesením do kontejneru na chodbě trochu vyvonět. Hned vedle svých botiček. Zmínil jsem se sousedovic chlapci, aby ty voňavé věci nosila početná osádka jejich vedlejšího veselého bytečku přímo do popelnic, jinak že Evansík brzy přivede nahoru kamarády. A nebudou to kočičky. Chlapec, který tráví na ulici a v místní herně víc času než ve škole, jen rozpačitě pokýval hlavou a než pochopil, co mu asi tak vlastně říkám, odvolal ho od otevřených dveří jejich bytu šílený a nepříčetný hurónský řev jeho mamky.
Spojitá funkce skromného příspěvku z mých daní, tak jako z daní každého pracujícího, do koloběhu sociálních dávek některých spoluobčanů směrem k vietnamským majitelům herny a rezultující u hodně nedbalé, nebo snad jen lakomé(?) majitelky trestuhodně zanedbaného a vybydleného domu, který oba tyto subjekty obývají; zatím si jen nepřesně poznamenám, že její definiční obor dost bije do očí, i když, má-li nějaké řešení - toť otázka. Možná ale, že řešením je takový, svým způsobem živelný, konsensus. To by nebylo málo.


Pokračování někdy příště, půjdu se raději proběhnout a vzpomenu Evansíka. Možná trochu netradičně, poněvadž se mi vybavuje slogan, který v jednom filmovém dokumentu opakuje profesor Švejcar: "Dobr kocůr švihaný!"

Křeslo Praha - Weißenhorn

Příspěvek ze srpna 2007 do soutěže o Euro Essay, kterou jsem nevyhrál.



„To křeslo už likviduješ dva roky!” vykřikla na návštěvníka z Prahy jednoho dne česká žena, obyvatelka prostorné dvougarsonky v bavorském městě Weißenhorn. Dar paní Aničky, milé starší dámy odsunuté sem kdysi v poválečné vlně až od Olomouce i s dcerkou Ursulou, stál odložen už nějaký čas na verandě vedle kulatého stolku a dvou židlí - sebranců z ulice. Fortelně vypracovaný, rozměrný a pohodlný kus nábytku časem vytlačily z bytu nové nepotřebné věci, úplně zbytečné věci a různé nanicovaté doplňky, které si nakonec česká emigrantka, a nyní také novopečená občanka Spolkové republiky Německo, přeci jen chtěla a mohla dopřát. Její hlasitá a poněkud neomalená výčitka , jako by obsahovala také ingredienci potlačovaného akademického vzteku širšího dosahu. Mohla by se týkat třeba dvou německých žen ze sousedství. Ty osoby si daly svého času totiž tu práci, a když česká dáma vynesla svůj pytlík s odpadky do kontejnerů na směsný odpad, podrobily ho zevrubné ruční analýze. A našly! Mastný plastový obal od uzené ryby, který si ona, byť jen sporadicky, dopřála nejen neumýt, ale dokonce jen tak neutříděně vyhodit. Spravedlivě rozkacené sousedy s důkazem v rukou zazvonily na zvonek, který jediný nesl jmenovku s příponou „ová” a pěkně si tehdy novopečenou Němku podaly. Jejich výchovná přednáška mezi domovními dveřmi musela obsahovat některé prvky afinní s politickou agitkou naší někdejší domovní důvěrnice, která dohlížela svého času na spořádaný život nájemníků v baráku s cedulkou ‚Dům v socialistické péči občanů.’ Protože, jak si návštěvník z Prahy uvědomil, tehdy reakce jeho matky, na povýšené poučování na stará kolena pouze stranicky proškolené domovnice, byla hodně podobná té její dnešní vyvřelé adrenalinové vzpomínce.

(Domovní důvěrnice byla funkce, která s činností normálně fungujícího domovníka neměla moc společného. Všímala si života nájemníků a chodila na schůze tam, kam oni nechodili. Pořádala pravidelně domovní schůze na schodech před vstupem do sklepa, kde nalité informace z těch svých schůzí zaživa do spolubydlících přetavovala. Alespoň si to myslela. S klíčem od vstupních dveří na střechu dělala drahoty, takže já jsem na ta její představení chodil. Jednou mi sdělila, že moje devíti-prvková anténa pro příjem FM radiového signálu z Vídně, umístěná na rovné střeše domu, vadí turistům. V Havířově - městě mladých horníků v Leningradské ulici, pod níž největší raritou byla sedlácká usedlost s králíkárnou, ovocným sadem a třemi plemennými býky jakoby zázrakem přeživšího živnostníka pana Římana, se to tehdy, ‚za totáče’ devizovými cizinci opravdu hemžilo! Nehledě na to, že televizní antény, leckdy přímo na hromosvodech humpolácky nabastlené, nechávaly naši paní-soudružku domovnici úplně v klidu.)

Jistě se na pozadí té likvidační výtky z úst samostatně v cizině žijící dámy - „Single-Seniorin” promítla také dobře zaplacená vzpomínka na odborníka, kterého před rokem musela pozvat. Specialista vyňal masivní palácovou stavbu vosího hnízda i s čilým černožlutým osazenstvem z opěradla křesla do igelitového pytle tak, že žádný soused nemohl být žihadlem vysídlenců zasažen. Cena služby čítala tehdy skoro šedesát DEM, částka pro naši Single-Seniorin, která sotva začala pobírat rentu a které se nezaměstnanost nevyhýbala, nezanedbatelná. Ani renta nebyla úplně obyčejná, čímž vůbec nemám na mysli její celkovou výši, ale poněkud sendvičová: Dole valutový základ za období odpracované při pobytu v Německu v DEM. Nahoře vítaná, dlouho toužebně očekávaná chudá ozdoba za období odpracované ještě v socialistickém Československu v CZK. A uprostřed (?): Lahodná pomazánka Wohngeld, díky které se Single-Seniorin nemusí hned stěhovat do levnějšího příbytku na předměstí.

V leckterém českém i moravském městě, ba troufám si to samé říci také o Slovensku, nepotřebný kus nábytku vynesete na ulici a je prakticky hotovo.
Někdy sotva stačíte vyhlédnout po návratu do bytu z okna a váš eliminovaný kus domácnosti je už uchvácen a odnášen novým nabyvatelem. Domů, na zahrádku, nebo také do sběrny surovin, kde ceny jsou lákavé, hlavně pokud jde o neželezné kovy. (O přidruženém zásahu živnostníka - specialisty na vysídlení vosího osazenstva v Česku zatím nevím.)
(S odstupem času, kdy jsem viděl a slyšel v plné činnosti neuvěřitelně obrovský vosí roj nad střechami domů města Lawn - ten název jsem si s dovolením vypůjčil od básníka pana Emila Juliše, který v Lounech dlouho žil a nedávno zemřel; viz jeho sbírka Cesta do města Lawn - v uličce Sladovnická, jen kousek od zalidněného náměstí a za asistence městské policie i hasičů, chápu roli odborníka na přesídlování černožlutého hmyzího osazenstva jen pozitivně a nepohrávám si s myšlenkou, že „mít ve správný čas ten správný igelitový pytlík, šel bych nato sám a krásných 60 DEM ušetřil.”)


V  Amsterdamu jsem před pár lety obcházel prostornou koženou sedačku, která chodcům dva dny překážela, než zmizela. Mít ji kam dát, určitě bych o jejím transportu do našeho pražského minibytu zauvažoval. Tam ale je dřevěné křeslo, které jsem kdysi získal také metodou nového nabyvatele. Čekalo v hromadě harampádí, na dvorku zanedbaného činžáku v Praze 7. Stačilo stoupnout si doprostřed rámu místo odpadlého sedáku, uchopit vyváženě celodřevěné monstrum a projít ulicí Zátorkou do ulice Srbská. Trochu se proneslo, dostalo nový sedák z laťovky, molitanový polštář s potahem a slouží dál.
(V Holandsku nejspíš, jak jsem se tak díval, stálo by za to nasbírat fragmenty jízdních kol ve městech. Jsou k mání téměř na každém kroku. Postupně bych z nich sestavil alespoň jeden pojízdný hybridní bicykl. Praxi mám v opravování obrovského ojetého holandského bicyklu s dámským rámem, který moje sestra dostala darem. Brzy se porouchal a stál pár let jen tak vypuštěný pod schody do domu. Třetí podvečer, když sousedé viděli, že je to vážné, zastavil se občas u mne některý, a ptal se proč to dělám, když přes den jezdím na svém moderním kole? Říkal jsem: „Oldies but goldies.“ To se nakonec potvrdilo, Kraken, jak jsem bicykl pojmenoval, držel balanc na rovině skoro sám a stal se tak oblíben, že jsme museli stanovit pořadník pro jeho využívání.)

Přebytečná skříň, sesle a postel, někde i to opuštěné, jen málo porouchané kolo. Ve městě Lawn je tomu tak, že každou první sobotu v měsíci jsou věci na ulici odložené odklizeny na účet obecní správy. Příjemná služba. Každou první sobotu v měsíci se divím: „Kam to všechno dávají?“ V počátcích třídění odpadu v Čechách jsem na jednom úřadě zaslechl, že nikdo neví co dělat s vytříděnými PET lahvemi. Někde se to pak stejně sesype na hromady společně s odpadem komunálním. „Jak, prosím vás si myslíte, že sehnal jistý podnikatel prostředky na založení firmy provozující třídění odpadu tady v tom a tom regionu?” opáčil důvěrně jistý úředník. „Dovážel starý papír z Německa a za každou tunu toho nákladu dostal slušně zaplaceno. A kam ho dal? No prostě ho někam jen tak ‚zdarma’ vyhodil!”
Odpad směsný není problémem směšným! Prostá slovní hříčka: Nemusí to ale být vždycky člověk, kdo se bude smát naposled. Však přijde den, potká potkan potkana…! Takové jsou mé neurčité pocity z budoucnosti, když míjím občas na kole nějakou rozsáhlejší černou skládku jen pár kilometrů od obdivované historické části města Prahy. A skládečku za městysem menším…

Zpět ale ke křeslu na jednom německém balkoně v příjemném městě Weißenhorn. Mířím nejprve do odpadového dvora, kde kupodivu křeslo zdvořile odmítají jako netříditelný kousek. Přitom parta dobrovolných mladých třídiček a třídičů, důsledně probírá vše od korkových zátek přes různé druhy plastů až po dřevěný nábytek. Křeslo rozložit na základní stavební elementy by také zvládli.
Do nedaleké spalovny v průmyslové zóně za městem jedu na dámském vypůjčeném bicyklu po vymezených a udržovaných cestách pro cyklisty. Ano, zde křeslo vezmou, ale vysoká dvojciferná částka poplatku v DEM ve mně neprobouzí nadšení (ten zvyk kalkulovat a vše přepočítávat na české koruny). A to neviděli tlustou vrstvu molitanu z opěradla a sedáku. Pyrolýza to zvládne, pokud muži v dispečinku dobře rozumím. Ani se z toho nezakouří!


Odjíždím se projet k lesnímu hřbitovu za sličným městem Weißenhorn. Když zavírám kolo do sklepa domu, jsem rozhodnut: „Rozeberu křeslo na součástky!” Se sadou tupých i ostrých nástrojů různé velikosti obsazuji verandu.
Křeslo mým demoličním zákrokům vzdoruje dlouho. Dvě hodiny perné dřiny, než na podlaze leží vykuchaná drátěná kostra s pružinami, několik latí z tvrdého dřeva, dva molitanové bloky a několik nepoddajných ocelových sinusoidových pásů z opěradla, které se konečně mohou přestat vynuceně pružit a stáčí se do půlkruhu. Dají se nasadit na hlavu jako královská korunka. Výtěžek, ocel a dřevo, odvezu autem domů. Dřevo využijete vždycky, kov se dá do šrotu. Ale kam s tím balíkem molitanu?
Vzpomínka na plné příkopy odpadu v periferiích Prahy, vnuká mi kacířskou myšlenku: „Prostě jim tu balík necháš, jsou přeci jen bohatší, ať si spalovnu zaplatí sami, když neměli zájem ve sběrném dvoře.“ Jedu autem na obhlídku města, molitan maskovaný ve starém ubrusu je skrytý v pohotovostní poloze za opěradlem přední sedačky. V centru je to bez šance: Když chci nenápadně umístit zavazadlo vedle kontejnerů na staré šatstvo a sklo, projíždí kolem pomalu auto místního občana. Ne, on opravdu nic nepřijel vyhodit, jen zastavil a čekal, dokud jsem se od kontejnerů nevzdálil. Něco se mu nezdálo. Oceňuji jeho intuici, než mi dojde, že si stačilo všimnout české poznávací značky auta. „To ale potom znamená, že lidi s českou značkou jsou v tomto kraji u některých lidí stále v podezření!“ pro sebe mezi zuby cedím a přidávám nenápaditou kletbu.
Musím holt s balíkem za město! Utěšuji se obrazem scénky na pánské toaletě, kterou jsem zažil v Aquaparku v Ulmu. Méně dbalý plavec nespláchnul po sobě pisoár. Za ním (a přede mnou) ve frontě čekající starší sportovec mu uštědřil takovou verbální nakládačku, že provinilec okamžitě svůj prohřešek napravil a s omluvou se z oné místnosti vypotácel. To bych při své likvidační misi opravdu nemusel zažít!

Projíždím pátravě vesničky za městem. V příkopech mezi polem, loukou a silnicí panuje téměř absolutní pořádek, ploty sadů a zahrad lícují s krajnicemi cest. Všude klid, žádný všudypřítomný nedělní kravál travních sekaček a křovinořezů, na který jsem zvyklý z Česka. Nikde nikdo! Proč nejsem schopen ten balík vyhodit? „Tady se nepomstím (mám pořád smíšené pocity z příhody u odpadových kontejnerů) molitanem ani obci, ani vyzývavě čekajícímu zvědavci, který nevypnul na těch pár minut motor svého vozu. Uškodím jen sobě!” přiznávám si zbaběle. Nakonec molitan končí opět na verandě a čeká na mou příští misi.

Následující léto mám štěstí. Jsme na návštěvě ve vypůjčeném bytě v Ulmu, kousek od Dunaje. Balík molitanu (úvodní zvolání o dvouleté likvidaci patří časově sem) už mám v autě připraven. V půl sedmé ráno vstávám, beru „zavazadlo” a vydávám se na nenápadnou procházku do průmyslové zóny: „Však někde za plotem už si to proklaté zavazadlo najde svůj kontejner.” Mezi ploty firem na mne čeká i tady podobný pořádek jako v nedalekém Weißenhornu. „Rozmáchnout se a hodit balík někam za plot, jak se mi to zdálo jednoduché! Nějak mi to ale nejde.”

(V roce 1985 jsem cestoval do Západního Německa „na pozvání.” Sestra mne pozvala. Ve svých třiceti po prvé na Západ! Banka československá státní mi tehdy na tři týdny pobytu přidělila celých necelých 70 DEM, které jsem si mohl koupit. Ano, ještě prakticky o 10 DEM více, než stálo, s odstupem nějakých patnácti let, odborné „odvosení” křesla. Po ponižující prohlídce na české straně hranice se samopalníkem na každém konci vlaku mne ale na nádraží v Schirndingu čekal ještě větší výprask: Nástupiště bez jediného smítka! Žádný nedopalek – „vajgl” z cigarety na zemi, i když jsem prošel celý perón a naschvál ještě poodešel na perón další! Původně jsem si chtěl zapálit svou sváteční cigaretu, ale nakonec jsem to nedokázal. Druhý den mne osobně přivítala zástupkyně starosty města Mainz a předala mi volný lístek na výstavy a do městských bazénů s přáním hezkého pobytu. To už jsem byl nářezům typu „Schirnding-Hauptbahnhoff“ zvyklý a celkem klidně jsem to ustál. Ani dnes, po dvaceti létech, ve vylidněné průmyslové zóně města Ulm, kde bych, mimochodem, někdy v příštím životě klidně na pár let zakotvil, hodit ten balík nevinného molitanu někam za plot nedokážu. Hranice jsou otevřené, už dávno z Česka vycestovali „ven“ a zase se vrátili, úplně všichni! Nejen ti důležití, privilegovaní, nebo pozvaní příbuzní emigrantů. A na zastávkách MHD i nádražích ČSD je s odpuštěním bordel z cigaret pořád stejný. Dokonce bych řekl, že je, tak nějak „svobodně“, ještě větší a roztahanější po uzákonění zákazu kouření na některých místech veřejných.)

Když mám se svým břemenem pár dobrých ulmských kilometrů nachozeno, kapituluji. Odvezeme se synem do Prahy balík molitanu, který je přímo nadupán polohovou energií. Vezli jsme kdysi nový magnetofon a dětský bicykl, osobní počítač a tiskárnu, gramodesky i knihy z nakladatelství Index. Tak proč nevyvézt do Prahy ten kus nešťastného molitanu? Večer jej rozřezávám na menší pruhy, které někde za hranicí hodím do kontejneru.

Den následující, po šesté ráno jsme na cestě. Z kolem běžící krajiny jdou na mne pomalu chmury ekologického defétismu. Mluvím spíš pro sebe, syn mlčí: „Třídím odpad jako divý tam i tady a ještě vezu kus prosezeného molitanu do Prahy jako ‚ bonus.’ Na rozdíl od některých podnikatelů se starým papírem, nikdo mi za to nic nedá, ani tady, ani tam!“ Když vidím prázdný Parkplatz, náhle se rozhoduji a sjíždím z dálnice. Otvíráme tři poloprázdné odpadové kontejnery a sáčky s pruhy molitanu mizí postupně uvnitř. „Když ne do příkopu, tak do popelnice. Nedělám to rád, protože to mám tady v Bavorsku docela rád!” Ale pořád si nějak myslím, že německý molitan patří do německé popelnice, tak jako ty hromady českých nedopalků do popelnic českých.

(Předmět vytěžený ze sedáku křesla připomínající jakousi vysokou rohož - paletu s ocelovými vinutými pružinami mám dnes pověšenou nad postelí a je to hezký objekt. Když ji položíte na stůl, máte exotický servírovací tác pro 4 x 5 řad umělohmotných kelímků s kávou, využitelný na příležitostné společenské akci. To by mohl ocenit i takový pan Přemek Podlaha v oblíbeném televizním pořadu „Udělej si sám.” A pro případnou dražbu je tu název: Křeslo Praha – Weißenhorn.)