„Yet, "Aqualung" is arguably Tull's most misunderstood album. There's no arguing with its commercial success, having sold more than seven million copies …"
Ráno, po dvou dnech veselého dojíždění z města Lawn do Prahy autobusy různých dopravců a kvalit, jedeme s dvěma dámami spolujízdy autem. 5:15 z Tyršova nám. Je to vítaná změna. Mladá nová spljzd hovoří o rautu jakéhosi pražského úřadu, kde pracuje. „Bylo tam vše!" vyjmenovává jídelníček, trochu mi ruší produkci - čerstvě zakoupené Tata bojs CD Smetana s Ahn triem. „A kde jste to měli?" vyptávám se, je to jinak milé děvče. Starší spljzd sedí vedle mne a neříká nic. Chci prohlásit „Po pátém děcku se to spraví!” Nakonec to nechávám na jindy a nechávám se unášet Toreadorskou otázkou -„Býk či nebýk, to je co tu běží”, pokud v autě dobře rozumím. Klavírní trio - Korean American sisters a Tata bojs, jak píšou jinde, opravdu hustá smetana, v Toreadorské otázce zhuštěná skvěle samotným mistrem Bedřichem. Tento, ze školy přeci jen trochu zprofanovaný chlapík, mne naposled v rádiu překvapil klavírním cyklem Sny.
Práce - pořád tu máme co dohánět, zvlášť od té doby, co jsem v Praze Holešovicích zavítal do hospody, který měl na štítu obřím písmem napsáno totéž, „Práce"
Odpoledne si jedu koupit stříhaci video - kartu. Projdu kolem prázdného panelákového obchůdku s bylinkama. Po pár krocích se vracím, zeptám se na ostropestřec, toho nepřítele Gilbertova syndromu. Rozhlížím se chvíli v místnosti sám, než vstoupí paní prodavačka. Nevím proč jsem čekal poněkud nerudnou dámu cáklou trochu jógou a trochu léčitelstvím všeho druhu. Bylinkový přelud, hologram dosud neobjevených tužeb a snů, princezna pro prince mého věku! Něco takového se mi stalo snad poprvé. Dostal jsem zde ostropestřec a radu, že se dá pomlít a užívat po lžičkách, nemusí se „vychutnávat" v čaji. Přibral jsem zelený čaj s Ginkgem. Ptám se jak chutná vystavený zelený čaj Earl Grey, který často já rád černý, říká, že by ji to také zajímalo. Nebylinkářské a vzrušující, nevhod přichází zákazník! Vypadnul jsem jako ve snu.
Z Prahy jedeme s Rakou v 17:30. Jako obvykle hovoří celou cestu o svých siluetách a o agentech z uměleckých agentur, kteří si občas díky jemu přišli na pěkné peníze. I tak, některým svým drobným historkám se opakovaně rád zasměje, jako malý chlapec. Pouliční umělec, profesor výtvarné výchovy z Prištiny, jiní v jeho věku roztáčí starobní důchod. On má za sebou tisíce siluet a doma mladou ženu a tři děti. Pobaví zprostředkovaně i spolucestující; nedávno jsem jim citoval jeho příhodu s mrkví: Lékař mu poradil brýle, on sám viděl, že dobře nevidí, nakoupil mrkev, snědl ji a „už vidí dobře - hned se to zlepšilo!" Také se dámy spolujízdy divily, proč sbírá prázdné lahve od piva. Když nastupuje v Praze do auta, cinká někdy prázdnýma lahvema v igelitce. Pro některé, denně dojíždějící pracující, není obvyklé, aby Srb žijící v Česku měl patent na něco takového, jako je pícka na „mršení lahví". Jsou to právě Rakovy Veselé lahve, předělané z lahví vratných, které se stávají oblíbeným artiklem na svatebních obřadech. Rakova žhavicí pícka obepne hrdlo láhve asi na pět minut, pak sklo povolí a spustí se vlastní vahou o přesně spočítaných pár centimetrů níž na podstavec. Výkres patentu je dokonale provedený, dělal ho R. sám, když napřed štědře zaplatil českého inženýra, s jehož výtvorem Raku úředník z patenťáku poslal k šípku. Samotná pec v reálu pracuje nejčastěji na balkoně paneláku a když ji vidím v činnosti, všechny ve mně zbylé varovné hlasy volají hasiče. Konec konců, spolucestující se smějí veselým lahvím aniž je viděly, to je slušný úspěch. Mrkvovému prozření se upřímně řehníme všichni.
S Rakou připravujeme „Akciju" a jdeme se domluvit do hospody v Městské plavecké hale, něco takového mají na tom baráku napsáno. R. si dává fernet a já čaj a Colu, člověka to praští dvakrát - chlorovaná síla při vstupu do vestibulu budovy a za dalšími dveřmi zakouřená hospoda. Lituji svého nápadu a přesunujeme se do chodby Rakova paneláku. Tam R. přináší zlatou barvu ve spreji a potom bílou v malé lahvičce napojené na malou cyklistickou hustilku. Rakova airbrush machine. Předvádí mi tisk siluet ze skládaček. Každý si vybere svůj profil obličeje, nosu, účesu, to si složí na připravený pohlednicový formát. Potom Rakův asistent vytáhne barvu, stříkne zlatou, a osobitná vánoční pohlednice z podnikového večírku je na světě. R. prostě nemůže pořád stříhat jednu siluetu za druhou a dělat „rekorde", jak říká. Je to dřina. Tak má své asistenty. Chystám se na příležitostného rydyče - asistenta už příští týden. Možná tím pádem přihodím letos i na stavební spoření. Než se zvedneme, opakuje R. svou oblíbenou tezi s příkladem „Klausa" tj. když například „vymeni učes, nebo obličej Klausa za Zedňyčka, tomu se ty lidy smeju." Já melu také svou: Ať si „lidy delaji" legraci každý sám ze sebe, ne že si bude dělat posměšky z někoho jiného, i kdyby mu to nakrásně dovolil. Siluetista formátu R. to dle mého nemá zapotřebí. R s tím tak nějak souhlasí, ale já vím, že na mne „Klausa" za pár dnů zase vybalí.Jdu utratit pár stravenek do sámošky Albert, v autě pořád cítím zápach načichlého oděvu z hospody lázeňské. Fuj, ale mohu aspoň přidat na otáčkách ventilátoru. Jedu ještě cestou do prázdné myčky, kde asi deset minut sleduji mycí proceduru přes okna vozu.
Ne že bych to s běháním uplynulý rok přeháněl. Výzbroj zůstala - čelenka, košile a zelené džínsy koupené kdysi v Čínském obchodě, podvlékací termo triko. Tenisky za stovku do blata pořád slouží. Ze zajímavé příručky novináře Čermáka z Reflexu, kterou vydal volně na internetu, jsem si ještě nevzal k srdci všechna ponaučení, tj. nekoupil jsem si pořádné běžecké boty, ale někdy koupím. A začal jsem se méně oblékat, nenavlékám zpravidla pod kalhoty štrample, používám jen šálu jako bederní pás.
Párkrát, po letošní návštěvě ušního lékaře, vyběhnul jsem bez sluchátek. Není to ale ono; občasné hučení v uchu nepřestalo, ani se neprohloubilo. Tinitus snad, napsal doktor, audio test ale naštěstí nedopadl špatně. Tabletky jsem nedobral, sluchátka nezahodil. „Někdy holt hučí, pak to přestane, potom zase hučí, to už mám dlouho" pravila má nejmladší sestra doktorka. A ta to musí vědět, když je doktorka. Titus - Roman Emperor.
Po zastávce u popelnic kde chvíli třídím, pouštím píseň Aqualung do sluchátek a vybíhám mezi chmelnice. Na další song dnes nedošlo, než se první se šestým opakováním sešlo, byl jsem zase doma. V prostřední, vygradované a rychlé pasáži, chytají nohy mimoděk přesně rytmus basové linky bez ohledu na detaily klavírního doprovodu, na které se snažím soustředit já.
V éře vinylu jsem si za peníze vydělané v podniku Student-servis často kupoval LP desky. Třeba na inzerát v časopisu Melodie. Ceny kolem 300 Kčs. Aqualung jsem si ale „objednal" u strýce emigranta. Někde jsem zahlédnul noticku, že je to dobré album. Po prvním poslechu jsem byl rozpačitý: syrový zvuk zpěvu a kytar, bublající, vrčivá a fascinující divoká flétna; na druhé straně téměř něžná glissanda jiných kytar, dokonalé piano, překvapivé harmonické postupy a efekty. Za pár dnů jsem byl z kapely Jethro Tull úplně vyřízený, vstával jsem ve čtyři ráno před cestou do školy a neuměle s velkým slovníkem Unikum překládal texty. Někteří podvečerní poutníci městem ,tak zvaní „machírci" (od hospody ke Kavárně mladých a zpět) dělali se zajímaví a nosili ty nedostupné „velké desky" pod paží tak, aby ostatní viděli, co že to poslouchají a jak jsou „in". Později pak přešli přímo k přenosným magnetofonům přes rameno visícím a hlasitě za chůze hrajícím. Byly to přístroje s malými cívkami a průhledným víkem, nesly značku Tesla, pokud se nemýlím a název Uran. Zánovní album Aqualung zapůjčil jsem jednomu z těchto machírků, byl to tehdy můj kamarád. Kladl jsem mu na srdce všechny tehdejší vědecké poznatky o přehrávání LP desek, tj. přejet desku čistým štětcem ve směru otáček na puštěném gramofonu, jemně očistit nečistoty na hrotu jehly krystalové přenosky, desku vždy po přehrání uklidit do obalu, nepůjčovat dál. Machírek desku v domluveném termínu nevrátil, doma nikdy nebyl. Potom jsem ho s ní potkal venku na ulici, dělal, jako by se nechumelilo. Já jsem dělal to samé. Vrátil ji se škrábancem a byl jedním z prvních machírků, kteří přešli na Uran.
Dnes byla asfaltová cesta mezi chmelnicemi zabahněná i uprostřed a pěkně to klouzalo. Přisvicoval jsem si tedy baterkou. Bílé led diody - dobré světlo.
Při běhání přichází mi na um zajímavé myšlenky a to vždy až cestou zpět ze zadýchaného kolbiště. A to navzdory tomu, že už dva týdny čtu Deník Witolda Gombrowicze! Witoldo je nekompromisní, tvrdě upřímný, ve škole jsme ho nebrali! Takový padni-komu-padni, včetně sebe, pro mne úplně nové zjevení. Může při mapování polské literatury a některých jejích velikánů pořádně zamotat makovičkou. Všechna čest, z deníku aspoň sporadické výpisky mít budu, to mám za úkol sobě.
Když svlékám propocené hadříky, zní mi Aqualung v uších. Nechci se nijak rozptylovat televizí, vanou, vařením ani video-kartou. Jenom kávu umlít musím. Nejlépe rychle sednout a zapsat, co jsem si, pelášíc v rytmu Aqualungu - střední část, nabil do hlavy. Je tu souvislost s Witoldovým návodem jak to udělat, takto jsem si to volně přebásnil: Napsat asi dvacet stránek čehokoliv, přečíst, perly vytipovat, znovu napsat tak, že z perel je osnova, přečíst, dalších dvacet stran napsat tak, že to trochu žije svým životem.
Svedu to na kafemlýnek, který spouštím pomocí kombinaček a navíc dělal takový kravál, že z toho hlavního nápadu nic není.
Alespoň konstatuji, že tak by to mělo být častěji, přijít z práce, převlek, a potom nekompromisně vyběhnout a provětrat hlavu. Přiběhnout, zapsat svodku a plynule přejít do hypotetických osmi hodin osobního volna a osmi hodin spánku, jak jsme se to pěkně kdysi učili v dějinách dělnického hnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat