Z Deníku pana W.G.

Witold Gombrowicz - D٠E٠N٠Í٠K I. (1953 ~ 1956)

vydal TORST 1994, půjčila MK Louny

Vstup do éry snu
Začni psát první historku co tě napadne, tak 20 stran napiš.
Přečti si to.
Na těch dvaceti stranách možná najdeš jeden výjev, několik jednotlivých vět, metaforu, která se ti bude zdát zajímavá.
Napiš to vše znovu a snaž se, aby se ty zajímavé prvky staly osnovou.
Piš bez ohledu na skutečnost, řiď se uspokojením potřeb své fantazie.

Při tomto novém přepracování si už tvoje fantazie zvolí svůj směr - a ty dospěješ k novým asociacím, které zřetelně určí oblast tvého působení.
Potom napiš dalších dvacet stran jako pokračování, drž se pořád linie svých asociací, hledej vždycky rušivý prvek – prvek tvůrčí, tajemný, objevitelský.

Potom to všechno napiš znovu.
Když budeš takhle postupovat, vznikne ti řada klíčových scén, metafor, symbolů a tak získáš správnou šifru (např. v románu Ferdydurke „části těla”).
A všechno se ti začne pod prsty zaoblovat silou své vlastní logiky, scény, postavy, pojmy, obrazy si budou žádat doplnění, a to, co jsi už stvořil, ti dodiktuje zbytek.

Jde v podstatě o to, abys při tom, až se budeš takto pasívně podvolovat dílu a dovolovat mu, aby se ti vytvářelo samo, nepřestal toto své dílo ani na chvilku ovládat. Musíš se řídit touto zásadou: nevím, kam mě dílo dovede, ale ať mě dovede kamkoli, musí vyjadřovat mne a musí mne uspokojovat.… A všechny problémy, které ti přináší takové samorodé a naslepo se vytvářející dílo, problémy estetické, stylistické, formální a intelektuální, musí být řešeny s plnou účastí tvého vyostřeného vědomí a s maximálním realismem (neboť to všechno je hra kompenzací: čím více si dovoluješ, tím větší máš fantazii, intuici, čím jsi nevypočitatelnější a nezodpovědnější, tím musíš být střízivější a zodpovědnější, tím více se musíš ovládat.
Výsledek: mezi tebou a dílem vzniká zápas jako mezi kočím a koňmi, kteří ho vezou. Nemohu zvládnout koně, ale musím dbát, abych se v žádné zatáčce nepřevrátil. Kam dojedu, to nevím, ale musím dojet živý. Ba co víc – musím mít z té jízdy maximální potěšení.

Píši ten deník nerad. Trápí mě ta neupřímná upřímnost. Pro koho ho píši? Když pro sebe, tak proč jde do tisku? A když pro čtenáře, tak proč předstírám, že mluvím sám se sebou? Mluvíš se sebou tak, aby tě slyšeli jiní? Jak dalek jsem sebejistoty a rozmachu, které se ve mně tetelí, když s prominutím „tvořím”? Faleš, která vězí v samém předpokladu mého deníku, způsobuje, že se stávám nesmělý a že se omlouvám, ach ano, omlouvám ... (Ale možná, že ta poslední slova jsou zbytečná, že jsou až nevkusná?)

A přece si uvědomuji, že člověk musí být sám sebou na všech úrovních psaní, to znamená, že bych se měl umět vyjadřovat nejen v poemě nebo dramatu, ale i v obyčejné próze, v článku, nebo v deníku .... Chci být balonem, ale na šňůře, anténou, ale uzemněnou, chci být s to přeložit se do obyčejného jazyka. Ale – traduttore, traditore. Zde sám sebe zrazuji, klesám pod vlastní úroveň.
Obtíž spočívá v tom, že píši o sobě, ale ne v noci, ne o samotě, nýbrž do novin a pro lidi. Nemohu k sobě za těchto podmínek přistupovat s náležitou vážností, musím být „skromný” - a zas mě trápí to, co mě trápilo po celý život a co mělo takový vliv na mé chování k lidem, ta nutnost brát se na lehkou váhu, abych se přizpůsobil těm, kteří mě berou na lehkou váhu nebo kteří o mně nemají nejmenší potuchy. Jenže této skromnosti se za nic na světě nechci podrobit a považuji ji za svého úhlavního nepřítele. Jak šťastní jsou francouzi, kteří píší své deníky taktně – jenže já nevěřím v hodnotu jejich taktu, vím, že je to pouze taktní vyhýbání se problému, který je prostě nespolečenský.

Rád bych, abyste v mé osobě viděli to, co vám nabízím. Chci se vnutit lidem jako osobnost, které bych byl potom celý život podřízen. Jiné deníky by se měly mít k tomu mému jako slova „jsem takový” k slovům „chci být takový”. Zvykli jsme si na mrtvá slova, která pouze konstatují, ale lepší je slovo, které povolává k životu. Spiritus movens. Kdyby se mi podařilo přivolat tohoto hybného ducha na stránky deníku, dokázal bych mnohé. Mohl bych především (a to potřebuji tím více, že jsem autorem polským) rozbít tu těsnou klec pojmů, do které byste mne chtěli uvěznit. Už se nechalo spoutat příliš mnoho lidí, kteří si zasloužili lepší osud. (Úlohu bych si měl vyznačit já sám, nikdo jiný.)
A dál tím, že navrhuji, nabízím otázky, které více či méně souvisejí se mnou, vstupuji do nich a ony mě přivádějí k jiným, mně dosud neznámým tajemstvím. Pustit se co nejdál na panenskou půdu kultury, na její dosud polodivoká, a tedy neslušná místa, vzrušit vás až drasticky – a tím vzrušit i sebe… Rád bych se totiž s vámi setkal právě v té houštině a spojil se s vámi způsobem co možná obtížným a nepohodlným – pro vás i pro mne. A dále – cožpak se nemusím izolovat od dnešní evropské ideologie, cožpak mými nepřáteli nejsou směry a doktríny, jimž se podobám? Musím na ně zaútočit, abych se přinutil být jiný – a vás abych přinutil tuto mou odlišnost přijmout.