Ráno beru novou slečnu spolujízdu, kterou mi přivedla o něco starší slečna -dáma spolujízda M79 jako náhradu za sebe. Cestou dost mluví, je to absolventka jedné vysoké školy, mladí šéfové v jakési polostátní agentuře prý nechávají profesně postupovat jen ty „povolnější” kolegyně. Tak si po prvním pracovním měsíci hledá něco jiného. Konstatuji, že člověk absolvent, ještě nabitý ideály díky některým fakultním nadšencům a altruistům, bývá často zklamán při objevování každodenní reality.
M79 odchází. Bude pracovat tady někde, v místě svého bydliště a přitom si nepohorší, abych tak řekl. Lepší spolucestující než M79 už mít asi nebudu. Udělám jí na rozloučenou kopii The Hours. Sotva jsem to ráno v autě vsunul do rádia, téměř okamžitě reagovala dotazem, nejde-li o filmovou hudbu. Řekl jsem že ano, protože na obalu CD jsou známé tváře slavných hereček. A že hudbu P.G. považuji za hodně vizuální, i kdyby s filmem neměla nic společného. To odpoledne, když jsem hrál brněnskou etnogastrofolkmusic Písničky z hrnce (Vaříme a zpíváme s apetýtem), klidně spala celou cestu, zatímco já si v duchu se Statickým promenádním orchestrem jódloval "Vepřové jazyky na česneku", pobrukoval Bryndzovou polievku a všechny další podařené kousky, tedy opravdu všechny.
Řekl jsem M79 nedávno, že možná také odejdu do místa svého bydliště trvalého za prací a že ta nabídka je pro mne finančně krokem citelně zpět, ale jinak ve všech směrech znamená velký skok vpřed: Zajímavé a atypické pracoviště, které zatím neprozradím, ušetřím cca 4 hodiny denně z dojíždění, půjdu po letech zase do práce pěšky, nebo na kole, vyspím se a třeba přestanu jen dohánět a udržovat repertoár klavírní a ještě se něco nového naučím. A že toho mám nachystáno dost. Masivní příprava na důchod.
Včera, kdy jsem se vracel autem sám, usiloval jakýsi nezbedný řidič o můj život, nebo minimálně o hlubší zkušenost s čelní srážkou dvou rychle jedoucích vozidel. Na úzké cestě mezi poli za Horoměřicemi proti mně vyskočil náhle, tak náhle a nedal jinak, než že náklaďák protijedoucí ještě předjede. Nedošlo sice na kvílení pneumatik, ale ubrzdil jsem to akorát tak, že prostor pro toho kaskadéra a potenciálního vraha byl s odřenýma ušima průjezdný. Musím pít a oslavovat, byla to slušná klika.
Brzy odpoledne po práci jsem se vypravil na Bulovku pro výsledek. Relativně dlouho jsem hledal ten největší, dost nově vypadající infekční pavilon. Uvnitř mnoho krásně natřených oranžových dveří. Než jsem spočítal, zda je jich také 13, jako tomu bylo v neděli na nové povolební oranžové mapě republiky, sestřička přišla s papírem a poprosila o 3 Kč za tisk. Řekla, že Jonsonovo vyšetření na žloutenku je negativní. Rychle se vzdaluji z orange koridoru a mířím na Hradčanskou. Tam čeká Jonson, jedeme na odpolední návštěvu k obvodní lékařce. Ta mu stanoví na základě nových informací jako diagnózu Gilbertův syndrom. Tak jsem si o tom večer četl na netu a vytisknul svodku Eo. Ta mi pak, na základě informací o přísné chlapcově dietě, nedovolila vzít mu ani vzorek z plechu s oříškovými rohlíčky z listového těsta, které vnukovi s láskou ráno napekla.
Celiatik a Gilbertik diskutují nad rohlíčky z listového těsta, třetí, ta pyknická Eo se 110 kg živé váhy (kolegové v práci by pro ni měli termín „váha jateční") se „směje”; na rozdíl od nás dvou, nemá je od doktora zakázané. Měla by si je zakázati sama. S návrhem, že skočím J.něco vlastnoručně uvařit jsem neuspěl, tak se soustředím na jednu slohovou úlohu o jednom domě a večer jdu běhat. Běhání nemá chybu, jen se k tomu pravidelně dokopat.
Také se už skoro těším, než se tréma dostaví, do J.věže na 10. listopadu, kde budu hrát pár písní, cover verzí (Cover Diversion) od Marka Grechuty, Tadeusze Nalepy a ještě nějaké další. Teď si zde vyvěsím Dylanovo Workingman's Blues, které mi tak dlouho nedalo spát, jako ostatně celé Modern Times, až jsem si to přepsal a přetvořil do rodného jazyka.
Workingman's Blues / Bob Dylan
… text musím ještě předělat, smazal jsem
Žádné komentáře:
Okomentovat