Večerní běh nohou a myšlenek, aneb v mlhách a tmě Březno, Raná i Oblík

Odpoledne jsem vyměnil CD v půjčovně a natáhnul si do telefonu pár nových písniček.
Když se setmí, jdu k popelnicím a pak přecházím do poklusu. Směr Archeologický skanzen Březno v tmách.
Běhám v plátěnkách za 100. Padly mně kdysi do oka v obchodě a chtěl jsem si je spíš jen tak postavit ke dveřím a občas vzít na bicykl. Dvoje ponožky uvnitř z nich ale udělaly běžecké botky, které slouží dobře čtvrtou sezónu. Neběhají ovšem denně.

A už v tom jedu - Night Ride Across The Caucasus Loreeny McKennitt.

Oblečení:
Čelenka, dvě pracovní trika, teplá double košile, kterou koupila svému příteli má sestra, ale on už si ji nestačil v tomto životě obléknout…, staré plátěné džíny, sluchátka a mobil.
Nějak se botkám dobře běží, na to, že člověk tento týden spí 5-6 hodin denně. Co ho to žene do noční tmy mezi oholené chmelnice směrem západním? Monstrózní obezita blízké osoby, která už dlouho, pokud jde o pohyb, provozuje akorát střevní peristaltiku, to bude určitě slušná část motivační složky. („Vychovávat vlastním příkladem, nelze-li jinak, příkladem odstrašujícím!" tak pravil Albert Einstein.) Zalíbit se, sobě i druhým, až se zrcadla zeptám, který padesátníček je v okolí nejštíhlejší? Ano, chci od zrcadla slyšet aspoň trochu pozitivní odpověď.

A už v tom jedu - Not Dark Yet Boba Dylana.

Za mými zády zůstává komín kotelny, míjím pár zánovních vilek. Před hlavním tahem na Most, který má cesta křižuje, stojí hned za hraničními cedulemi obce tmavý zahradní domek a vedle něj malý, celkem luxusní obydlený slumík, kde svítí žárovka, televize, a je vidět kouřovod kamen. Že by černá stavba na neutrálním území mezi hranicí města a silniční komunikací? Proč ne? V Hostivaři nad depem, na kopci mezi šípky, stojí obydlená stará maringotka, chodím kolem ní brzy ráno; osazenstvo v tu dobu celoročně ještě klidně spí. Před maringotkou je neskutečný vyrvajz. Ale výhled na Prahu z ní může být pěkný. Navíc má kola, dá se odtáhnout.
Vzpomenu jednu černou stavbu v jedné vísce na západním okraji Prahy. Se svobodným občanem nehnula obecní rada, ani starosta. Jiný starosta malé obce, tak málo bohaté, že pracoval pro obec zadarmo a ve volném čase, marně řešil se spoluobčany problém přispění na společnou kanalizaci; všichni měli stejné, príma novodurové trubky do škarpy u cesty hezky vyvedené a bylo jim dobře. Jemu bylo špatně, i když tehdy o Evropské unii nebylo ani vidu, ani slechu. Nařezali s pomocníkem kulatinu a v noci ty vývody pěkně všechny zatloukli. Kupodivu, za pár týdnů peníze na kanalizaci byly v obecní pokladničce.

Na cestu není skoro vidět, je čistá a mokrá,lemována hustým nízkým porostem, z nějž vyskočí občas topol, nebo strom jiný. Ráhna chmelnic ční hned za tou černou lemovací zelení. Šedá tma přede mnou zvědavé nohy vybízí běžet pořád dál, dávno jsou pryč světelné ruchy města. Pěkná noční scenérie, škoda, že kromě obrysu křivky cesty mezi porostem není nic vidět. Klavírní transkripce Bachovy Fugy a-moll Ference Liszta se teď střídá ve sluchátkách mobilu se sonátou K87 Domenica Scarlattiho,asi už potřetí. Signál, že bude brzy vybito mne vrací do reálu a otáčím se na zpáteční cestu, vypínám hudbu. Co kdybych si ještě potřeboval na něco trochu posvítit?
Běžím a těžká pryž bot na hladkém asfaltu mne dutě plácá po uších. Z otevřeného okna osamělého domu u cesty slyším ženský křik, pak řev. Její rozhodné, velmi sprosté nadávky. Potom „plesk - plesk!”, výprask od rozkaceného chlapa a zase křik. Nevím, jestli mám popojít blíž k malému oknu osvětlenému zevnitř jen televizní obrazovkou, podívat se, co se děje, rušit soukromí, když ženská ječí a chlap řve a mlátí. Než se rozmyslím, okno se zabouchne a není slyšet nic. „Přelud na jedné straně cesty, jdi si po svých, ráno vstáváš do práce.”
Sídliště je teď na dohled, tak přeci jen ještě trochu hudby.

A už v tom jedu - Poslední balada Ester Kočičkové & Luboše Nohavici

V bytě, kde jsem nechal trochu svítit, shazuju propocené hadříky a do oka mi padne malý pseudonefritový slon. Takový živelný dárek z Alšovy sbírečky slonů. Kdysi jsem mu trochu záviděl jeho život na konzervatoři a brněnské JAMU. Po úspěšné premiéře a mejdanu šli jsme časně ráno cestou domů uklidit lešenářské trubky, které tvořily scénu divadelního představení.
Cupovali jsme představení kousek po kousku a on, jindy nekompromisní režisér vyžadující od celého ansámblu kázeň,soustředění a preciznost, odpovídal na všechny mé dotazy, které se týkaly hlavně hudební stránky věci: „Fajné, bylo to fajné!” Trubky řinčely přes celou Černou louku…
„No tak, Alši, já ještě chodím,a dokonce občas i běhám, tady po té zemi. Právě jsem doběhl od archeologického skanzenu Březno ve tmě a bylo to „fajné”. To divadlo bylo ale fajnější. Pohladím za tebe slona.”

„Čest… kdy jsme se naposledy zdravili čest?” vyplavily endorfiny v koupelně ranní epizodu, které jsem byl svědkem na jednom odloučeném pracovišti. „Přistavěl sem barák a kdyby bolševici vydrželi ještě tři roky, měl bych patro!” zakončil ráno u vrátnice svůj nepřiměřeně hlasitý monolog bodrý kverulant. Bylo to jen kousek od místnůstky, kde někteří, co vypadají, že mají právě jen pracovní přestávku, mastí tupě a náruživě karty, intenzivně pokuřují. I v tomto agresivním stadiu českého kapitalismu mohou zabíjet čas tímto způsobem „relaxace”. Pak jdou třeba zase vozit lidi.


(klon pro Deník z „Alšova slona” 24.10.2007)