Státní televize snad teprve dnes víc ukázala, co se v Praze děje. Sice poněkud typickým "vybraným" způsobem, ale budiž. Představitelé "strany a vlády" mlčeli, odhad demonstrantů prý 200 až 300 tisíc na přeplněném Václavském nám.
Později odpoledne jde dlouhý průvod lidí od Klárova směrem do města, jdeme v něm chvíli - tříčlenná rodina s malým synkem Jonsonem ve skupině výtvarníků.
Z cinkání klíči a penězi se stává trochu stereotyp, ale celkový, nejen zvukový, dojem je skvělý:
„Dejte šaškům rolničky! SANOPZ dětem! Koalice není samice od koaly!”
Hesla, sem tam výstižné vtipy, výsměch, zaměřený na "ty rovnější" .
U pomníku Sv.Václava jediný diskutér z vládnoucí garnitury, mám možnost tak vidět zblízka, na vlastní oči, šéfa Socialistického svazu mládeže – SSM, Vasila Mohoritu. Je dotazován výkřiky z řad okolo stojících: "Jak to, že jsi tak rychle obrátil?"
Vyjádření páně Vasila k dané situaci: „Pokud opravdu chystají vojenské parašutistické jednotky noční přepad škol obsazených studenty, půjde od koryta (slogan Mohorita od koryta)”, tak to uvedly i noviny Mladá fronta. Pozdě večer jsem hypotézu o možném útoku parašutistů na kolejích v Karlově ulici také slyšel. Odjížděl jsem odtud po půlnoci se smíšenými pocity s mladou herečkou Evou, měl jsem ji odvézt domů. Při nastupování do auta jsem zahlédnul mladý pár, až nápadně se k sobě tulící, v nedaleko parkujícím zánovním Fiatu Uno. „Tak to jsem nechtěl, ti pojedou za mnou, opíšou si moji SPZ, budeme mít doma problém!“ říkám jí něco v tom smyslu a není mi z toho dobře. „Prosím tě, ti čekají na Zedníčka s Heřmánkem, vybodni se na ně, my jim můžem být ukradení!” říká rezolutně E. To mne uklidnilo, jak se nebála a než nastoupila, věnovala do tmy směrem ke sledovačce milý ironický úsměv. Odvezl jsem ji domů někam k Vyšehradu a snažil jsem se vypadat sám před sebou optimisticky.
Ráno druhý den údajně zabaveno 800000 výtisků deníku Svobodné slovo pro "venkov".
Podivné dohady a spekulace kolem mrtvého studenta z demonstrace 17.listopadu, ošetřující lékaři zraněných údajně mlčí (?), zaslechnul jsem xx.11.89.
V práci občas zajdu do podnikového reprografického střediska, kopírování dokumentů a rozmnožování plánů, vše v jednom, těžko říci, nakolik pod něčí kontrolou (Kdo věděl, na koho se může s důvěrou obrátit, ten si i před tímto 17. listopadem 89 mohl odnést třeba kopii celé knížky Dálkový výslech. Překvapivě mi to nabídnul jeden kolega, do kterého bych to nikdy neřekl…) V repro centru je mladík, kterého znám od vidění ze sporadických setkání ve spolku Jazzová sekce. Ptám se, jestli by nebyly čisté papíry pro improvizované tiskové středisko studentů. On hledí neúčastně jinam, jako bych tam ani nebyl, jako bych na něj nemluvil. V momentě, kdy se snažím rozpačitě vycouvat, rozhlédne se, a neochotně, s nevraživým výrazem hodným indolenta, kradmo vytáhne balík papírů. Na nic se neptá a nic ho nezajímá, záměrně ani neposlouchá, jak své požadavky zdůvodňuji, pro něj jsem nejspíš jeden z těch „lehkoživků” na podnikovém ředitelství. Je fakt, že projektantů je na zmíněném pracovišti dost málo a proti lidem z podřízených závodů toho u prken moc nenastojíme. Napadá mne, že může mít své zkušenosti s provokatéry. Při dalších návštěvách, když mne ve frontě na tisk zahlédne, bez řečí se vytratí za dveře, za chvíli položí mlčky a mimoděk na stůl k mým pracovním kopiím pár balíků papíru. Stačím sotva poděkovat, než zase zmizí.
Dva balíky tentokrát končí v Mánesu, kde za pultem rozdávají mimopražským čerstvě vytištěné materiály o aktuálním dění už jakoby oficiálně, bez puncu ilegality, nejen studenti, ale i mladší umělci, vesměs výtvarníci; zájemců je dost, většina lidí jde ze služebních pochůzek cestou k vlaku nejdříve sem, výměnou nechávají v kasičkách na stolech finanční příspěvky. (Za pár dní jsem někde zaslechnul trochu jedovatou poznámku, že si z těch peněz někteří klidně zaplatili občerstvení.) Ve sklepě doma máme přebujelé zásoby zavařenin z předzásobených kuchyní příbuzných, které tříčlenná rodina, ještě k tomu s celkem skromnými stravovacími návyky, nespotřebuje nikdy. Při cestě do města beru pár sklenic, na kolejích v Karlově ulici mají úspěch. Skoro takový, jako čisté papíry.
Cestou do práce, když jdu brzy ráno od Špejcharu do centra „Myší dírou” pod klárovskou serpentýnou, na křižovatce stojí voják s ukazovátkem - „regulovčík” a odklání početnou kolonu vojenských vozidel, která vjíždí dál do města. Není to obyčejný vojáček v maskáčích, ale důstojník, z výrazu jeho tváře cítím spěch a napětí. Dostávám strach, dohaduji se, co vše to může v příštích hodinách znamenat a bojím se projít dál přes silnici, směrem k mostu přes řeku. Nakonec ale vyrážím mezi těžkotonážní vozidla jako by se nechumelilo ("hoď na to nevšímáka," říká kamarád Emík) a dál přes Staroměstské náměstí jdu jako obvykle do své kanceláře v Opletalově ul.
30.11.1989. Téměř denně od posledního zápisu aspoň chvíli na Václaváku, hned cestou z práce, mám to kousek z HP v Opletalově ul., náš synek Jonson u Koubů - jeho kamarád Tomáš a Klára s Petrem, noví milí rodičovští přátelé ze školky.
Poslední neděle listopadová - cesta rodinnou ojetinou Š-105 do Loděnice (telefon stávkového dispečera MM z DAMU kolem 8. hod. ráno)
Loděnice: studenti herci-loutkáři, chlapec se svou dívkou Lenkou nastupují opět v Karlově ulici. On chválí mou masivní dvoupásmovou repro-bednu pod přístrojovou deskou, vyrobenou z polystyrenové masňácké tašky – tzv. campingové ledničky, díky které má skoro každý spolujezdec problém kam s koleny. Pouštím mu hodně nahlas Night in Budapest od Jethro Tull. Když vyjíždím z Motola na Rudnou, překřikuji hudbu a odpovídám opožděně na nějaké jejich otázky, oba cestující na zadních sedadlech už tvrdě spí.
Instrukce z dispečinku, jak mi ji dvojice studentů vysvětlila: Zúčastnit se porady zaměstnanců z vedení závodu na výrobu vinylových LP desek, ale také už (monopolně v ČSSR) CD nosičů a argumentovat, proč jít do nadcházející plánované generální stávky.
Cesta po ránu čerstvě zavátá neodklizenými sněhovými jazyky, jako by jindy bdělými socialistickými bojovníky (např. s "nulovou izotermou" za kruté zimy snad v r.1978) schválně neuklizená, silný mrazivý vítr, do toho vytrvale sněží.
Zastavujeme kousek od fabriky, malý plácek zvednutý do kopce směrem k nedalekému lesu. Při vystupování z auta uklouznu na ledovce a dopadám nečekaně a tvrdě na záda. Ležím a chvíli nevím, jestli se mi vůbec podaří vstát, hlava se chvíli motá, pěkně tu fičí a mrzne. Když se seberu, ptám se svých pasažérů mám-li jít také dovnitř, nebo čekat venku: „Pojďte dovnitř, alespoň tam s námi bude někdo "dospělý"!”
Jsem touto upřímnou větou mírně dotčen, ale v duchu počítám, že jsem přeci jen už o nějaký ten pátek starší (i když na to určitě nevypadám, že); tedy neprotestuji, mlčky přijímám tuto kategorii. Na vrátnici sedí na první pohled neurvalý chlápek v oblíbeném oděvu těchto týpků - šedozelené vojenské "bundokošili od armády, vykšeftované s nějakým výstrojním práporou zadarmo;" typ samozvané hlídací gorily. Tvrdí, že se tady žádná schůze nekoná a konat ani nebude. Je sobota! Naše slušně a velmi mírně formulované námitky dementuje hrubě a neomaleně. Zavolat do ředitelské kanceláře nemíní, proč by to dělal, když „Tam opravdu nikdo není!” Začíná sprostě nadávat.
Smíšená studentská dvojice je obdivuhodně neústupná. Používají Ghándího taktiku pasivního odporu, řekl bych. Nenechávají se vyprovokovat urážkami, jdou do něho chlebem. Já s takovým drzým a vulgárním sprosťákem mám problém a musím se hodně držet zpátky, odvracím hlavu a polohlasně sprostě kleju. Po schodech v pavilonu u vrátnice sestupuje vytáhlý, sportovně vyhlížející chlapík v šedém obleku. Chceme se ho zeptat, ale gorila nás k němu nepustí. On, i když vidí podivnou situaci a musí slyšet diskusi a nadávky vrátného, prochází kolem jakoby bez povšimnutí. Po delší, vzájemně trapné chvíli, zvoní u vrátného telefon. Samozvaný lampasák do něj něco nejasného blábolí (domýšlím se, že zatlouká naši přítomnost na vrátnici) a v ten moment přichází z venku do prostoru vrátnice někdo další.
Nedáváme vrátnému žádnou šanci a ptáme se, zda má být dnes ředitelská porada, chlápek odpovídá kladně s tím, že jde pozdě a že už všichni jistě budou v kanceláři nahoře. Cesta do ředitelny je náhle volná. Před kanceláří se nás ujímá sympatická mladší paní, která nás uvádí do chladně působící podnikové "zasedačky" mezi přítomné představitele podniku, což už jsou dál jen samí muži. Všichni odměření, chladní. Paní s námi jako jediná otevřeně sympatizuje a po chvíli nám k dlouhému stolu, kde sedíme přímo naproti řediteli (ano, tomu sympatickému pánovi, co nás před chvílí cestou kolem vrátnice úplně ignoroval), přináší v šálcích kávu.
Smíšený pár mlaďasů rozhodnými gesty velmi nekompromisně odmítá kávu, čaj, vodu, cokoliv. Zajímalo by mne, jestli mají své instrukce, nebo dokonce i špatné zkušenosti…? Já kávu odmítám málokdy a navíc to vidím tak, že trochu obrousím hrany, které se jejich strohou reakcí poněkud vyostřily. Začíná diskuse.
Chlapec a děvče dostávají slovo, nikdo z managementu od dlouhého stolu je nepřerušuje. Argumenty ke stávce, které úvodem dost překotně a roztržitě přednáší, vyznívají, těmto jistě protřelým matadorům gremiálek aj. mítinků, poněkud naivně, nepřesvědčivě. Přiznám se, že s tím mám také trochu problém. Do toho se po chvíli brunátně, ale promyšleně a diplomaticky obouvají dva starší soudruzi a oheň je na střeše. Nevím, jestli se mám zapojit do debaty a nevím ani co bych řekl. Na přímočaré nevraživé útoky soudruhů neumím reagovat, ač obdařen u obhajoby titulu na vysoké škole přidruženou státní zkouškou z vědeckého komunismu, a ti dva mladí už vůbec ne. Vytahují svůj poslední argument, že do stávky jdou za všech okolností a žádným domluvám "soudružského typu" (klid na práci, kdo seje vítr apod.…) už zkrátka stávkující studenti neustoupí. Oba mluví rozhodně, trochu křečovitě gestikulují, připadají mi neskutečně unavení a svému jakémukoliv osudu už vlastně odevzdaní; v jednání s takovými „vlčáky” bohužel nezkušení, naivně upřímní. Ale v tomto ohledu nezkušený jsem já také. Jsem dost nemile překvapený vývojem "debaty" a alibisticky si zbaběle říkám, že na takové protřelé schůzovní oportunisty má málokdo. Upíjím kávu a hledím někam spíš do zdi, tak vlastně… jsem tady jako řidič…
Nakonec mi to nedá, a dovoluji si, v nastalém dlouhém tichu po trapném a sprostém výlevu jednoho z agresivnějších soudruhů, jakoby z jiného soudku, říci pár slov. Kupodivu je mi to umožněno, chlapi se asi vykřičeli a budou sbírat síly, nebo možná vědí, že tuto debatu už vyhráli a řeknou si to až nás vypoklonkují.
Úvodem vyslovené jméno L. I. Brežněv a jeho doktrína o stažení dvaceti tisíc sovětských vojáků z Východního Německa, otvírá mi, až nečekaně rychle, naslouchací prostor.
Představuji se jako „normálně” pracující projektant a sympatizant, který vozí autem aktivní demonstranty a studenty a navazuji rychle historkou z natáčení: Hráli jsme v krajském městě studentské divadlo. Byli jsme díky tomu pozváni se skupinou konzervatoristů do rozhlasového studia, kde jsme celé dopoledne pracně zkoušeli a nahrávali několik písniček, jakoby k táboráku do rozhlasové hry. (Nakonec byla režie nejvíce spokojena s písní Vodňanského a Skoumala - Holešovice, kterou i já u táboráku vždy rád vydržel). Také jsme do omrzení volali jménem na nějakého uraženého chlapce ať se vrátí k ohni atd. Když jsme se chystali domů a těšili se na honorář, přiběhl člověk, kterému se říkalo krajský rozhlasový zpravodaj a moc nás prosil, jestli bychom neřekli do éteru náš názor na to aktuální gesto o stažení dvaceti tisíců sovětských vojáčků z Německa. Potřebuje mladé lidi do osmnácti let, zítra odpoledne jejich, jistě pokrokové, názory odvysílá nějaké mládežnické vysílání na stanici Hvězda. „Tak to se mne netýká, už mi není sedmnáct!” odvětím a balím kytaru. „Klidně pojď taky, jste prostě parta mladých a není vám ještě osmnáct.” Člověk, když je spokojen s takovým rozhlasovým natáčením a dostane z režie malou pochvalu, bere to žoviální tykání úplně jinak a je měkkej, jak na sobě vidím. Jdeme do zpravodajské pracovny tedy všichni, jsme zvědaví a těšíme se na nějakou legraci. Dokonce prý také těchto pár slov do éteru nám zaplatí. Tomu se smějeme, je nám to dost jedno, máme už vyděláno.
Zpravodaj rozvíjí nenásilnou debatu, žertuje on i my, vypadá to na takovou skoro fér rozpravu ze života o vojně, Východním Berlíně a Leonidovi, o životě mladých s dospělým znalcem životních peropetií. K ústřednímu tématu s vojáky většina přítomných z divadelního kolektivu - dívek, které ještě opravdu opatrují svých sedmnáct, nemá moc co říci, jedině snad, že by nechtěly aby tam narukovali jejich chlapci, až budou mít vážnou známost. Pronáším něco o tom, že bych to uvítal, ten odsun, že bych na vojnu, pokud jde o mne, nemusel rukovat třeba vůbec, když by se uvolnilo nějaké to politické napětí atd. (Stačí mi dojíždění jednou týdně na vojenskou katedru, kdy šaškuji s olepanou hlavou v maskáčích vzor 60 v MHD.) Postupně se trochu rozohňuji a zaplétám, asi nemluvím pořád úplně k věci. Tím víc slovního materiálu ke zpracování pak bude k dispozici – s tím ale zkušenost teprve udělám, jak řečeno dále. Jeden mladý herec se ptá, jestli může také zahrát písničku – zrovna objevil tzv. protest-song. „To určitě ano, ale ne aby se z toho vyklubal Karel Kryl, ha-ha!” dodává bodře krajský zpravodaj, mimo mikrofon. „Toho si tady bohužel nemůžeme teď dovolit!” "Tak to je mi líto, protože to bych se k žádosti připojil i já, hraji a zpívám si něco od Kryla rád. Pane, Prapodivný kníže ten by vyzněl, umím ho dobře." Pan redaktor s úsměvem přikyvuje, jako by se nechumelilo, usmíváme se na sebe, zatímco mladý student na závěr této „veselé i vážné debaty" ve studiu zpívá procítěně svou vlastní píseň o tom, že doufá „že ta třetí válka nebude.” Je to šikovný herec a recitátor, píseň těchto jeho kvalit zatím ještě nedosahuje. Redaktor natáčí a je vidět, že ji bere.
Za dva dny mne potkává kamarád na ulici ve městě a ptá se mne, co jsem to v tom rozhlase včera vedl za ideově politické bláboly a ještě k tomu zpíval? K čemu jsem se to propůjčil? Já mu nerozumím, co tím myslí, on mi to tedy interpretuje…
„Nic takového jsem do mikrofonu neříkal a už vůbec jsem nezpíval, říkal jsem to tak a tak!” ohrazuji se, kamarád mlčí a jen se na mne pátravě dívá: „Neříkal’s to tak a tak, říkal’s to takhle a takhle!” Znovu si to dávám vyprávět a nevěřím svým uším, co vše jsem já, téměř pětadvacetiletý věčný student, řekl do vysílání rubriky „Studia mladých” jako komentátorkou uvedený, ještě neosmnáctiletý správný mladý člen socialistické společnosti. Hlas zpěváka si kamarád spletl, ale fráze, mým hlasem namluvené, byly zřejmě výtvorem pracovníka rozhlasové střižny. Následující měsíc jsem se zdržoval pokud možno doma, protože těchto nepříjemných dotazů při potkání mých známých bylo víc.
Asi po dvou měsících přišly dvě složenky – honorář. Za perně odkroucené sobotní dopoledne, pár písniček do omrzení omílaných a pokřiků do rozhlasové hry, bylo celých 80 Kč. Na druhé složence bylo číslo - neuvěřitelných 200. Přiznám se, že jsem ji neroztrhal hned, i když jsem jsem ty peníze zrovna nepotřeboval (brigády na koksovně to momentálně jistí). Ale měl jsem trhat, že. Trapně jsem si nakonec šel před vánocemi tento „honorář” vyzvednout… Končím svůj nečekaný příspěvek, který jsem tedy sám od sebe nečekal, konstatováním ve smyslu: "Říkal jsem v tom vysílání stanice Hvězda úplně jiné věci - bláboly, než při natáčení rozhovoru, nebo jsem úplně blbej…"
Plénum schůze mne nepřerušilo ani jednou, snad se mi podařilo „příběhem z natáčení” říci to, co jsem chtěl, a konec konců mne asi také považovali za toho dospělého. Smíšená dvojice studentů duchapřítomně navázala, nikdo z protiřečníků už hlas nezvyšoval, neskákal do řeči, nemoralizoval. Došlo také ještě jednou na téma zvážení generální stávky. Pak jsme se v klidu rozloučili. Za dveře zasedačky nás doprovodila sympatizující paní: „Bylo to dobré, určitě jste zapůsobili!” Smála se a oči jí mile svítily. Moc jsem potřeboval něco takového slyšet a byl jsem rád, že to ta žena říká nahlas a upřímně (osobně jsem nejbližší vývoj celkové situace neviděl vůbec růžově). Pro mou dvojici to však byl jen konec další únavné štace, kterých absolvovali několik za den a noc. Chystali se zavřít oči jen co v autě dosedli, řekli jen ať je odvezu na koleje, tam že mi dají dokonce příspěvek na benzín.
Někde u Rudné, cestou do Prahy, silný poryv bočního větru dostal auto do smyku a odhodil nás do hluboké škarpy, naštěstí škarpy vydatně sněhem zaváté.
Auto tiše dosedlo na hranu krajnice. Šasi po ní sklouznulo jak do peřin a zastavilo se asi dva metry před sloupem elektrického vedení. Dívka Lenka ještě asi úplně nespala a stačila jen překvapeně vyjeknout. Já, jsa zaskočen, mlčel jsem; všude kolem bílo, jen vlající sníh a hukot větru. Nemělo smysl snad ani z auta vystupovat. Vymotal jsem se ven do sněhu. Po nějaké chvíli jel okolo náklaďák, který vezl na korbě pod plachtou pět nebo šest dělníků v montérkách. Seskákali a hned se k autu hnali. Bez dlouhých řečí zalovili v závěji, chytli auto jen tak rukama a postavili ho zpátky na cestu.
Na generální stávku, že zajdou, říkali.
(Kusé zápisky listopadové z konce roku 1989 na přeskáčku 15.11.2007)
16.11.2007 Odesláno Do Deníku
Žádné komentáře:
Okomentovat