Jak paní Emilka o podíl z úhoru velikosti půlky fotbalového hřiště přišla

Děda mne zapojil do práce vždy hned, když jsem k němu přijel. „Vezmi kolo a jeď se podívat na střešně!" Opravdu to tak říkal - střešně se s. Přijel jsem na jeho pole a zahradu, ale střešně nikde. „Spletl jsem si parcelu, nebo fakt nevím, dědo!” pravil jsem opatrně když jsem se vrátil s prázdným košem, a opřel kolo o plot. „Aspoň viděls na vlastní oči, že letos žádné střešně nejsou!" vítězně ucedil ten můj děda a pozval mne dál. Dom, jak říkal. Děcka se dědovi nepovedly: Dcera šla studovat na doktorku co hrála ve volném čase na klavír, nebo četla knížky a polním pracem se dávno odcizila. Syn šel k letectvu a viděl zemědělský problém svého otce pěkně z nadhledu a navíc později ještě ze Západu… „Jaktože to nikdo nechce, když na tom celý život dřu jako mezek?” občas tázal se před vnukem hlasitě sám sebe ten děda.

Vnuk jsem byl já a trvale dřít na jeho pole bych taky nešel. Ale týden prázdnin bylo třeba u dědy přežít v míru, tak jsem přikyvoval, zametal kuřince na dvorku, třídil a cupoval nasbírané provázky z jeho balíků s ovocem naposílané k nám do města. Taky jsem způsobně olíznul každý hřebík, než jsem si ho dovolil zatlouci do dřeva (aby pěkně zareznul a lépe tam držel) a na talíř od polévky jsem si u oběda bez reptání a oplachování naložil „další”. Dílny a pozemky nebyl na základní škole můj neoblíbený předmět, ale děd ty nešiky z města měl jednou pro vždy zaškatulkované.

„Pamatuju si dědu jak sedí v křesle a usmívá se, byl to milý člověk” říká vnučka, která je úplně nevlastní vnučkou mého děda. (Znám i poněkud divočejší obrazy z dědova života, ale úsměv v ušáku akceptuji a dál nerozvíjím.) Protože tento děd si kdysi, ve svých osmdesáti letech, vzal její babičku za ženu. Na svatbu, pravda, nepozvali, ale do novin inzerát dali a my jsme ty noviny náhodou doma tehdy také četli. Úplně nevlastní vnučka dědy je velmi milá, když vezmu v úvahu, že, do tohoto okamžiku neznámý člověk - vlastní vnuk toho samého dědy, na ni zazvoní v sobotu ve 22:15 a domáhá se jednání ohledně dědictví, protože těch 400 kilometrů až sem už ujel, a basta.
Vytahuji složku s čerstvým výpisem z katastru nemovitostí. Je tam osm jmen dědiců, kteří, pokud se dohodnou, mohou se rozdělit o finanční částku za celých 4999 čtverečních metrů zemědělské půdy. Tu využívá už dlouho nějaký průmyslový podnik, protože svého času meze rozorány, soukromničení zavrženo, živelná rozkulačenost a mičurinština rozpolcená; komu dříve: větru, nebo dešti?

První dědické sjednocování plácku o velikosti zvící půlky fotbalového hřiště proběhlo před deseti lety. Osm spoluvlastníků se nedohodlo, protože jedna vnučka - vlastní, dupla si nožkou a, z bezpečí demokratického zákulisí teprve čerstvě vytažené železné opony, sdělila světu své „Ne, to já vám nepodepíšu, žádný podpis bianco nedostanete, poradila jsem se se svým právníkem!” Zbylí vlastní - nevlastní příbuzní, všichni zároveň vlastníci, se ještě pár měsíců častovali prázdnými gesty a mírně urážlivými dopisy. Také dobře míněnými radami: „Půjčte, paní doktorko, svému synovi tisícovku (ovšem, že v DEM), aby ode mne odkoupil můj podíl, který pak přece jako zcelený pozemek výhodně prodá!” volal syn dědovy nevěsty západním směrem od českých hranic. „Pádná a trefná” odpověď nejenže rozezlila dědické křídlo nevěsty, ale na několik let také svým způsobem částečně zatemnila jinak jasnou mysl samotné pisatelky toho rozlíceného listu - prvorozené dcery dědovy. „Dobře, máš mít svůj kousek úhoru po nevlastním dědovi, cizí synku pozdně vyženěný, ale proč máš nároky taky na další kousek po jeho první manželce, mojí nevinné matce! To je přece tvá morální povinnost se takového nároku vzdát, i když jde vlastně jen o takový nároček, protože tvůj podíl bude jen jedna osmačtyřicetina... a to říkala i paní notářka (o té morální povinnosti).

„Jak ale tu věc vyřeší tady ten váš strýc v Německu? To sem kvůli tomu přijede?" ptá se vnučka nevlastní. „Přijede, protože když se konečně dozví, že urna s popelem jeho otce (našeho děda) je na světě, dojede se podívat." Tak jsme se dostali v té pozdní debatě také k pohřebnímu obřadu děda. Toho se zúčastnili nevlastní příbuzní svého nového dědy téměř v přesile, ti vlastní byli odsouzení emigranti a do socialistické vlasti na obřad se z různých důvodů netlačili. Ale pro ženu pozdně vyženěného dědova syna nebylo zatěžko sehnat jí do té doby neznámého otce vlastního vnuka, jejich nyní společného děda, a vyřídit přes něj vzkaz o jeho úmrtí a termínu pohřbu.
Sedím teď v útulné kuchyni opraveného domku v hanáckém městysu s dvěma přívětivými ženami, které vidím poprvé. Vyženěný syn, manžel a otec, s kterým jsem písemně jednal před lety, už nežije. Pár kilometrů odtud leží zbylých několik arů půdy, kterou nám, zemědělským odrodilcům, odkázal náš společný děd. „V tom hrobě je kromě dědovy urničky ještě jedna další, s popelem mladšího přítele babičky, co s ní byl před dědou” upřesňuje ještě vnučka.
Jedna moje kamarádka si pravidelně bere domů maminku svého bývalého muže, i když už dávno žije v manželství s mužem jiným, vždyť je to babička jejích dcer. Někdo s takovými věcmi nemá problém. Já už dnes také ne. Odcházím k autu do noční tmy a při pohledu na ty dvě vlídné tváře v domovních dveřích si uvědomuji: Proč tomu tak vlastně je až „dnes"?! Protože jednostranná interpretace je pro lidi z rozvedených rodin možná to nejhorší, co je může v dětství potkat. A ještě hůř, ponechají-li si svou „jedinou pravdu” až do děDství.

Nevím, jestli před svou poslední svatbou ukazoval děd své nevěstě dopis, který mi jednou podal svou třesoucí se rukou a poprosil, abych mu jej přečetl. Jestli ano, dala ta paní přednost svému vlastnímu úsudku a šla i přesto „do toho”. Byla to odpověď na jeden dědův seznamovací inzerát a já si z něj dnes pamatuji už jen závěr:
„Vy už jste utrápil dvě žény! Já bychom byla třetí! Sbohem ostáva Emilka.”



(Deníku odesláno 23.10.2007)