Večerní běh nohou a myšlenek, aneb v mlhách a tmě Březno, Raná i Oblík

Odpoledne jsem vyměnil CD v půjčovně a natáhnul si do telefonu pár nových písniček.
Když se setmí, jdu k popelnicím a pak přecházím do poklusu. Směr Archeologický skanzen Březno v tmách.
Běhám v plátěnkách za 100. Padly mně kdysi do oka v obchodě a chtěl jsem si je spíš jen tak postavit ke dveřím a občas vzít na bicykl. Dvoje ponožky uvnitř z nich ale udělaly běžecké botky, které slouží dobře čtvrtou sezónu. Neběhají ovšem denně.

A už v tom jedu - Night Ride Across The Caucasus Loreeny McKennitt.

Oblečení:
Čelenka, dvě pracovní trika, teplá double košile, kterou koupila svému příteli má sestra, ale on už si ji nestačil v tomto životě obléknout…, staré plátěné džíny, sluchátka a mobil.
Nějak se botkám dobře běží, na to, že člověk tento týden spí 5-6 hodin denně. Co ho to žene do noční tmy mezi oholené chmelnice směrem západním? Monstrózní obezita blízké osoby, která už dlouho, pokud jde o pohyb, provozuje akorát střevní peristaltiku, to bude určitě slušná část motivační složky. („Vychovávat vlastním příkladem, nelze-li jinak, příkladem odstrašujícím!" tak pravil Albert Einstein.) Zalíbit se, sobě i druhým, až se zrcadla zeptám, který padesátníček je v okolí nejštíhlejší? Ano, chci od zrcadla slyšet aspoň trochu pozitivní odpověď.

A už v tom jedu - Not Dark Yet Boba Dylana.

Za mými zády zůstává komín kotelny, míjím pár zánovních vilek. Před hlavním tahem na Most, který má cesta křižuje, stojí hned za hraničními cedulemi obce tmavý zahradní domek a vedle něj malý, celkem luxusní obydlený slumík, kde svítí žárovka, televize, a je vidět kouřovod kamen. Že by černá stavba na neutrálním území mezi hranicí města a silniční komunikací? Proč ne? V Hostivaři nad depem, na kopci mezi šípky, stojí obydlená stará maringotka, chodím kolem ní brzy ráno; osazenstvo v tu dobu celoročně ještě klidně spí. Před maringotkou je neskutečný vyrvajz. Ale výhled na Prahu z ní může být pěkný. Navíc má kola, dá se odtáhnout.
Vzpomenu jednu černou stavbu v jedné vísce na západním okraji Prahy. Se svobodným občanem nehnula obecní rada, ani starosta. Jiný starosta malé obce, tak málo bohaté, že pracoval pro obec zadarmo a ve volném čase, marně řešil se spoluobčany problém přispění na společnou kanalizaci; všichni měli stejné, príma novodurové trubky do škarpy u cesty hezky vyvedené a bylo jim dobře. Jemu bylo špatně, i když tehdy o Evropské unii nebylo ani vidu, ani slechu. Nařezali s pomocníkem kulatinu a v noci ty vývody pěkně všechny zatloukli. Kupodivu, za pár týdnů peníze na kanalizaci byly v obecní pokladničce.

Na cestu není skoro vidět, je čistá a mokrá,lemována hustým nízkým porostem, z nějž vyskočí občas topol, nebo strom jiný. Ráhna chmelnic ční hned za tou černou lemovací zelení. Šedá tma přede mnou zvědavé nohy vybízí běžet pořád dál, dávno jsou pryč světelné ruchy města. Pěkná noční scenérie, škoda, že kromě obrysu křivky cesty mezi porostem není nic vidět. Klavírní transkripce Bachovy Fugy a-moll Ference Liszta se teď střídá ve sluchátkách mobilu se sonátou K87 Domenica Scarlattiho,asi už potřetí. Signál, že bude brzy vybito mne vrací do reálu a otáčím se na zpáteční cestu, vypínám hudbu. Co kdybych si ještě potřeboval na něco trochu posvítit?
Běžím a těžká pryž bot na hladkém asfaltu mne dutě plácá po uších. Z otevřeného okna osamělého domu u cesty slyším ženský křik, pak řev. Její rozhodné, velmi sprosté nadávky. Potom „plesk - plesk!”, výprask od rozkaceného chlapa a zase křik. Nevím, jestli mám popojít blíž k malému oknu osvětlenému zevnitř jen televizní obrazovkou, podívat se, co se děje, rušit soukromí, když ženská ječí a chlap řve a mlátí. Než se rozmyslím, okno se zabouchne a není slyšet nic. „Přelud na jedné straně cesty, jdi si po svých, ráno vstáváš do práce.”
Sídliště je teď na dohled, tak přeci jen ještě trochu hudby.

A už v tom jedu - Poslední balada Ester Kočičkové & Luboše Nohavici

V bytě, kde jsem nechal trochu svítit, shazuju propocené hadříky a do oka mi padne malý pseudonefritový slon. Takový živelný dárek z Alšovy sbírečky slonů. Kdysi jsem mu trochu záviděl jeho život na konzervatoři a brněnské JAMU. Po úspěšné premiéře a mejdanu šli jsme časně ráno cestou domů uklidit lešenářské trubky, které tvořily scénu divadelního představení.
Cupovali jsme představení kousek po kousku a on, jindy nekompromisní režisér vyžadující od celého ansámblu kázeň,soustředění a preciznost, odpovídal na všechny mé dotazy, které se týkaly hlavně hudební stránky věci: „Fajné, bylo to fajné!” Trubky řinčely přes celou Černou louku…
„No tak, Alši, já ještě chodím,a dokonce občas i běhám, tady po té zemi. Právě jsem doběhl od archeologického skanzenu Březno ve tmě a bylo to „fajné”. To divadlo bylo ale fajnější. Pohladím za tebe slona.”

„Čest… kdy jsme se naposledy zdravili čest?” vyplavily endorfiny v koupelně ranní epizodu, které jsem byl svědkem na jednom odloučeném pracovišti. „Přistavěl sem barák a kdyby bolševici vydrželi ještě tři roky, měl bych patro!” zakončil ráno u vrátnice svůj nepřiměřeně hlasitý monolog bodrý kverulant. Bylo to jen kousek od místnůstky, kde někteří, co vypadají, že mají právě jen pracovní přestávku, mastí tupě a náruživě karty, intenzivně pokuřují. I v tomto agresivním stadiu českého kapitalismu mohou zabíjet čas tímto způsobem „relaxace”. Pak jdou třeba zase vozit lidi.


(klon pro Deník z „Alšova slona” 24.10.2007)

Jak paní Emilka o podíl z úhoru velikosti půlky fotbalového hřiště přišla

Děda mne zapojil do práce vždy hned, když jsem k němu přijel. „Vezmi kolo a jeď se podívat na střešně!" Opravdu to tak říkal - střešně se s. Přijel jsem na jeho pole a zahradu, ale střešně nikde. „Spletl jsem si parcelu, nebo fakt nevím, dědo!” pravil jsem opatrně když jsem se vrátil s prázdným košem, a opřel kolo o plot. „Aspoň viděls na vlastní oči, že letos žádné střešně nejsou!" vítězně ucedil ten můj děda a pozval mne dál. Dom, jak říkal. Děcka se dědovi nepovedly: Dcera šla studovat na doktorku co hrála ve volném čase na klavír, nebo četla knížky a polním pracem se dávno odcizila. Syn šel k letectvu a viděl zemědělský problém svého otce pěkně z nadhledu a navíc později ještě ze Západu… „Jaktože to nikdo nechce, když na tom celý život dřu jako mezek?” občas tázal se před vnukem hlasitě sám sebe ten děda.

Vnuk jsem byl já a trvale dřít na jeho pole bych taky nešel. Ale týden prázdnin bylo třeba u dědy přežít v míru, tak jsem přikyvoval, zametal kuřince na dvorku, třídil a cupoval nasbírané provázky z jeho balíků s ovocem naposílané k nám do města. Taky jsem způsobně olíznul každý hřebík, než jsem si ho dovolil zatlouci do dřeva (aby pěkně zareznul a lépe tam držel) a na talíř od polévky jsem si u oběda bez reptání a oplachování naložil „další”. Dílny a pozemky nebyl na základní škole můj neoblíbený předmět, ale děd ty nešiky z města měl jednou pro vždy zaškatulkované.

„Pamatuju si dědu jak sedí v křesle a usmívá se, byl to milý člověk” říká vnučka, která je úplně nevlastní vnučkou mého děda. (Znám i poněkud divočejší obrazy z dědova života, ale úsměv v ušáku akceptuji a dál nerozvíjím.) Protože tento děd si kdysi, ve svých osmdesáti letech, vzal její babičku za ženu. Na svatbu, pravda, nepozvali, ale do novin inzerát dali a my jsme ty noviny náhodou doma tehdy také četli. Úplně nevlastní vnučka dědy je velmi milá, když vezmu v úvahu, že, do tohoto okamžiku neznámý člověk - vlastní vnuk toho samého dědy, na ni zazvoní v sobotu ve 22:15 a domáhá se jednání ohledně dědictví, protože těch 400 kilometrů až sem už ujel, a basta.
Vytahuji složku s čerstvým výpisem z katastru nemovitostí. Je tam osm jmen dědiců, kteří, pokud se dohodnou, mohou se rozdělit o finanční částku za celých 4999 čtverečních metrů zemědělské půdy. Tu využívá už dlouho nějaký průmyslový podnik, protože svého času meze rozorány, soukromničení zavrženo, živelná rozkulačenost a mičurinština rozpolcená; komu dříve: větru, nebo dešti?

První dědické sjednocování plácku o velikosti zvící půlky fotbalového hřiště proběhlo před deseti lety. Osm spoluvlastníků se nedohodlo, protože jedna vnučka - vlastní, dupla si nožkou a, z bezpečí demokratického zákulisí teprve čerstvě vytažené železné opony, sdělila světu své „Ne, to já vám nepodepíšu, žádný podpis bianco nedostanete, poradila jsem se se svým právníkem!” Zbylí vlastní - nevlastní příbuzní, všichni zároveň vlastníci, se ještě pár měsíců častovali prázdnými gesty a mírně urážlivými dopisy. Také dobře míněnými radami: „Půjčte, paní doktorko, svému synovi tisícovku (ovšem, že v DEM), aby ode mne odkoupil můj podíl, který pak přece jako zcelený pozemek výhodně prodá!” volal syn dědovy nevěsty západním směrem od českých hranic. „Pádná a trefná” odpověď nejenže rozezlila dědické křídlo nevěsty, ale na několik let také svým způsobem částečně zatemnila jinak jasnou mysl samotné pisatelky toho rozlíceného listu - prvorozené dcery dědovy. „Dobře, máš mít svůj kousek úhoru po nevlastním dědovi, cizí synku pozdně vyženěný, ale proč máš nároky taky na další kousek po jeho první manželce, mojí nevinné matce! To je přece tvá morální povinnost se takového nároku vzdát, i když jde vlastně jen o takový nároček, protože tvůj podíl bude jen jedna osmačtyřicetina... a to říkala i paní notářka (o té morální povinnosti).

„Jak ale tu věc vyřeší tady ten váš strýc v Německu? To sem kvůli tomu přijede?" ptá se vnučka nevlastní. „Přijede, protože když se konečně dozví, že urna s popelem jeho otce (našeho děda) je na světě, dojede se podívat." Tak jsme se dostali v té pozdní debatě také k pohřebnímu obřadu děda. Toho se zúčastnili nevlastní příbuzní svého nového dědy téměř v přesile, ti vlastní byli odsouzení emigranti a do socialistické vlasti na obřad se z různých důvodů netlačili. Ale pro ženu pozdně vyženěného dědova syna nebylo zatěžko sehnat jí do té doby neznámého otce vlastního vnuka, jejich nyní společného děda, a vyřídit přes něj vzkaz o jeho úmrtí a termínu pohřbu.
Sedím teď v útulné kuchyni opraveného domku v hanáckém městysu s dvěma přívětivými ženami, které vidím poprvé. Vyženěný syn, manžel a otec, s kterým jsem písemně jednal před lety, už nežije. Pár kilometrů odtud leží zbylých několik arů půdy, kterou nám, zemědělským odrodilcům, odkázal náš společný děd. „V tom hrobě je kromě dědovy urničky ještě jedna další, s popelem mladšího přítele babičky, co s ní byl před dědou” upřesňuje ještě vnučka.
Jedna moje kamarádka si pravidelně bere domů maminku svého bývalého muže, i když už dávno žije v manželství s mužem jiným, vždyť je to babička jejích dcer. Někdo s takovými věcmi nemá problém. Já už dnes také ne. Odcházím k autu do noční tmy a při pohledu na ty dvě vlídné tváře v domovních dveřích si uvědomuji: Proč tomu tak vlastně je až „dnes"?! Protože jednostranná interpretace je pro lidi z rozvedených rodin možná to nejhorší, co je může v dětství potkat. A ještě hůř, ponechají-li si svou „jedinou pravdu” až do děDství.

Nevím, jestli před svou poslední svatbou ukazoval děd své nevěstě dopis, který mi jednou podal svou třesoucí se rukou a poprosil, abych mu jej přečetl. Jestli ano, dala ta paní přednost svému vlastnímu úsudku a šla i přesto „do toho”. Byla to odpověď na jeden dědův seznamovací inzerát a já si z něj dnes pamatuji už jen závěr:
„Vy už jste utrápil dvě žény! Já bychom byla třetí! Sbohem ostáva Emilka.”



(Deníku odesláno 23.10.2007)

Dobytí hory Radobýl (Dobytí RDB v úpravě)

13.10.2007 Čedičový velikán shovívavě a mlčky přihlíží marnému lidskému pinožení v Lovo a v Lito.





13.10.2007 Převozník dnes nejezdí. Výprava musí obejít tok divoké řeky kolem umělého zdroje výparů a voňavého kouře. Na špičkách bot ulpívá jemný červený dekorativní poprašek.Protože bude muset ujít asi 10 km navíc, upouští od výstavby základního tábora a rozhoduje se zaútočit na zpupný vrchol čedičového sukulentu RDB přímo.








13.10.2007 Pohled do základního tábora „LITO II” a nostalgická vzpomínka na občerstvovací stanici Sklípek.







13.10.2007 Výzva pro šíleného investora a Střihorukého Edwarda na úpatí Radobýlu.










13.10.2007 Úsměv pro všechny sponzory Vox Cantabilis věnuje vedoucí.









13.10.2007 Úsměv i rozpaky: Radost z toho, že stanuli na vrcholu bez použití kyslíkových lahví a šerpů. Stín smutku z toho, že nebyli první.

Alešův malý slon fajný

Odpoledne jsem vyměnil CD v půjčovně. SD1 (první dáma spolujízdy) požádala o zastavení u obchodu Bi. "Zrovna jsem se vás chtěl zeptat, jestli si nepůjdete něco koupit, třeba do Bi - potřebuji do knihovny!" SD2 ale odporuje: „Já tedy ne, jedu až k poště, to jsem ale protivná?!” dodala celkem roztomile. „Ale ne, náš zákazník....” frázuju a ptám se, zda na nedalekou poštu velkou? „Na malou!” s gestem tvrdohlavé princezny praví nejmladší dáma - spolujízda a všichni se tomu usmějeme.
V Žilině na hlavním nádraží (kam jsem dělal procházky podívat se na vlaky směr Praha po celodenním sezení u počítače v SPP-plynárnách) vybírala drobné na veřejném WC paní v bílém plášti a s balíkem papíru. Všech procházejících se přísně a silným hlasem ptala: „Na malou, nebo na velkou?” „Na malou!” Její zklamání, které jsem jí vždy vyčetl z tváře, bylo nedozírné; snad, někdy i proti své vůli, musel jsem jí za sebe vždy ohlásit: „Na malou!”
U písně Night Ride Across The Caucasus Loreeny McKennitt prohlásila na předměstí probraná SD2, že tato se jí líbí z celé desky snad nejvíc. V tom bychom si asi rozuměli; já se někdy přes ni nedostanu dál, pořád mačkám páčku a vracím. Ale nejen přes tu jednu. Zato Druhé album Ester K. a Luboše N. se jí zdá drsné. Ne že by protestovala při jízdě, ale příležitostně oznámí. To jsem nekomentoval, pro mne je slovník E.K. poutavý a originální, melodie s doprovodem nápadité, dokonale zahrané, celkový dopad písní drtivý, leckde srazí na kolena. Další dvě spolujízdy jsou k hudbě v autě celkem lhostejné, tedy „vydrží dost.”
Jdu se potrestat do prázdného pokoje EoBab, kde mám teď karimatku na cvičení. Hodinu si zahraju na piano cyfrowe Kawai do sluchátek. Když se setmí, jdu k popelnicím a pak přecházím do poklusu.
A už v tom jedu - Night Ride Across The Caucasus Loreeny McKennitt

14.10.2007 Raná a Oblík v mlhách
Běhám v plátěnkách za 100. Padly mně kdysi do oka v obchodě Makro a chtěl jsem si je spíš jen tak postavit ke dveřím. Dvoje ponožky uvnitř z nich udělaly běžecké botky, které slouží dobře čtvrtou sezónu. Neběhají ovšem denně.

Oblečení:
Čelenka od sestry T., která si těch věciček kdysi hodně nakoupila,
Dvě pracovní trika,
Teplá double košile - také od T., kterou koupila svému příteli, ale on už si ji nestačil v tomto životě obléknout…
Staré plátěné džíny (jistě také Made in Ch.)
Sluchátka a mobil

Nějak se botkám dobře běží, na to že člověk spí 5-6 hodin denně. Co ho to žene do noční tmy mezi oholené chmelnice směrem západním? Za mými zády zůstává kotelna, míjím pár zánovních vilek. Před hlavním tahem na Most, který má cesta křižuje, stojí hned za cedulemi „Lawn” tmavý zahradní domek a vedle něj malý luxusní obydlený slumík, kde svítí žárovka, televize, a je vidět kouřovod kamen. Že by černá stavba? Proč ne? V Hostivaři nad depem, na kopci mezi šípky, stojí obydlená stará maringotka, chodím kolem ní do práce; osazenstvo v tu dobu celoročně ještě klidně spí. Před maringotkou je neskutečný vyrvajz. Ale výhled na Prahu z ní musí být pěkný.

Za křižovatkou osamělý dvoupatrový činžák. Copak tam u té bludičky kdo kutí, v tom sklepě, kladu si otázku.
Na cestu není skoro vidět, je však lemována hustým nízkým porostem, z nějž vyskočí občas topol, ráhna chmelnic ční hned za tou černou lemovací zelení. Šedá tma přede mnou zvědavé nohy vybízí běžet pořád dál, dávno jsou pryč světelné ruchy města. Pěkná noční scenérie, škoda, že kromě obrysu křivky cesty mezi porostem není nic vidět. Šestiminutová klavírní transkripce Bachovy Fugy a-moll Ference Liszta se střídá ve sluchátkách mobilu se sonátou K87 Domenica Scarlattiho už potřetí. Signál, že bude brzy vybito mne vrací do reálu a otáčím se na zpáteční cestu. Už bez hudby, těžká pryž bot na hladkém asfaltu mne teď dutě plácá po uších. Jsem zpět u toho domu a ze sklepního okna slyším ženský křik a řev, sprosté nadávky. Potom plesk, plesk, výprask od rozkaceného chlapa a zase řev. Vidím teď, že sklep slouží k bydlení, televizka svítí… Nevím, jestli mám jít blíž k malému čtvercovému oknu podívat se, co se děje, rušit soukromí, když ženská ječí a chlap řve a mlátí. Než se rozmyslím, okno se zabouchne a není slyšet nic. Přelud na jedné straně cesty, jdi si po svých, ráno vstáváš do práce.

A už v tom jedu - Poslední balada Ester Kočičkové & Luboše Nohavici

V bytě jsem nechal svítit, shazuju propocené hadříky a do oka mi padne malý pseudonefritový slon, takový živelný dárek z Alešovy sbírečky slonů. Kdysi jsem mu trochu záviděl jeho život na konzervatoři a brněnské JAMU. Po úspěšné premiéře a mejdanu šli jsme ráno cestou domů uklidit lešenářské trubky, které tvořily scénu divadelního představení.
Cupovali jsme představení kousek po kousku a on, jindy nekompromisní režisér, říkal na všechny mé dotazy, které se týkaly hlavně hudební stránky věci: „fajné, bylo to fajné!” Trubky řinčely přes celou Černou louku… „No tak, Alši, já ještě chodím, a dokonce občas i běhám, po zemi, dnes jsem doběhl od vísky Březno a bylo to „fajné”. To divadlo bylo ale fajnější.Pohladím za tebe slona.”

14.10.2007 cestička Březno-Lawn po ránu

A už v tom jedu - Not Dark Yet Boba Dylana

„Čest… kdy jsme se naposledy zdravili čest?” vyplavily endorfiny v koupelně ranní epizodu, které jsem byl svědkem na jednom odloučeném pracovišti. „ Přistavěl sem barák a kdyby bolševici vydrželi ještě tři roky, měl bych patro!” zakončil ráno u vrátnice svůj hlasitý monolog bodrý kverulant. Bylo to jen kousek od místnůstky, kde někteří, co vypadají, že mají pracovní přestávku, mastí náruživě karty a intenzivně pokuřují. I v tomto agresivním stadiu českého kapitalismu. Pak jdou zase vozit lidi.