Vzpomínka na prvního street-workera nekuřáka

- u příležitosti zahájení akademického školního roku

Začal školní rok ve Studiu.
Přišel jsem dříve, ale učebna nebyla ještě volná. V předsálí čekalo několik prarodičů s dětma. Dnes i některá dětská studia zahajují rok školní prostě akademicky. Byl jsem odeslán na chvíli do kanceláře, kde volno. Hospodářka té soukromé školy mi úkradkem připomenula, abych za sebou zavřel, že se jí už někdo ptal, jestli se tu náhodou nekouří, jako by to snad bylo cítit!? „To jenom vy, kuřáci, si myslíte že to není cítit, přitom je to často opravdu nesnesitelný smrad!” opáčil jsem.
V neurvale zahulené kanceláři se dalo vydržet tak minutu. Okamžitě se ohlásila čichová vzpomínka na cvičení z technického kreslení na vysoké škole, kdy vyučující, také tak nějak akademicky, obtěžoval a urážel svým kuřáckým odérem vše živé na pět metrů proti větru. Nasládlý pach nejlevnějších cigaret jménem Start, bratru za 4 Kč krabička.
To, že nás potom u stolů obcházel v bílém plášti, nepomohlo. Možná měl i modrý, ten zaváněl ale stejně.

Přeučení kuřáci jsou prý na tom hůře než nekuřáci - „jdou po nekuřácích jak lovečtí psi”. To jsem slyšel o našem šéfovi v práci. To já ale nejsem - tím psem.
Přeučení sváteční kuřáci, kteří se na nekuřáky předělali sami - tam bych se zařadil já. Kdysi ráno jsem nějak pozorněji sledoval, k okolí velmi ohleduplný, kuřácký rituál blízké osoby, jak se dnes říká. Přišlo mi to nějak víc závislácké než jindy. Napadlo mne, že bych druhým nemusel na sebe poskytovat v budoucnu takový nelichotivý pohled, k němuž bych se asi také za léta kouření dopracoval. Své kouření v mládí (tak jednu, dvě krabičky týdně) jsem si alibizoval jako berličku pro navazování kontaktů v rámci mezilidských vztahů. Jeden spolužák, takový profesionál mezi kuřáky, mne jednou poučil: „Stejně ty cigarety jenom ničíš!” a ukázkově při tom šlukoval. Trochu se mne tím dotknul, protože ze školy předešlého stupně jsem byl zvyklý na hodně jedniček a setrvačník se ještě točil (ješitně jsem si myslel, že vše kromě šplhu na laně, skoku do výšky a do dálky dělám docela dobře). Ale svátečního pokuřování jsem se tehdy nevzdal.

Kdysi o přestávce, v bramborovém řádku na brigádě, rozšrouboval někdo nástavec, do kterého se zastrčí cigareta před zahořením. Ukázal nám, jak to tam vypadá po vykouření jedné cigaretky značky Start - bez filtru. Odpudivý pohled. Podrobněji popisovat nebudu. V širém okolí byl ten člověk jediný, kdo ten náústek při kouření používal. Ostatní jsme to tahali přímo do plic; nějaké to deko dehtu… kdo by se tím v družné pospolitosti brigádníků zabýval.

To jiný spolužák navazoval kontakty pomocí cigaret takto: Jak bylo tehdy zvykem, vyrazil večer tzv. „na město” a obešel s někým, tak jako my ostatní také s někým, nebo s někým jiným, nebo sám, všechny pivnice a kavárny, v nouzi i cukrárny, dokud nepotkal, koho hledal. Koho kdo vlastně hledal, nebo chtěl potkat, těžko říci, nikoho konkrétního. Takový to byl neorganizovaný projev trávení volného času. Potkal-li téměř neznámého a prohodili pár slov, nakonec ho zdvořile oslovil: „Kámo, neměl bys cigaretu?” Potkal-li známého, pozdravil se s ním a dál nechodil dlouho kolem horké kaše: „Dej mi cigaretu!" nařídil. Potkal-li kamaráda, musel být rychlý: „Dej sem žváro, stejně mi dlužíš od včera!" Když byl pomalý, dostal do tváře podobnou objednávku a dával on. Někdy se nevzdal a smlouval: „Nepochtívej, včera jsi dostal dvě, takže mi dlužíš!” nebo zaútočil přímo: „Vyplázni (to bylo velmi oblíbené žádací slůvko) cigáro a schovej se!” Ten chlapec navázal hodně kontaktů a přitom nikdy žádnou cigaretu nevykouřil. Záhy potkal starší spolužáky ze školy, barové muzikanty a jiné „nadřízené” autority, kteří ho už znali a věděli, že když požádají, dostanou. Na první pohled bezplatná distribuce kusovek. Proč ne, v tom socialismu. Tento první street-worker nekuřák ale vlastně pomáhal na několika úrovních:

a) Obíral s humorem kuřáky o škodlivé cigarety.
b) Fungoval jako záložna - to když pozdě večer některý odpolední dárce od něj dostal cigaretu zpátky.
c) V neposlední řadě utišil „absťák” kuřáka, který si momentálně cigarety nemohl koupit, aby mu třeba zbylo ještě na pivo.
d) Časem první street-worker nekuřák s některými závisláky mohl i manipulovat a využívat tak některé jejich kontakty a vlastnosti ve svůj zasloužený prospěch.

Znám velmi seriózního majitele jedné zahraniční firmy, který kouření na pracovišti toleroval; téměř všechny mladé dívky tam u počítačů vesele kouřily. On sám bez cigarety také nedal ani ránu.
Cestou domů jsem v prostředcích MHD sám sobě neskutečně páchnul. Situace byla tak zoufalá, že jsem si občas raději zapálil také. Jednou jsem ale získal pár lidí na svou stranu a prosadil dohodu, že se bude kouřit jen za dveřmi v chodbě na určeném místě. Za pár dní přijela paní prokuristka a divila se, proč některé zapisovatelky odchází na několik minut od strojů - a bylo vše zpátky: zapopelené klávesnice a stoly, nedýchatelný a věčně otrávený vzduch. Bylo to k něčemu přeci jen dobré - dal jsem výpověď a našel si lepší místo.

Nechci říkat těm co dodnes kouří, ať s tím hned přestanou. Pamatuji se na ten příjemný pocit, když jsem si na šumavském vzduchu trochu pozérsky zapálil svou cigaretku. A jiné osobě tehdy blízké citoval jsem volně a frajersky výrok básníka Vrchlického: „Žena je žena, ale cigárko, to je, pane, pokouřeníčko.”
Svátek je svátek. Jen u příležitosti zahájení akademického roku školního jsem si znovu uvědomil, že nechci sedět v zakouřené kanceláři, nebo hospodě,i když jsem si dříve také myslel,že káva bez cigarety není kávou a pivo není pivem. A že když si odskočím ke kolegovi, co má z šuplete psacího stolu popelník, „na počítač”, páchnou mi ruce od jeho myši i klávesnice. A drží se jich to jak starý česnekový odér zdravím posedlého a dlouho nemytého hypochondra - důchodce*.


(Pro Deník, kam odesláno 11.10.07, důchodce vynechán)