Vykopat válečný celer

Nějak dllouho (s dvěma el) se tu sobotu válím. Vstát mne přinutil až akustický vzkaz z kalendáře mobilu.
Jdeš s CD do knihovny.
Neseš botky zimní podrazit do opravny.
Zkontroluješ stav prográmků na blížící se koncert v knihovně.
Podíváš se, kam dala rozmístit plakátky paní úřednice od husitů.
Zkusíš nabídnout informace (plakátek a program) v dómu u katolíků.

Po snídani, která na mne čekala v kuchyni, jen něco najít, vyhodnotit a připravit to na pánvi, vycházím.

Mezi oblékáním a všelikými hygienickými úkony peru metodou Zvon - Zvon.
Pokud to není vyloženě nutné, nerad bych startoval automatickou pračku, kterou si dovezla sebou z Německa EoBab. Je na ni citlivá skoro jako na svou kombinovanou mikrovlnnou troubu. Procházím kolem lavoru s pracím roztokem, kde do první vody jde postupně světlé tričko, pak dvě barevné košile, nakonec ponožky a barevné spoďáry, nejspíše trenýrky či boxerky. Tak postupně vystřídám tři vody. (foto, diagram) Odněkud se vynořila vzpomínka na první automatickou pračku, tzv Tatramatku. To bude ale muset být samostatná kapitolka.

Už z dálky vidím za Žateckou bránou slušnou hordu turistů všeho věku a jednoho psa - sheltii, jak zaujatě poslouchají mladšího průvodce a téměř blokují provoz na silnici. Poněvadž slyším češtinu, přidávám se, už vím, že jde o inzerovanou historicky naučnou procházku městem Lawn. Po chvíli odbočuji do opravny obuvi a dále mířím do knihovny. Však odpoledne houf dorazí ke dvěma kostelíkům zde na sídlišti "U kotelny" a bude tam, v kostele Sv.Petra koncert Ročovského sboru pěveckého, na který zavítám, abych v 17.hod. přešel do dómu, kde zase slavnostní koncert....

Koncert byl skvělý, chrám téměř plný, vstupné dobrovolné. Hudba Hildegardy z Bingenu v podání Pavly Kšicové s doprovodem varhan Josefa Kšicy. Zpěvačka jako by do improvizačního partu varhaníka místy nenápadně vkládala jakési zalykavé „pohanské prvky” a přeplňovala těmi hlasovými, velmi jemnými zvukovými nuancemi, akustické možnosti chrámu. Celková marnotratnější výzdoba, včetně vyřezávaného oltáře v těch chvílích ztrácela na jakémkoliv významu. Potkal jsem po koncertě předsedu bytového družstva s manželkou, dal jsem mu pozvánku na blížící se koncert Vox Cantabilis. Od této chvíle do čtvrtka je tak akorát čas na to, vymazat si celý, pro mne velmi silný a dlouho neslyšený hudební zážitek rychle z paměti, jinak tam nezahraju ani notu.
Plakátky předané husitům v 5 ráno včera do schránky zatím nikde nevidět. Když pominu ten, který jsem nechal ve čtvrtek umístit do vitríny obchodu s kancel.potřebami (týden viseti = 40 Kč platiti za A4, to jde). Také jsem jeden kousek předal k vyvěšení zpěvačce J(alt) a další umístil na nástěnku v ZUŠ, a také na vývěsku husitského kostela. Jeden kousek teď vylepuji, po domluvě s domácím ve sportovních potřebách, do vstupních dveří domu s obchodem telefony O2, hračkami a tím sportem.
V knihovně měním CD a půjčuji si 2 pěkné knížky o Bobu Dylanovi, Solženicyna/Rakovinu a Petru Hůlovou/Umělohmotný třípokoj (jsem ji slyšel mluvit v Čajovně na Vltavě, tak jsem zvědav). Prográmky tu žádné nejsou, minulou středu tu byly ještě vyloženy snad všechny.
„Ne, ne, ne, buď tvrdý a nechoď do sámošky Albertíno na ovoce zeleninu, protože si tam koupíš také Celi Hope, tatranky pro celiaky, celiatiky, celiatičky a celiačice (opravdu asi raději celiačice - vzor zaječice bych neužíval). A vskutku, obracím se tentokrát k mé oblíbené sámošce zády.

„Ne, ne, ne, buď tvrdý a nechoď do Literární kavárny na tu dobrou kávu!” říkám si a kupuji na rohu pod bankou KB od pána brambory. Má také pěkný, čerstvě vykopaný celer i s natí, škoda, že mám zrovna jeden, tak nějak od rána rozkoulený, v lednici. Za 2,5 kg chce pán 15 Kč, když zaokrouhluji na desítky (směrem nahoru) začne ještě do pytlíku přisypávat, což odmítám, aby se nerozkoulely hned cestou nach Panel Haus. (Mimochodem - http://www.barlach-haus.de/)

Ale co to, mé sandály, kam mne to, u všech všudy, i s pytlíkem brambor a plným batohem mediálních nosičů, starého pacholíčka, nesou? „Inu, SiAl, neseme Tě do Literární kavárny na tu dobrou kávu!” „Dobrá, jdeme, ale jen jednu, nakonec i tady zkontroluji stav po stolech rozhozených prográmků koncertu blížícího se týkajících.”
Sotva vybalím knížku The Dylan Companion (Knihovna města Lawn opravdu nemá chybu, i když… Vodičkovu Wilsonovu mlžnou komoru jsem tam zatím nenašel, ale kdoví, jestli je už v prodeji, že?), přináší paní majitelka bez úvodních objednávek tu dobrou kávu a říká, že prográmky jsou rozebrány. (V duchu si dovoluji nejapný žertík, jestli to příslušníci jiných církví, než je církev pořádající, třeba nerozebrali… ale nemyslím to opravdu vážně.) Mám tu pár zbylých „vývojových” kousků. Káva dopita, prográmky složeny a zanechány na stole, při placení ještě paní dodává, že vylepí ten plakátek. Chvíli si telefonujeme s Jonsonem, ten web pro organizaci spolujízdy mi založí a bude se jmenovat tandemista.net.


Trochu mne začíná mrzet ten nezakoupený vykopaný celer. Těším se na podvečerní dnešní koncerty, ale také mne napadá, že bych možná někdy rád někomu oznámil „Vykopal jsem právě válečný celer!” a přemýšlím, co všechno by to mohlo vlastně znamenat.