Vzpomínka na prvního street-workera nekuřáka

- u příležitosti zahájení akademického školního roku

Začal školní rok ve Studiu.
Přišel jsem dříve, ale učebna nebyla ještě volná. V předsálí čekalo několik prarodičů s dětma. Dnes i některá dětská studia zahajují rok školní prostě akademicky. Byl jsem odeslán na chvíli do kanceláře, kde volno. Hospodářka té soukromé školy mi úkradkem připomenula, abych za sebou zavřel, že se jí už někdo ptal, jestli se tu náhodou nekouří, jako by to snad bylo cítit!? „To jenom vy, kuřáci, si myslíte že to není cítit, přitom je to často opravdu nesnesitelný smrad!” opáčil jsem.
V neurvale zahulené kanceláři se dalo vydržet tak minutu. Okamžitě se ohlásila čichová vzpomínka na cvičení z technického kreslení na vysoké škole, kdy vyučující, také tak nějak akademicky, obtěžoval a urážel svým kuřáckým odérem vše živé na pět metrů proti větru. Nasládlý pach nejlevnějších cigaret jménem Start, bratru za 4 Kč krabička.
To, že nás potom u stolů obcházel v bílém plášti, nepomohlo. Možná měl i modrý, ten zaváněl ale stejně.

Přeučení kuřáci jsou prý na tom hůře než nekuřáci - „jdou po nekuřácích jak lovečtí psi”. To jsem slyšel o našem šéfovi v práci. To já ale nejsem - tím psem.
Přeučení sváteční kuřáci, kteří se na nekuřáky předělali sami - tam bych se zařadil já. Kdysi ráno jsem nějak pozorněji sledoval, k okolí velmi ohleduplný, kuřácký rituál blízké osoby, jak se dnes říká. Přišlo mi to nějak víc závislácké než jindy. Napadlo mne, že bych druhým nemusel na sebe poskytovat v budoucnu takový nelichotivý pohled, k němuž bych se asi také za léta kouření dopracoval. Své kouření v mládí (tak jednu, dvě krabičky týdně) jsem si alibizoval jako berličku pro navazování kontaktů v rámci mezilidských vztahů. Jeden spolužák, takový profesionál mezi kuřáky, mne jednou poučil: „Stejně ty cigarety jenom ničíš!” a ukázkově při tom šlukoval. Trochu se mne tím dotknul, protože ze školy předešlého stupně jsem byl zvyklý na hodně jedniček a setrvačník se ještě točil (ješitně jsem si myslel, že vše kromě šplhu na laně, skoku do výšky a do dálky dělám docela dobře). Ale svátečního pokuřování jsem se tehdy nevzdal.

Kdysi o přestávce, v bramborovém řádku na brigádě, rozšrouboval někdo nástavec, do kterého se zastrčí cigareta před zahořením. Ukázal nám, jak to tam vypadá po vykouření jedné cigaretky značky Start - bez filtru. Odpudivý pohled. Podrobněji popisovat nebudu. V širém okolí byl ten člověk jediný, kdo ten náústek při kouření používal. Ostatní jsme to tahali přímo do plic; nějaké to deko dehtu… kdo by se tím v družné pospolitosti brigádníků zabýval.

To jiný spolužák navazoval kontakty pomocí cigaret takto: Jak bylo tehdy zvykem, vyrazil večer tzv. „na město” a obešel s někým, tak jako my ostatní také s někým, nebo s někým jiným, nebo sám, všechny pivnice a kavárny, v nouzi i cukrárny, dokud nepotkal, koho hledal. Koho kdo vlastně hledal, nebo chtěl potkat, těžko říci, nikoho konkrétního. Takový to byl neorganizovaný projev trávení volného času. Potkal-li téměř neznámého a prohodili pár slov, nakonec ho zdvořile oslovil: „Kámo, neměl bys cigaretu?” Potkal-li známého, pozdravil se s ním a dál nechodil dlouho kolem horké kaše: „Dej mi cigaretu!" nařídil. Potkal-li kamaráda, musel být rychlý: „Dej sem žváro, stejně mi dlužíš od včera!" Když byl pomalý, dostal do tváře podobnou objednávku a dával on. Někdy se nevzdal a smlouval: „Nepochtívej, včera jsi dostal dvě, takže mi dlužíš!” nebo zaútočil přímo: „Vyplázni (to bylo velmi oblíbené žádací slůvko) cigáro a schovej se!” Ten chlapec navázal hodně kontaktů a přitom nikdy žádnou cigaretu nevykouřil. Záhy potkal starší spolužáky ze školy, barové muzikanty a jiné „nadřízené” autority, kteří ho už znali a věděli, že když požádají, dostanou. Na první pohled bezplatná distribuce kusovek. Proč ne, v tom socialismu. Tento první street-worker nekuřák ale vlastně pomáhal na několika úrovních:

a) Obíral s humorem kuřáky o škodlivé cigarety.
b) Fungoval jako záložna - to když pozdě večer některý odpolední dárce od něj dostal cigaretu zpátky.
c) V neposlední řadě utišil „absťák” kuřáka, který si momentálně cigarety nemohl koupit, aby mu třeba zbylo ještě na pivo.
d) Časem první street-worker nekuřák s některými závisláky mohl i manipulovat a využívat tak některé jejich kontakty a vlastnosti ve svůj zasloužený prospěch.

Znám velmi seriózního majitele jedné zahraniční firmy, který kouření na pracovišti toleroval; téměř všechny mladé dívky tam u počítačů vesele kouřily. On sám bez cigarety také nedal ani ránu.
Cestou domů jsem v prostředcích MHD sám sobě neskutečně páchnul. Situace byla tak zoufalá, že jsem si občas raději zapálil také. Jednou jsem ale získal pár lidí na svou stranu a prosadil dohodu, že se bude kouřit jen za dveřmi v chodbě na určeném místě. Za pár dní přijela paní prokuristka a divila se, proč některé zapisovatelky odchází na několik minut od strojů - a bylo vše zpátky: zapopelené klávesnice a stoly, nedýchatelný a věčně otrávený vzduch. Bylo to k něčemu přeci jen dobré - dal jsem výpověď a našel si lepší místo.

Nechci říkat těm co dodnes kouří, ať s tím hned přestanou. Pamatuji se na ten příjemný pocit, když jsem si na šumavském vzduchu trochu pozérsky zapálil svou cigaretku. A jiné osobě tehdy blízké citoval jsem volně a frajersky výrok básníka Vrchlického: „Žena je žena, ale cigárko, to je, pane, pokouřeníčko.”
Svátek je svátek. Jen u příležitosti zahájení akademického roku školního jsem si znovu uvědomil, že nechci sedět v zakouřené kanceláři, nebo hospodě,i když jsem si dříve také myslel,že káva bez cigarety není kávou a pivo není pivem. A že když si odskočím ke kolegovi, co má z šuplete psacího stolu popelník, „na počítač”, páchnou mi ruce od jeho myši i klávesnice. A drží se jich to jak starý česnekový odér zdravím posedlého a dlouho nemytého hypochondra - důchodce*.


(Pro Deník, kam odesláno 11.10.07, důchodce vynechán)

Dvě kvítka přes broskev

Jako by duch vojenský poslal vzkaz z příšeří špenátové zeleně při včerejším vypisování z válečné korespondence mého kamaráda KK - Olika: Po příchodu dnes ráno do práce před 7. hod., kdy rutinními úkony zabydluji kancelář a zrovna přes broskev zalévám dvě kvítka, tu broskev pak pokrájím a sním; zvoní telefon a než se stačím vzpamatovat, jsem osloven „Pane plukovníku !” - následuje podání strohého hlášení o provedené kontrole a zapojení VŠECH MOBILNÍCH TELEFONŮ. Snažím se rozpoznat hlas některého z takto překvapivě žertujících kolegů, potom dodávám, že jako bývalý svobodník absolvent a velitel strážní jednotky od muničáku asi nebudu ten správný partner, natož velitel. Cítím na druhé straně vyzývavé mlčení, jako by čekal na další rozkazy…
Trapně se na chvíli také odmlčuji. Nakonec se vzmáhám na dotaz, jestli opravdu je "od vojáků" a porovnáváme čísla telefonů. Ta se diametrálně liší. Jak se tak po ránu dovolal zrovna na mne?
On se omlouvá, já také - „Slyšel jsem vše stejně jen jedním uchem, z kterého jsem stačil vytrhnout sluchátko, tak už nic nevím.” dodávám (přerušená píseň Don't Think Twice... v podání Bryan Ferry + piano a foukací harmonika; pro mne jedna z nejhezčích interpretací jakou jsem kdy slyšel).

Modravé mámení cestou do práce.
Dnes má svátek Jonas.
Píšu Sašovi: Domlouváme se s Jonasem na sobotu, že bychom dali nějakou vycházku delší společenskou, celkem antisportovní, spíše jako přípravu na složitější pochůdek svým způsobem máchovský, třeba do Brd, nebo někam jinam, jestli bys nešel + někdo + ještě někdo, třeba také?
Čtu si ještě naposledy SMS Vládi A.H., kterou mi poslal někdy v jednu ráno po koncertu Vox Cantabilis u husitů v městě Lawn, který jsme zorganizovali: JESTE JEDNOU DIK ZA NADHERNY ZAZITEK... atd. Také bych rád nahlédnul ke kolegovi do počítače na „plný internet” do své soukromé e-mail schránky, jestli tam nemám odpověď na jeden dopis. Ale je ještě brzy, raději oddaluji, co když tam žádná není?
Píšeme si s Jonasem o vyzkoušení čerstvě nainstalovaného VoIP telefonu, nechal jsem doma puštěný PC, aby se tam mohl po drátech přes den podívat až se ozve technik od hot-line....
Přichází kolega, ukazuje mi svou novou hračku, malý computer do dlaně, který používá při navigaci v letadle, pak nás pohltí služební záležitosti.
Říkal jsem sice, že takový jeden pátek v měsíci se budu snažit popsat celý svůj den od rána až do noci. Ale na co. Jsem rád, že mne už v začátku vyrušil. Stejně myslím tento týden na přečtené kapitoly z knihy Kroniky Boba Dylana. Připadá mi zajímavější si z ní něco průběžně opsat. A ještě dnes s tím začnu.
Grafomansko-terapeutické zápisky z pátku nebudou.
---------------------------
Chronicles (2004), začínají rokem 1961, kdy Dylan (1941) přišel do New Yorku.
Strašně jsem toužil nahrát desku, ale nechtěl jsem vydávat singly - malé gramodesky, které pouštěli v rádiu. Folkaři, jazzmani a klasický muzikanti vydávali nahrávky na elpíčkách, dlouhohrajících deskách, jejichž tenké drážky dokázaly zaznamenat spoustu skladeb. Takové desky už o něčem vypovídaly a dávaly mnohem ucelenější obrázek o schopnostech toho či onoho umělce. Elpíčka měla sílu přitažlivosti. Měla obálky, přední a zadní stranu, na které se mohl člověk dívat celý dlouhý hodiny. Vedle nich vypadaly singly uboze a nedotaženě. Skladovali je ve štosech a tvářily se nedůležitě. A navíc jsem neměl v repertoáru jedinou věc, která by vyhovovala potřebám komerčního rádia. Písně o mravně zkaženejch podvodnících, matkách, které utopily svý děti, cadillacích, který žraly benzín jako zjednaný, záplavách, požárech na ústředích odborářskejch svazů, temnotách a mrtvolách na dně řek nebyly pro běžné posluchače to pravý. Z lidovek, který jsem zpíval, rozhodně nečišela žádná pohoda. Nepřekypovaly něhou. Nevplouvaly pokojně do přístavu. Nejspíš byste řekli, že zkrátka nebyly komerční. A nejen to: měl jsem nevyrovnanej styl, kterej se nedal dost dobře zaškatulkovat, a svoje písničky jsem považoval za důležitější než nějaké nenáročné pobavení posluchačů. Staly se mým učitelem a průvodcem na cestě do nějakého pozměněného vědomí skutečnosti, nějaké jiné země, do osvobozené republiky. O nějakých třicet let později hudební historik Greil Marcus tu imaginární zemi nazval neviditelnou republikou. Ale ať už to bylo jakkoli, rozhodně jsem se nestavěl do role bojovníka proti populární kultuře, ani jsem neměl žádný ambice rozvířit stojaté vody. Je jsem si myslel, že tehdejší střední proud populární hudby je nesmírně ubohej a ještě k tomu velkej podvod. Připomínal neporušené pole namrzlé jinovatky, které se rozprostíralo venku za oknem a člověk si musel nazout nepohodlný boty, aby ho mohl bezpečně přejít. Nevěděl jsem v jakém období historie se nacházíme a v čem se skrývá pravda. S tím si nikdo hlavu nelámal. Když jste mluvili pravdu, bylo to v pořádku, a když jste mluvili ne-pravdu, bylo to taky v pohodě. To jsem se naučil z lidových písniček. A co se týče tehdejší doby, věděl jsem, že stojíme na počátku nového rozbřesku, protože jsem znal docela dobře dějiny - historii několika národů a států - a probíhalo to vždycky stejně. Začalo to raným archaickým obdobím, kdy společnost rostla, rozvíjela se a prospívala; následovala klasická epocha, kdy společnost dospěla a končilo to érou úpadku, kdy ji rozložila dekadence. Netušil jsem, v které z těchhle epoch se zrovna nachází Amerika. Neznal jsem nikoho, s kým bych to mohl probrat. Cítil jsem, že se naše země houpe pod náporem jakéhosi neurvalého rytmu, ale nemělo cenu na to myslet. Bylo jedno, co si člověk myslel, ve všem jste se mohli zásadně mýlit.

Jednou jsem byl v kuchyni a poslouchal v rádiu projev Malcolma X. Přednášel o tom, proč není zdravý jíst vepřové a šunku - řekl, že takové prase je vlastně ze třetiny kočka, ze třetiny krysa a ze třetiny pes - je nečisté, a neměli bychom ho tedy jíst. Je docela legrační, jak některé věci uvíznou člověku v paměti.

MacLeish mi řekl, že mne považuje za významnýho básníka a že se moje dílo stane prubířským kamenem pro řadu generací mých následovníků. Řekl, že jsem básník poválečné doby železné a že jsem zřejmě zdědil z té dávné minulosti metafyzické cítění. .. řekl mi, že Homér, autor Iliady, byl slepej básník a jeho jméno znamená „rukojmí”. ... řekl, že je to z mých věcí poznat, že mě Villon trochu ovlivnil. Pak Archie mluvil o blankversu, rytmických verších, elegiích, baladách, krátkých rýmovačkách a sonetech.Zajímalo ho, čeho jsem se musel vzdát, abych mohl jít za svým snem. Prohlásil, že cena věcí se nedá měřit podle toho, kolik daná věc stojí, ale podle toho, čeho se musíte vzdát, abyste ji získali, a že když by tou cenou měla být ztráta víry nebo rodiny, pak by byla zbytečně vysoká, a že existují věci, které hodnotu nikdy neztratí.

.... Mluvil také o Michelangelovi - řekl, že neměl žádný přátele, žádný nechtěl a s nikým se nebavil.
MacLeish se mě zeptal, kdo byli mí dětský hrdinové. „Robin Hood a svatej Jiří, bijce draků,” řekl jsem. „Nechtěl by ses ocitnout v roli jejich nepřátel, co?” zasmál se.


James Joyce mi připadal jako ten nejarogantnější chlap, kterej kdy žil. Měl sice obě oči otevřený a úžasnou slovní zásobu, ale nechápal jsem, co chce čtenářům sdělit. Chtěl jsem MacLeishe požádat, aby mi Jamese Joyce vysvětlil, abych aspoň trochu pochopil něco, co se podle mně naprosto vymklo lidské kontrole, a vím, že by to udělal, ale já se ho na to nezeptal. Hluboko v duši jsem cítil, že temné
poselství jeho hry nemůžu ničím podepřít.

Z korespondence voj.absolventů

KK píše BF

minulé stol.

To je fajn, že píšeš.Už jsem myslel, že jsi umřel, nebo snad ještě něco horšího… emigroval.
Ty lázně, kde se teď pohybuješ, neznám, ale měla by to být patrně severní Morava, když číslo začíná sedmičkou. Škoda, žes nedal vědět dříve. To jsem se ještě vyhýbal dveřím s nápisem NEZAMĚSTNANÝM VSTUP ZAKÁZÁN! Vydržel jsem to téměř půl roku. Od 1. února totiž pracuji. Je to hrozné. Pracovní proces mi vážně narušil životní režim. Představ si tu hrůzu vstávat v pět hodin, nasednout na prostředek hromadné dopravy a s davem pracujících vcházet do brány závodu, kde ti cinkající nestvůra vykousne čas příchodu do karty na kterou jiný elektronický vrah vytetoval mé jméno... Už se normálně těším na vojnu. Později se tam vstává a moje nová přítelkyně mi prozradila, že se chystá elongace vojenského pobytu, tak bych se nechtěl zúčastnit této smělé novátorské akce. Když jsem byl nezaměstnaným a měl fůru času, tak jsem uvažoval a doptával se, kampak tě Veliký vojevůdce ukryl, že bych se stavil podívat a přivezl ti pár potřebných věcí. Určitě ti nedali ani pořádný samopal a pár granátů by se ti jistě hodilo. Teď mám nabitý program vlivem již zmíněného prac.procesu a dosud nepublikované plesové sezóny. V březnu bude času více, tak se pokusím v nějaké speciální mapě vypátrat místo tvého zeleného pobytu. S D. jsem se potkal v Opavě, když jsem sháněl práci. Jela zrovna s matkou do blázince. Na další státnice se nedostavila. Pije pořád dobře. O ostatních lidech nic nevím.Akorát Hujer mne přijede otravovat vždy, když mám schůzku s nějakým bobečkem. Brzy už snad dostane práci na finančním úřadě. Už si sehnal i privát v O.a vodí si tam štětky. Marně vzpomínám na jména vojáků z tvého dopisu, ale V., toho pakoně, znám. Na jeho místě bych se snažil místo shánění modré knihy dostat do SABINOVA, abych oddálil setkání s jeho milou ženuškou. Paw.. to musí být hrozný šplhavec.Určitě si denně leští pecky sidolem a zhlíží se před špíglem, jestli mu budou slušet i zlaté hvězdy. Tak se mi zdá, že jsem ještě nepsal, kde pracuju. Těžko tomu někdo uvěří, hlavně ten "cip" M.co nás měl v částech strojů. Jsem totiž konstruktér vývojového oddělení koncernu SDB. Mám překrásnou rýsovací desku, ale zatím nerýsuju a snažím se tomu vyhnout. Mám totiž odpor k ručním pracem. Raději počítám ventily, klapky, šoupátka, kulové uzávěry a další hovadiny, převážně pro Sovětského bratra. Zase napiš, třeba nějaké zelené básničky. Určitě tam máš ohromnou inspiraci. P.S. Nepojedeš na ASUT?

Hello, Zdravstvuj ! Vinou byrokracie v naší domácnosti se mi tvůj dopis dostal do spárů až o týden později. Tak ti až teď mohu sdělit radostnou novinu. Soudruzi z vojenské správy mi poslali pozvánku. Asi mi chtějí osobně předat jejich povolávací prosbu. Tak tam dneska půjdu. Jsem celý nadržený, kampak mne asi potřebujou. Vidím, že i ty jsi velmi zvědav, tak ti zkusím tento dopis odeslat až po obdržení toho čarokrásného papírku.
Je teprve 13:32 a já toužebně očekávám tovární sirénu, kterou jinak nesnáším, protože nelahodí mému absolutnímu sluchu (už vlastně hluchu, mám v kartě od doktora napsáno oslabení sluchu ; to jak jsem simuloval u odvodu). Dlouhou chvíli si krátím prací. Právě jsem si jednu takovou práci vymyslel. Počítám, kdy vyjde pátek na třináctého. Kdyby tě to zajímalo, můžu ti jich několik napsat.
TAK TEDY PÁTEK 13. VYJDE NA TYTO MĚSÍCE A ROKY:5.83,1.84,4.84,7.84,9.85,12.85,6.86,2.87,3.87,11.87,5.88,1.89,10.89,4.90,7.90,9.91, 12.91,3.92,11.92,8.93,5.94,1.95,10.95,9.96,12.96,6.97,2.98,3.98,11.98,8.99,10.2000, 4.01,7.01,9.02,12.02,6.03,2.04,8.04,5.05,1.06,10.06,4.07,7.07,6.08,2.09,3.09,11.09,8.10,5.11, 1.12,4.12,7.12,9.13,12.13,6.14,2.15,3.15,11.15,5.16,1.17, 10.17,4.18.
Jelikož pro náš kalendář platí 28-letá perioda, můžeš si další měsíce a roky dopsat sám, podle toho, jak dlouho se rozhodneš pobývat na této planetě.Pokud se hodláš řídit mými radami a v uvedených měsících vždy v pátek 13. nebudeš opouštět dům, můžeš se vyvarovat mnohých nepříjemností. V opačném případě jsou to dny, kdy se schází třída Daveho T. z hluč.gymplu + několik dalších v hospodě u Kačeny.
Divíš-li se, jak jsem mohl, pokud tento dopis nepíši tři týdny, tak rychle spočítat všechna ta data, tak věz, že mi je našeptal můj malý šikmooký „komputřík”, kterému jsem vnukl program.

…dostal jsem povolávací oběžník… Mám se prý stavit 1.dubna ve 12:00 někam na žel.stanici Bratislava-Vajnory, útvar 8070. Prý jsou tam pétépáci. Budu mít možnost rozšířit své známé mezi cikány, maďary a bílými kriminálníky… nechám se překvapit. Jedu za svojí nejmilejší na ples do Lednice. Mám obrovskou tašku a jedu načerno. VYPADATOZEMNECHYTNOUPROTOZESTOUTASKOUSENEDAUTIKAT. Jsem právě někde blízko tvého působiště, musím se podívat do jízdního řádu, jak se k tobě jezdí, i když už asi tě navštívit nestihnu.


„...opět jsem se stal středem pozornosti...”
Dnes v noci jsem konečně dorazil na vojnu. Je to tu hrozně hezké. Mrzí mě, že jsem nepřišel později ještě o další den. Dnes je totiž 4. března, což je řízením osudu zrovna Velikonoční pondělí.Chodím v civilu, protože mi nemá kdo vydat věci.Jsem na pokoji s Miro Vyšlanom. Je tu taky ten s přeraženou nohou, tuším, že se jmenuje Fab... divím se, že si s tak hroznou zlomeninou nevyběhal modrou knihu.
Jsem tady v Bratislavě-Vajnorách. Jsou tu pétépáci a stavějí kasárna pro tankisty.
Ve stylu socialistického urbanismu.Panelák, betonová plocha, úzký pás hlíny, kde snad někdy bude trávník,opět beton a další panelák. Ti architekti musí být zřejmě Rusi, nebo předpokládají, že máme také tolik místa jako sovětští přátelé.
To bylo pondělí! V úterý jsem se nestačil ani vy...Dnes už je středa.Zrovna je vymývání mozku rudou vodou! Je tu jeden kretén co má snad dvě pecky, je velitel družstva, ale řve jak všichni lampasáci z katedry v čele s plk.Lib. dohromady. Už mne zná pan kapitán a další vojáci. Byl jsem pověřen delikátním úkolem ostříhat si kníry. Měl jsem je moc fajn, jak v Rakouské armádě. Doposud si připadám jak devatenáctiletý chlapec, co zprávě narukoval. Nevím jak dlouho nás ještě chtějí honit.9.4. je přísaha a pak si nás mají rozebrat do celé republiky. Vy jste to měli taky takové pitomé? Vidím, že ta angličtina, němčina, harmonie a ostatní knihy, co jsem zde hodlal prostudovat mi budou totálně k ničemu. Nestačil jsem dosud dopsat ani dopis pro tebe a nevím, kdy zvládnu spousty dalších - známým, slečnám, paním a mé nejmilejší.

...zrovna přišel nějaký SOUDRUH...
Musím si poslechnout ty žvásty. Tento rudý boss má překrásné jméno - npor.PANKRÁC. Velice sugestivní! Překrásně se vyjadřuje, je úžasně jedlý! To jsem ještě neviděl. Radši se s ním nebudu bavit. Mluví dost chytře. Právě uznal, že je zbytečné někoho z nás přesvědčovat, protože už patrně je přesvědčen. To má pravdu. Je to skvělý demagog. Budu ho chvíli poslouchat, je to legrační. Ahoj,KK VÚ 8070/PŠ

Děkuji moc za dopis, který je prvním v tomto zeleném prostředí, který jsem dostal.
Ještě nejspíš došel dopis od mé nejmilejší, ale ten jsem nedostal, protože se ztratil. Byl jsem zrovna na ošetřovně a tak ho poslali za mnou. Tam zmizel beze stop. Je tam krásný lapiduch z Hodonína. S největší pravděpodobností ten dopis sebral on. Lékařská věda může zaznamenat novou sexuální úchylku - korespondenční fetišismus. Sice nedokonalý název, ale jistě brzy mne, nebo tebe napadne přesnější výraz. Zrovna mne při tom napadlo, že nedovedu stupňovat přídavné jméno „přiléhající.” Když budeš mít chvíli času tak to zkus a pouč mne.

V rámci zašívání jsem si šel ztěžovat s jedním bebíčkem a teď jedu k lékaři na kontrolu. Moc to nebolelo, ale ty h.... v nemocnici vojenské mi to vyřezali i s kusem masa na chodidle a poslali do laboratoře. Chodidlo zašili šesti stehy a poslali mne zpátky na posádku - pěšky. Posledních 500 m od autobusu jsem „šel” 23 minut. Jdu na kontrolu a jsem zvědav, jestli mi nohu nakonec neuřežou.
Jinak je na vojně celkem hezky. Mám ale obrovská omezení co do výběru vojenského zařazení. Jak jsem se dozvěděl od jednoho „správného vojáka”, je tu 45% vadných a nežádoucích, včetně mně, zbytek protekční děti.

Mírová příhoda

Ve každé roční období!
Ve ráno
Ve poledne
Ve dne i
Ve noci!

Ty -
ve leže,
ve sedě, či
ve stoje -
plížíš se, plazíš a šplháš
po válečných konstrukcích
nedbaje na nepřátel ohnivé náboje
(stejně je to jenom cvičení a jedni jsou zelení a druzí modří).

A Ty – obětavý ženista dívčích srdcí -
rozděluješ miny a taháš od nich dráty a každé ženské
co tě uhlídá hrdinsky si počínat
nasazuješ do hlavy i do těla malou, ale giganticky účinnou rozbušku.

PCHE !
Kam se na ni hrabe Erótův luk se šípy!
PCHE !
Kam se hrabe naháčská antika na bomby a na džípy!
A na polní telefon, z kterého mají srandu jenom blbí a neuvědomělí hraboši!
Jenže až to bouchne,
budeš se smát zase Ty - ženista dívčích srdcí -
a tví - do zeleně navlečení -
kámoši.

Však zatím krutý nepřítel schystal na tě léčku.
Marně křičí velitel sedíc na Ótéčku:
"Prohrál’s nám bitvu!
Idiote
Hlupáku
Švejku
Donkichote!"

N e v n í m á š
Myslíš na tu co ti řekla: "Jdi, ty šotku...",
když jsi jí včera pod okénkem
nabízel svoji nejkrásnější fotku.
A pak po tobě mrštila tou papírovou růží,
kterou jsi podminoval v nedaleké střelnici.

Ach, ženisto dívčích srdcí, velitel je běsnící:
"Tak tedy znovu na zteč!
Půjdeš k zeleným.
Ať taky jednou prohrajou!"

Ze sbírky BRAMBOROVÁ NAGY - Nové (Staré, oprášené) od SirobAlaif





Otisky
(obezlička All Together)

Na jedné z prvních diskoték v republice,
která se konala někdy počátkem školního roku 69-70
těsně předtím než také o těchto věcech začal rozhodovat dosud
Neobjevený-sám-sebou-samým
ve své nové velikosti Teoretik Lazebník (Tí.El.Politbyro)…
Tedy - na jedné z dozajista prvních diskoték v republice
dostal jsi místo zprofanovaného biletu,
kterým se ti mohli zavděčit naposledy tak ještě na pimprlovém
kolotoči, nebo na hřbetu heavy-poníka v Cirku Humberto,
razítko od nejkrásnější kůže v korzetu s ochrannou známkou MINISUKNĚ
na kus obnažené epidermis.
Neodmítnul ani matikář – profesor třídní, a ten měl dozor.

A bylo ti hned jasné, že třeťáci mají kromě maturity nejblíže také k černým kotoučům s Beatles, Doors a Rolling Stones (hodně lidí se tehdy odstěhovalo z tvého města do míst,kde se takové věci běžně prodávaly).

A bylo ti taky hned zřejmé, že se ti chlapci museli hodně snažit, aby z vrabčího hnízda drátů a reproduktorů nanošených z domovů a z fyzikálních kabinetů, vystavěli nevídanou KATEDRÁLU DECIBELŮ, která dokáže vytáhnout zbylá a dosud nikým a ničím neindukovaná jádra tvých remanentních smyslů,
dát jim rockový trend bez obtoků
a obezliček toho roku
znovu objevených společenských tabu,
která už přeci dlouho předtím hledal u dna kořalkové sklenky
také výše postavený soudruh – T.L.Politbyro.

Nikolivěk -
žádná akce-hurá-akce pro lživé vykladače Morseovy abecedy,
kteří do čtverečků u seznamů jmenných zapisují čárky za účast, vybarvují tečky za neúčast… a někteří revizionisté si dokonce vymyslí novou poučku pro zvlášť neomluvitelné případy!
Jako tuhle T.L. ve své podivné hodince tzv. branné přípravy, která ještě nedávno patřila prý „nějakému Úvodu do filosofie, ha-ha-ha, haha!“

Kolik by T.L.Politbyro ušetřil asi času, kdyby místo průpovídky „Já si ho zakuklím“ vymyslel nějaké zkratkové slovo, prostě něco jako Čedok.
Kdyby se choval normálně, jako když chodil ještě po školní jídelně v teplákách a to, kdyby teda něco, bylo ještě před měsícem!

On ale T.L. (jasně, že Politbyro) měl svou Akci Antiperle alias HLEDÁNÍ HAŠIŠE V BÍLÝCH MENTOLOVÝCH KULIČKÁCH U NĚKTERÝCH VYBRANÝCH JEDINCŮ, s výslechem
a příslušníkem + osobní prohlídka v ředitelně!
„Zpívali jste přece v šatnách tu písničku Máme doma hašiš, hašiši, ty blažíš!”

On T.L. dovedl na krátkou chvíli z celé třídy udělat klaku štábně-kulturních spolupracovníků, rozuměj jemu podobných bodrých chytráků,
protože tu svou královskou moudrost pronášel slovy My-si-Ho-zakuklíme,
nebo Zakuklíme-si-Ho-tady…
A tužkou pracně kuklil do svého sešitku.

Nikolivěk -
žádná akce-hurá-akce
To už raděj Satisfakce…
Satisfaction pro odvážné tanečníky – bojovníky o dvojku z tělocviku
v tom občas až k nechutenství soutěživém panoptiku,
kde indolent vlastní kolečka ostrouhá
na křídu ctižádostivcům s pozlaceným nápisem Rock’n’Roll Star na triku.
(Pardon pane Nesedávejdotýtrávy, který jsi se takto ukazoval na koncertech v SSSR
a dnes s tímto tričkem už pár let ani směrem dál na Východ nevystačíš.)

Na jedné z beztak prvních diskoték v republice,
která se konala těsně před tím, než také o těchto věcech začal rozhodovat dosud Neobjevený-sám-sebe-sama ve své nové velikosti T.L. Politbyro Lazebník,
vlasové rolety spuštěny!
Vytaženy rolety sukní do maximální povolené minidélky!
Sympathy for the Devil -
ta nekonečně nádherná monotonní píseň,
seprané džínsy,
obtažené dívčí boky,
Oh Darling z ještě teplé Abbey Road.

Při tom dosud nevídaném akustickém jupíí
i Opatrujsvýchsedmnáct
nenápadně ztrácí své, jako by pyšné ego v epicentru hlučícího davu
a snaží se velmi přesně své otisky otisknout.

Na jedné z prvních diskoték v republice,
která se konala do maximální povolené délky
ALL TOGETHER!
Do večerky!

Druhý den ráno matika a po ní fyzika!
Odvážní tanečníci včerejška zde nebojují zdaleka jen o svou vytouženou dvoječku!
(Trojka z matiky u mladého Krajíčka, to je lepší dvojka u každého jiného řadového profesora – terapie naší milé dorostové lékařky.)

„Ale člověče!”, následuje těžká, minutová pomlka
- vyvolaný do tabule něco mumlá trapně, tiše.
„Ale člověče!”, následuje těžká, minutová hodina
- vyvolaný dál se snaží,
ale jen svůj hořký ortel těžkou křídou podepíše:
„Sedněte si, člověče!”
„A k tabuli půjde…”

Když tu náhle zaklepal a tak náhle vešel, náhle…
V saku už napořád náhle…

Císařovy Nové šaty!
Pošťák zvaný Zástupce!
Jeho beztřídní jasnost - BIG T.L.Politbyro!
Gestem, které samolibě nadřel před zrcadlem křivolakým doma,
volá k sobě matikáře-fyzikáře, tu třídního profesora.
(Pojď sem, ty nezbedný chlapče, nabízí se podtitulek z němé grotesky.)

DOSLOVA A DOPÍSMENE ZAŽLOUTLÝMI NEŘESTPRSTY
ZAČÍNÁ SE PROHRABOVAT V KOLEGOVĚ PROFESORSKÉ BRADCE

Aby to viděl každý,
že tu nejde o vzájemné, už obvyklé,
soudružsky tak utěšené, trapně bodré, schvalovací
potlapkání ovárku.

Bez zábran a bez rukavic,navíc gestem sprostým,
jen tak, mezi dveřmi,
vytřeštěným tanečníkům vytřel zraky!
Niktoš Nýmand - T.L.Politbyro.
(Uniknul tak zcela jisté nesportovní facce).

Některé věci si uvědomíš v mládí zpola:
Huygensův princip,
čas, který maříš,
Éserovnáemcénadruhou,
klapnutí Möbiovy smyčky na svých zápěstích.

Soudruh T.L.Politbyro, byť kooptován shora,
nikdy nevrzne si v rovnici od Schrödingera,
ani, dejme tomu, jako „zakuklená”, virtuální rolnička Kašpárkova!
Je úplně bez šance i v přestrojení za Laplaceův operátor!
(Rudá sametová rolka za „Lazebníkův operátor“ a potlesk stranických komparsistů… to by se ti líbilo!)

Toho dne veřejně zůstal lazebníkem teoretik.
Toho dne veřejně zůstal lazebníkem lazebník.

V té samé chvíli toho dne,
plného jakési podivné,
kocoviny politické, postdiskotékové,
ztratila 2.a. svého Profesora.

Textařské poklesky

Svého času, na brigádě, nebo na vojně, kde se zabíjelo dost času čekáním na práci a nepřítele, přezpíval jsem si někdy i několikrát v duchu celou LP desku. K oblíbeným patřila alba Aqualung, Benefit, Led Zeppelin III, Rubber Soul, Bayou Country, Kuře v hodinkách. Nebyl jich k dispozici za totáče tak velký počet jako dnes, člověk si každého klenotu v ceně 300 Kč (vyjma Kuřete) vážil a poslouchal pořád dokola. Při zametání staveniště na sídlišti Výškovice vedli zasvěcenci odborné výklady o „Zeppelínech 1,” kterou už mají a „Zeppelínech 2”, na kterou šetří. Při vyklízení podzemí pod ostravskou radnicí, tehdy Národním (nebo okresním či krajským národním) výborem, prozpěvoval si kolega brigádník hlasitě úryvky z pro mne nedostupného alba Deep Purple in Rock, při zoufalých cestářských pracech v bahně o Velikonočních prázdninách mudrovalo se o posledních klávesáckých počinech Ricka Wakemanna a Keitha Emmersona, jejichž poslední tituly už byly u překupníků objednány.
Na některé utkvělé melodie jsem si časem dopsal texty své a ty si sem dám. U prvních pokusů byla snaha držet se až křečovitě originálu, ty raději vyhodím.
Vyhodím konečně všechny ty papíry.



Mother Goose (Aqualung)
As I did walk by Hampstead Fair
I came upon Mother Goose - …

Nazdar

Když jsem tam šel, můj přítel zpátky jel
Řek: Ten ztraccenej boj běží líp než stroj
A nemá chod zpětný
Šel kolem „rydyč“, odznak na klopě
Ptám se ho jak to je s tímhle kombajnem
Zastavit se nedá?
Jestli mi dáš cigáro, tak zadarmo já řeknu ti
Jak se řekne veverka na východě, v Me-dzi-la-bor-cích
Není to tajné…. Drevokocur.

Bílý cikán Kuruc se rozzlobil, že má také svrab,
Vždyť je krásný chlap – chodí a spí v jednom.
A černý cikán, příjmením Bledý, opušťák zas má
Ve sklárnách dělá – vozí lampasákům (z porcelánu) servis
Keď sme stáli nastůpení buzerák ce-lů noc…
Maďaróni česky se tu velmi rychle naučí, je nás na ně moc.
Jestli prý "máš smích", tak tě brzo přejde!

Keď buděš dévéťákom pojděm hed – celů noc zábava
Gárdové žény aj tam všetky budů.
Jsi špagát vidíš čísla máš len půl, buděš šůrovať,
buděš ľutovať, že si sa narodil
Náhle cestou do Army já očividně po-o-křál
Dav špagátů na sudovou kofolu a na něhu tam ukáz-ně-ně stál
Něhu z robustních dlaní čtyřicítky ÓPé

Bloudil jsem kolem zídky – před brankou travolťák s píšťalkou
Ptá se s účastí, jestli „němám bobky?”
Aj bobky, bobky, čo, aj lepí ti, lebo nělepí, aj tak na cimre
já buděm tvoj mazák!
Náhle cestou do služby já očividně po-o-křál
Před obchodem v mundůru a v kanadách-neodzbrojen ci-vi-l stál
Poznal jsem ho: Měl udici a moped.

Kúpim si stejnak čúčo do služby, jestli máš problém,
Daj ma do basy ty Zelená Gumo!

Když jsem zpět do civilu jel politruk s náma šel, řek jen
Tenhle boj běží líp než stroj
Tak za pár let NAZDAR!



------------

4 + 20 / Déjà Vu

X a třicet let tomu
co já člověkem se stal
Podzimní host do domu
Snad sám jsem si to přál(?)
Otec byl jako študák z toho pěkně zmatenej…
Matka taky a tak nezůstal jsem jedinej.
Přišli sourozenci další - kočár pořád plnej.

Rozvod dětství trojmístné
tragicky nepřerval
Dříve než ses rozmyslel,
každej na něco hrál:
Učitel, housle, klavír, cello Křička, Gebauer…
Dvakrát týdně večer abych jenom s nima dřel!
Raději na večírek já s naničhodníky odcházel.

„Vyspěl jsem a vyrostl -
svou práci nastoupil!”
S dobou proti době šel,
s klavírem prohloupil.
Teď však mám zcela jiné hlavy bolení -
Zpívám sám mé ženě, ona zde není.
Kde je jí konec, kde mé místo vedle ní.

Vykopat válečný celer

Nějak dllouho (s dvěma el) se tu sobotu válím. Vstát mne přinutil až akustický vzkaz z kalendáře mobilu.
Jdeš s CD do knihovny.
Neseš botky zimní podrazit do opravny.
Zkontroluješ stav prográmků na blížící se koncert v knihovně.
Podíváš se, kam dala rozmístit plakátky paní úřednice od husitů.
Zkusíš nabídnout informace (plakátek a program) v dómu u katolíků.

Po snídani, která na mne čekala v kuchyni, jen něco najít, vyhodnotit a připravit to na pánvi, vycházím.

Mezi oblékáním a všelikými hygienickými úkony peru metodou Zvon - Zvon.
Pokud to není vyloženě nutné, nerad bych startoval automatickou pračku, kterou si dovezla sebou z Německa EoBab. Je na ni citlivá skoro jako na svou kombinovanou mikrovlnnou troubu. Procházím kolem lavoru s pracím roztokem, kde do první vody jde postupně světlé tričko, pak dvě barevné košile, nakonec ponožky a barevné spoďáry, nejspíše trenýrky či boxerky. Tak postupně vystřídám tři vody. (foto, diagram) Odněkud se vynořila vzpomínka na první automatickou pračku, tzv Tatramatku. To bude ale muset být samostatná kapitolka.

Už z dálky vidím za Žateckou bránou slušnou hordu turistů všeho věku a jednoho psa - sheltii, jak zaujatě poslouchají mladšího průvodce a téměř blokují provoz na silnici. Poněvadž slyším češtinu, přidávám se, už vím, že jde o inzerovanou historicky naučnou procházku městem Lawn. Po chvíli odbočuji do opravny obuvi a dále mířím do knihovny. Však odpoledne houf dorazí ke dvěma kostelíkům zde na sídlišti "U kotelny" a bude tam, v kostele Sv.Petra koncert Ročovského sboru pěveckého, na který zavítám, abych v 17.hod. přešel do dómu, kde zase slavnostní koncert....

Koncert byl skvělý, chrám téměř plný, vstupné dobrovolné. Hudba Hildegardy z Bingenu v podání Pavly Kšicové s doprovodem varhan Josefa Kšicy. Zpěvačka jako by do improvizačního partu varhaníka místy nenápadně vkládala jakési zalykavé „pohanské prvky” a přeplňovala těmi hlasovými, velmi jemnými zvukovými nuancemi, akustické možnosti chrámu. Celková marnotratnější výzdoba, včetně vyřezávaného oltáře v těch chvílích ztrácela na jakémkoliv významu. Potkal jsem po koncertě předsedu bytového družstva s manželkou, dal jsem mu pozvánku na blížící se koncert Vox Cantabilis. Od této chvíle do čtvrtka je tak akorát čas na to, vymazat si celý, pro mne velmi silný a dlouho neslyšený hudební zážitek rychle z paměti, jinak tam nezahraju ani notu.
Plakátky předané husitům v 5 ráno včera do schránky zatím nikde nevidět. Když pominu ten, který jsem nechal ve čtvrtek umístit do vitríny obchodu s kancel.potřebami (týden viseti = 40 Kč platiti za A4, to jde). Také jsem jeden kousek předal k vyvěšení zpěvačce J(alt) a další umístil na nástěnku v ZUŠ, a také na vývěsku husitského kostela. Jeden kousek teď vylepuji, po domluvě s domácím ve sportovních potřebách, do vstupních dveří domu s obchodem telefony O2, hračkami a tím sportem.
V knihovně měním CD a půjčuji si 2 pěkné knížky o Bobu Dylanovi, Solženicyna/Rakovinu a Petru Hůlovou/Umělohmotný třípokoj (jsem ji slyšel mluvit v Čajovně na Vltavě, tak jsem zvědav). Prográmky tu žádné nejsou, minulou středu tu byly ještě vyloženy snad všechny.
„Ne, ne, ne, buď tvrdý a nechoď do sámošky Albertíno na ovoce zeleninu, protože si tam koupíš také Celi Hope, tatranky pro celiaky, celiatiky, celiatičky a celiačice (opravdu asi raději celiačice - vzor zaječice bych neužíval). A vskutku, obracím se tentokrát k mé oblíbené sámošce zády.

„Ne, ne, ne, buď tvrdý a nechoď do Literární kavárny na tu dobrou kávu!” říkám si a kupuji na rohu pod bankou KB od pána brambory. Má také pěkný, čerstvě vykopaný celer i s natí, škoda, že mám zrovna jeden, tak nějak od rána rozkoulený, v lednici. Za 2,5 kg chce pán 15 Kč, když zaokrouhluji na desítky (směrem nahoru) začne ještě do pytlíku přisypávat, což odmítám, aby se nerozkoulely hned cestou nach Panel Haus. (Mimochodem - http://www.barlach-haus.de/)

Ale co to, mé sandály, kam mne to, u všech všudy, i s pytlíkem brambor a plným batohem mediálních nosičů, starého pacholíčka, nesou? „Inu, SiAl, neseme Tě do Literární kavárny na tu dobrou kávu!” „Dobrá, jdeme, ale jen jednu, nakonec i tady zkontroluji stav po stolech rozhozených prográmků koncertu blížícího se týkajících.”
Sotva vybalím knížku The Dylan Companion (Knihovna města Lawn opravdu nemá chybu, i když… Vodičkovu Wilsonovu mlžnou komoru jsem tam zatím nenašel, ale kdoví, jestli je už v prodeji, že?), přináší paní majitelka bez úvodních objednávek tu dobrou kávu a říká, že prográmky jsou rozebrány. (V duchu si dovoluji nejapný žertík, jestli to příslušníci jiných církví, než je církev pořádající, třeba nerozebrali… ale nemyslím to opravdu vážně.) Mám tu pár zbylých „vývojových” kousků. Káva dopita, prográmky složeny a zanechány na stole, při placení ještě paní dodává, že vylepí ten plakátek. Chvíli si telefonujeme s Jonsonem, ten web pro organizaci spolujízdy mi založí a bude se jmenovat tandemista.net.


Trochu mne začíná mrzet ten nezakoupený vykopaný celer. Těším se na podvečerní dnešní koncerty, ale také mne napadá, že bych možná někdy rád někomu oznámil „Vykopal jsem právě válečný celer!” a přemýšlím, co všechno by to mohlo vlastně znamenat.