FL 24 běh 2017 aneb hledání společného jmeRUNovatele

Činíme rozhodnutí, kterých posléze litujeme. Snažíme se ze všech sil, a nic z toho nevzejde. To, z jakého jsme těsta, však neukazují prohry samotné, nýbrž způsob, jakým prohráváme. A jak se zachováme potom. / Scott Jurek – Jez a běhej

 Čip je předplacen, ale mám tam jet, když bolí noha? Pojedu! Klánovický 1/2M byla letos hezká premiéra, ale jedna pajdavá noha nebude přeci limitovat třetí ročník Františkolázeňské 24 hodinovky dalším sedmi nohám účastníků zájezdu! Říjnové vyjížďky na kole, okružní vycházky na nákup, pozemní údržba páteře na karimatce. Čistě monkees, jakoby se nechumelilo, ale běhat raději ne!

Den nultý - příjezd.

Městský park, Františkovy Lázně v pátek večer. Obhlížíme loňské obíhací kolečko. Láká a líčí ten RUN–trdelník ve své podmanivé monotónnosti: „Budou mít ještě kmeny stromů v okolí promenády pletené šaty?“ Ano, mají je. „Zdalipak je zítra otevřeno Aquaforum, kolem něhož jsme dosud pobíhali jen suchou nohou?“ Ano, je. „A bude na Americké ulici z výlohy vietnamského obchodu mávat mechanický kocur pozlacenou ručičkou?“ Věřím, že bude! František na svém místě jistě také bude.

Den I. – Snídaně

Po snídaňové bitvě u švédského stolu každý generálem. Zvažujeme jak strávit dopoledne před startem čtyřiadvacetihodinovky: Jen tak courat po městě a ochutnávat kávičku, zůstat v posteli, vyrazit na bazén? Padnul návrh na ranní rozběh v ulicích, ale to byl vtip. Vyhrává bazén! Už od otvírací hodiny v 9:00 je v Aquaparku plno. Ani jedno volné lehátko. V kondiční sekci je ale prázdno a kafe si tu dáme v plavkách. Brblám do vody: „Tady to nemá chybu, bylo by dobré vyrážeti sem, na takový stylový koupák, častěji…“ Pohled dámské části naší smíšené dvojice mi přes vodní clonu říká něco ve smyslu: „Hm, tvé hluboké „modré“ oči, ty by tedy jedly.“

Den I. – Oběd When I am Sixty Four…!

To, co jsem koupil včera v sámošce Globus cestou do FL, bude i k večeři. Plněná paprika. Denní bezlepkovou nabídku podniku se mi občas nepodaří odbýt jednou porcí. Osobně vyzkoušeno na Zličíně, v Chomutově, v Havířově. Určité důvody k oslavě se tady, na Severu, letos léta páně MMXVII, sčítají: Je to prakticky dvacet let, co znám svou diagnózu: Celiak, resp. celiatik! Dále je tu 17. listopad ve spojení s FL-24-běh, a v neposlední řadě: před týdnem se přihlásilo i mých nezanedbatelných plíživých šedesát čtyři.

Před startem roku 2015 je nějakou náhodou zachyceno na obrázku také Naivní běžecké Duo Muj sMojou; vlevo.

Den I. - Start

Krátce před druhou hodinou odpolední jdeme z ulice Anglické do Zázemí s velkým Z! Zázemí po celých čtyřiadvacet hodin poskytuje Sadová kavárna. Vedle, ve stánku s evidencí účastníků, vyzvednu své startovní číslo 111. (Slovy sto jedenáct.) Tahle cifra sehraje v tomto příběhu ještě svou magickou roli. Jako své hlavní nářadí, kromě nákrčníku, rukavic, sluchátek a teplých spodek (ty jsem minule neměl a před močením to bylo často dlouhé hledání) nominuji pro dnešek lehké pohorky – kotníkáče.   A chodicí hole alias klacky do ruky, co jsem ještě v rukách prakticky neměl a chci se je naučit používat. Letos, holt, běhat s mou téměř akutně bolavou pravou patou nebudu, chci odejít domů po svých!

Kráčím anonymně a za zvuku hudby v hloučku ostatních svátečně se usmívajících pestrooděnců ke startovnímu poli. S jistou dávkou indolence konstatuji, že chodicí kotníkáče zůstaly v batohu. Na nohou jsou ty klánovické, ještě neumyté 1/2M – blátotlačky. Dárek od synátora koupený, zrobený k běhu. Asi to tak hlava chtěla. „Když se chodidlo v botě přiměřeně utáhne, pár koleček přeci jenom dám a vydržím!“ Start probíhá nenápadným přechodem z chůze do skupinového poklusu. Nejde tu tak úplně o obvyklou euforii stovek či tisíců rozbíhajících se duší. Pár přátel s rodinami vydá se po vydařeném koncertu svého sboru v kostele na rozvernou vycházku do přilehlého parku, asi tak se tu cítím.

Den I. – odpoledne. Muž v černém

Muž v černém oděvu po kotníky na levoboku! „Jakpak se v tom běží?“ ptám se, a hned si také odpovídám: „Řekl bych, že nic moc?“ „Opravdu nic moc!“ říká pan farář. Mluvíme, běžíme. Zajímá mne, jestli z úzkého okruhu zdejší fary ještě někdo chodí běhat, třeba varhaník? Dovídám se, že místní varhaníci (zatím) neběhají, ale dá se to říci o některých kolegyních z farnosti. Aby řeč nestála, sděluji panu faráři své horké zážitky z koncertu našeho pěveckého sboru En arché společně se sborem MaxChor z Mnichova. Mozartovo Requiem a Nešpory jsme zpívali v Praze v Rudolfinu a v kostele St. Maximilian v Mnichově. Po uběhnutém kilometru je tu načítací práh běžci poctivě ukrouhaných koleček. Naše cesty se na této číselné štaci dělí. „Mám letos rekord, čtyři kolečka proti loňským dvěma. Teď mne však už volají další povinnosti!“ loučí se běžec v sutaně. Tak ještě plácnutí rukama nad hlavou s panem farářem pro štěstí! „A děkuji za ten průběžný rozhovor!“

Den I. – Číslo 18

Den narození mého otce a také aktuální počet v jednom tahu naběhaných koleček. Podvečer se vyvíjí nad mé nejoptimističtější očekávání. Preventivně bude ale dobré zaskočit na chvíli do depa. Mají výbornou tomatovou polévku, chleby se sýrem a tvarohový koláč, a pozor, i pro mne, tj. bez lepku. Tak nějak … napořád celiak, nechci s tím furt otravovat. Je téměř k neuvěření, že v občerstvovací zóně za pultem jsou dobrovolníci (převažují dobrovolnice), nepřetržitě ve střehu a plní s úsměvem všechna vaše přání. Někteří mají k tomu portrét Václava Havla s úsměvem na triku. Nikdy není fronta! Posílen zázvorovým čajem, kávou, minerálkou, Coca-Colou a chmelovou limonádou (tu bych neměl, ale ochutnat musíš) přezouvám svou turistickou obuv a jdu chodit. Chůze mne po té hostině v teple kavárny moc nebaví. A píchá v pravém boku! Přiznávám, asi jsem se, s promi-nutím, trochu přežral.  

Den I. – Číslo 111

Nadávám si, že jsem jako naše máti... Ta volala, že se včera zvážila. A že pan doktor na středisku ji zvážil špatně, protože u něj vážila, oblečená, 115 kg. A možná i proto prý jí z pojišťovny nedoporučili / nepřiznali příspěvek na další pobyt v lázních, protože po návratu domů přibrala a váží zase hodně. Zkrátka se tam v lázních nespravila,… vlastně spravila?! Teď se ale zvážila doma nahá a váží – napjatá pauza typu „To budeš mrkat, kolik jsem shodila!“, 111. Slovy sto jedenáct! Jakoby o mém startovním čísle její monstrózní obezita (tak to má někde v papírech) něco věděla… Po cca čtyřech kolech s klacky v rukou začínám se cítit lépe. V uších Van Morrison, Kate Bush, Bob Dylan, Dežo Ursíny, Vladimír Mišík a Keith Jarett – Das wohltemperierte Klavier. To mi pomáhá. V kolečku – okruhu kolem parku potkávám mladou paní s kočárkem, také jednu na invalidním vozíku, dále malého pejska, který běhá vytrvale a jako divý za páníčkem..., takže konec poraženeckých myšlenek na teplý pokojík v penzionu. Vždyť tu láká a líčí ten RUN–trdelník ve své podmanivé monotónnosti!, že.

Den I. – Lávové kameny modré

Před půlnocí jsem opět v depu – Sadové kavárně. Po krátké konzultaci vstupuji na jakési výsostné území s pódiem za oponou. Zde úřadují studenti oboru masér sportovní i rekondiční a zřejmě i další spřízněné zdravotnické profese. Napřed se bosky mám projít po akupresurní podložce. Po prvním došlapu zařvu bolestí. Další procedura už je příjemnější – přikládání lávových kamenů na chodidlo. Sedím s nataženou nohou, slečna ošetřovatelka mi občas kámen vymění za jiný, čerstvě nahřátý. Těžko se mi odsud po půlhodince odchází do tmy ještě něco nakroužit. Ale proto jsem tady.

Den II. – V penzionu

Obvyklý turistický režim. Všední radosti v penzionu. Neobjednal jsem si karimatku v provizorní nocležně Sadové kavárny, kde bych se na dvě hoďky natáhnul a hned zase běžel kroužit do parku. To je přeci jen pro mne už trochu „pozdě na hlasitou hudbu,“ jak říká klasik. Krátký spánek, sprcha, snídaně, vyklidit pokoj, přenést všechny věci do auta a znovu do parčíku! Na běžeckém kolbišti jsme až hluboko po deváté. Můj s mojou - starší smíšená dvojice dortožroutů z celkem čtyřčlenné výpravy by to rádi stačili dříve, ale někdo se nám tu opozdil a my si říkáme: „To je záminka, nemusíme spěchat a ještě to máme na koho svésti.“ Prořídlé řady vytrvalců stále krouží ve své podmaňující monotónnosti. Pravé chodidlo jsem nahřál ve sprše a použil prakticky na obě celé nohy zelený gel názvu "Bio+něco." Nohám se zelené bio líbí, chtějí běžet! Je pěkné slunečné dopoledne a tak akorát chladno.

Den II. – 57:64 Hledání společného jmeRUNovatele

Před kostelíkem mi křižuje už podruhé cestu Modrý trikot. Já doleva, a on ještě více za mnou, také doleva. Kývneme na sebe. Ohleduplně si lehce odplivne. Já o kus dál, uhýbám mu vpravo, a on úskokem hop!, ještě více ode mne vpravo. U kobercového pípače žádný double-click, pípám jen já: „Neztratil jsi čip?“ heknu. „Nemám čip. Běhám jen tak a jsem rád, že tu nejsem sám. Bydlím tady za parkem. Je to lepší pocit, že tu někdo je…, kdyby se mi něco přihodilo s kolenem. To víš, padesát sedm. . .“  „Tomu rozumím (to víš – When I am sixty four..., aktuální píseň - mé letošní "číslo"), to je hned. Já mám po Klánovicích pravou patu. To byl můj první 1/2M. Možná i poslední. Pak jsem chodil tři dny s klackama.“

„Já (57) teprve trénuju na výdrž, normálně běhám krátké tratě. Ale teď zkouším delší, daří se mi vyběhnout skoro každý den.“

„Tak to já (64) na krátké tratě nikdy nebyl!“ (Ve školním žebříčku popularity u mne byly skoro až na tom hořkém konci! Hned za skokem do výšky, do dálky, podmetem na hrazdě, etc.)
„Tady se může dobře bydlet.“ přihazuji z jiného soudku.

„To ano, je to tu super!“ dí Modrý trikot.
„Já takhle vybíhám do lesa v Říčanech a to je také super. Řekni Říčany tam říkají. A také občas vybíhám v městě Lawn mezi chmelnice kolem Ohře. Dokonalost! Ale na kole tudy ne! Jsou tam odštěpky drátků z chmelnic, minule jsem měl v zadní duši hned dva.“ V protisměru (kroužení po trase v obou směrech je dovoleno) permanentně nabíhá stylový běžec v bílém triku a brýlích; jen tak pro sebe mu říkám Nezmar – Run – Nezmar (dále jen NRN).

Den II. – Tělo si pamatuje

Běžíme. Poslouchám podrobné informace o běžcích v regionu, Chebské zimě a jiných podujatí. Uhýbám mezi řečí vpravo, a Modrý trikot zase více ode mne vpravo: „Mám strach o tu nohu, běhám raději po měkkém.“ 

Teď už tomu rozumím! Tím úporněji dál pokračuje můj přerývaný monolog (5té-přes-9té) asi takto:   „Já si vzal boty, co mám pro silnici, jsou mi tak akorát měkké. Věnoval mi je syn loni k vánocům… Asi si všimnul, že jsem s běháním v levných křápech dost dlouho nepřestal, ale pro mne byly dlouho dost dobré.“ 

Nebo: „Celiak má sklon k tloustnutí. Koupíš si dobrý chleba, nebo upečeš, je opravdu dobrý, sníš ho velmi rychle. Podpásový glutenfrei zákuseček; Bezlepková cukrárna ve Zdibech třeba,… že. Musíš si dát bacha, abys nebyl pašík! Ale jinak ta jména co říkáš neznám, běhám naivně, dvakrát, třikrát týdně, nebo někdy nic..., o víkendu si dáme „můj s mojou“ tak sedm až deset v lese. Teď, po Klánovicích, běžím poprve po pár týdnech. Au, tisíckrát damned, ta pravá pata...!“

„Já začal víc běhat ve čtyřiceti, byl jsem tlustej a potřeboval jsem zhubnout…“ říká Modrý trikot.
„Vskutku? Já četl, že běháním se moc zhubnout nedá, nejlepší je nežrat - se říká… ne?“
„Říká, neříká… Ale já to poznal. Tělo si pamatuje!“
„A kolik jsi jich sundal?“ „Takových šestnáct.“
„Tak to je kvalita! …“

Den II. – NRN

Na protilehlém úseku trati v protisměru opravdu spanile, to se nedá jinak říci, už zase vybíhá Nezmar-Run-Nezmar. „Ten nás bere pravidelně o kolo!“ říká Modrý trikot.

„To minimálně. Je neskutečný! Slovní úloha k řešení: Potkáme ho za kostelem a potom se s ním potkáme ještě během stejného kolečka přesně na druhé straně parku. O jakou koňskou délku nás NRN během našeho kolečka předbíhá?“ I takové myšlenky honí se mi hlavou při tom jakémsi podvědomém hledání společného jmeRUNovatele.

„Ahoj, Miloši!“ otáčí se Modrý trikot. „Tak vidíš, říkals, že jsi ho ještě dnes nepotkal, a teď my o vlku a Forrest Škorpil v parčíku na trati...“ Nevím, co jiného bych novému kamarádovi z běžecké čtvrti k tomuto jejich letmému setkání poznamenal. 

„Tak já mám hodinu odběhanou, končím… stejně máš výdrž.“ „No, musíme se snažit. Díky za společnost!“ Plácneme si s Modrým trikotem na rozloučenou nad těmi našimi, běháním a mudrováním, rozvrkočenými hlavami. 
A to mi to teď docela pěkně utíká. Běžím tak desáté kolo a furt můžu! Pata nebolí... Zlaté ty modré lávové kameny! Díky ještě jednou děvčatům ze zdravotní školy a jejich paní učitelce! Čest Vaší práci!, bez legrace. Ještě gesto podle Modrého trikotu - pár úkroků na trávník vpravo a odplivnu si. Nikdy jsem to nedělal, ale v poslední době občas, ale jenom občas, a když to nikdo nevidí, musím. Už to skoro umím. Je mi teď dost dobře. Rozhovor s Modrým trikotem dodal sílu a dobrou náladu. Tak nějak pěkně se člověk cítí, když mimoděk najde společného jmeRUNovatele.

Potkávám a předbíhám, já, nestydatě relativně vyspaný a odpočatý, ty některé, kteří kroužili s přes-távkami, nebo skoro bez, celou noc. Ale co s tím? Oni mají nakrouženo, zde naběhají svých osmdesát a více! Na některých je vidět, že běží v jakémsi řízeném útlumu, protože jinak by byli možná v transu. A to jim nikdo nevezme. Tak jako filharmonici mají nacvičeno a vždy odvedou profesionální práci. (To já sporadicky něco nacvičím, potom pár dnů vynechám a potom zase doháním, co jsem už kdysi uměl, holt nemám nacvičeno a už v tomto životě míti nebudu. Myslím teď konkrétně klavír.) V protisměru obíhá stále NRN. Jako hodinky. A ten přátelsky naladěný jurodivý vousáč od včerejšího společného popíjení čaje u stolu se teď na mne ani nepodívá, když se v protisměru míjíme. Jen si něco nesrozumitelně polohlasně drmolí, jakoby ze spaní. Nasadil asi tu nejstrašnější mimotělní grimasu, kterou umí; sebeoslavnou a zároveň nekompromisně odpuzující aureolu pro každého! Být na jeho místě, udělám to také tak.

Zbývají snad tři hodiny do konce Františkolázeňské 24hodinovky 2017.

Den II. – Postludium

Snad už bude poledne. Zabíhám do depa. Sadová kavárna dostala zabrat. Pánské WC vskutku ekelhaft. Jdu se přezout. Poslední fáze bude dnes Postludium pro kotníkáče a Klacky-do-ruky.

Kdybych byl býval byl včera doma a naběhal, dejme tomu deset, dvanáct (km), tak dnes hezky odpočívám, ležím, čtu, zamedvědařím ve sklepě nebo s autem v myčce, poslechnu hudbu. Takto ale, po tendenční, byť krátké, noci v příjemném penzionu, půjdu ještě chvíli „provinile chodit dokola.“ Tím patě neublížím, budu říkat, že ji procvičuji a snažit se ji protahovat, jak poradily adeptky zdravotní školy. A snad slepím dohromady těch čtyřicet kilometrů.. .

 Zase se mi bude rok honit hlavou, abych se konečně zeptal, jestli jsem náhodou nebyl chvíli s mistrem Forrestem (někoho mi totiž připomíná) kdysi pár dní na vojně u útvaru toho místa určení Chotěboř-Bílek…