čtvrtek 10. června 2010

Dům s máslem v socialistické péči družstevníků

Procházím pevný disk z mého starého počítače, brouzdám mezi pomníčky na hřbitově dat. Hřbitůvek by se mohl jmenovat Pekný. Podle názvu počítače, který jsem mu kdysi, při instalaci operačního systému dal.
Váže se to ke vzpomínce na jednoho fikaného a mazáckého, ale jinak ještě tolerantního vojína, toho jména Bolyky. On zástupce, já velitel družstva tzv. vnitřní stráže (to je ta tolerance - nechal přežít „špagáta,“ rozuměj vojína-svobodníka-absolventa, který o tuto funkci velitelskou mimochodem nijak nestál), v roli velitele stráže, oba ve službě: „Poviem ti vtip, čo povieš?” Nepovedal som nič, oba jsme věděli, že takový vtip musí být právě teď povězen, resp. povedaný. „SI PEKNÝ!” Jak sám nahlédnu, i dnes je to vtip dost dobrý.

Virtuální korespondenční pomníček bytového družstva, v jehož majetku jsem strávil deset let, je docela bytelný a zachovalý, ač již řadu let neudržovaný. Nahodilá informace, kterou zrovna nosím v hlavě, mne tiše nabádá, abych pozvednul příklop krypty a jen tak letmo nahlédnul. Vím ovšem předem, že to nebude jen letmo, že si počtu, a tento památník jednostranné korespondence s podařeným představenstvem jednoho malého bytového družstva opět nezlikviduji. Skoro se bojím, abych nevytáhl nějakého kostlivce. Těch pár dokumentů reprezentuje „dlouhý-dlouhý čas nikdy nezodpovězených dopisů,“ zejména na témata zbytečně vykopaná a zaplacená studna a také neustále oddalované vyúčtování stavby. Já si to sebestředně nejraději vysvětluji tak, že na moje vzletná slohová cvičení, která postavila naštěstí vždy alespoň částečně na zem má někdejší manželka, neměli chlapci z dotčeného představenstva slov.

Ani my, dvě partaje z celkového počtu dvanácti, nemívali jsme občas slov. Párkrát takhle šetřili naši představitelé na vývozu družstevního septiku („stejně tu fekál-cisternu za rohem otočí ti jézeďáci do pole a tam to vypustí”) a ráno jsme měli jeho nevábný obsah na parkovišti před barákem. Hadice z kanálu do přilehlého políčka vedoucí, byla přeci jen krátká. A byla to přitom několikrát nastavovaná požární hadice, kterou obstaral jistý pan soused, v tomto oboru jeden z nejpřičinlivějších. Kdepak asi vzal, tu nastavovanou hadici, jejíž zánovní elementy připomínaly svinuté role ukradených požárních hadic v hydrantech řepských paneláků, kde ten přičinlivý ostatně také ještě bydlel? A kam zmizely dveře, které si jiný soused nechal na pár dnů opřené ve společných sklepních prostorách? Kam se postupně ztrácel písek z hromady, určený na opravu parkoviště? Takové odvážné otázky napadaly mne v těch raných časech nastolené demokracie.

O pár let později, v jedné lounské realitní kanceláři připadal jsem si jako v pohádce. Čekali tam na mne dva zástupci bytového družstva se smlouvou k podpisu, přivítali mne s úsměvem a dokonce nechtěli ani žádný převodní poplatek. Jako v pohádce, kde jedno družstevní dobro zvítězilo nad jiným družstevním zlem a vím o tom jenom já. Tak nějak jsem si připadal.

A ta nahodilá informace, díky které jsem exhumoval pár datových souborů ze hřbitova Pekný? K bytu nově nabytému, i tady, na severu Čech, přísluší komora. Komory jsou na podlaží bytového domu ale dvě a obyvatelé sousedního bytu nejsou o víkendu doma. To tak moc nevadí, protože člen představenstva družstva bytového má klíče a ví, která komora byla přidělena bývalému majiteli. Ten ji neráčil po převodu uživatelských práv na nové uživatele vůbec vyklidit.
Klíč je předán a ještě čerstvě nastěhovaní uživatelé se dávají do díla. Komoru vyklidí, staré
zavařeniny a nahromaděné harampádí vyhodí, vymalují si tam a nastěhují do polic své věci.
Padne na to celý víkend, spokojenost po vykonaném díle je na místě.
V pondělí zazvoní u nových sousedů starousedlík od naproti a ptá se, co se to děje, jestli by nevěděli, kdo to byl v jeho komoře, kdo to tam bílil její stěny a kdopak to snědl jeho staré zavařeniny a dovolil si vyhodit jeho, lety zpráchnivělé, harampádí?
A dovídá se, starousedlík, že zvoní u dveří správných: „To jsme byli my, milý sousede,
dostali jsme přece klíč od povolaného představeného - reprezentanta bytového družstva! A udělali jsme si tam po bývalém obyvateli našeho bytu zkrátka pořádek.”

No ano, pořádek! Chyba lávky, připusťme jen lávky malé družstevní! Představitel neměl pod kontrolou jednu podstatnou evidenční informaci, že totiž bývalí sousedé si kdysi své komory prohodili. Starousedlík kupodivu neprojevil radost nad čerstvě vybílenými zdmi a uklizenými policemi své komory. Když se po několika dnech opakovaně dovolával spravedlnosti u svých zvolených představených, byla na seznamu škod už kromě harampádí a starých zavařenin také několikatisícová finanční hotovost. Ta byla totiž tak dobře ukrytá, že pořádkumilovné oko vyklízečů - přistěhovalců ji buď mimoděk přehlédlo a vyhodilo, nebo jim prostě (co si budeme o těch nových povídat, bůhví kde na byt vzali, že) zůstala sumička pěkně za nehty.

Náš čerstvě okradený starousedlík hodlá nepustit spravedlnost ze svých rukou a dožaduje se desetitisícové částky, dobře v komoře ukryté, na představenstvu družstva, když tedy nepochodil u nových uživatelů bytu. A slovutné to představenstvo, nastojte, uznává jeho nárok! Pokárá zpupné nové uživatele, kteří se kupodivu nemají k tomu, aby starousedlíkovi zaplatili, a vyplácí kverulantovi z pokladny společné polovinu požadované, údajně odcizené částky. Inu, máslo na hlavě, v těch vedrech aby pohledal.

A já si mohu přidat nový pomníček na virtuální hřbitůvek dat jménem Pekný.

neděle 14. února 2010

Příběh epidermis - Metronidazolum


Metronidazolum – 40 g krému k zevnímu použití – příběh epidermis

DEN PRVNÍ
Bílý jogurt Florian s banánem a několika piškoty otvírá období, časově blíže neohraničené, po které jsem si na sebe upletl těžký bič: Bez kávy! Tváří v tvář otevřeným aplikacím na monitoru počítače aplikuji na nos a jeho okolí vodičku Aquaruboril, země původu Francie a výrobce – Švýcarsko (lahvička asi za 300 CZK).
„Raději ne více než dvě kávy denně a černý čaj – tam je kofein taky: Vyvarujte se horkých nápojů, ostrých jídel...” tak pravila kožní lékařka.
Odpoledne ve studiu H. mluví o jednom fantastickém klavíristovi (Keith Jarrett je prý proti němu „žabař”, tomu já ale nikdy neuvěřím)

DEN DRUHÝ
Zdravíme se na chodbě s panem N: „jak to jde, pane N. ... a vy pořád leštíte toho Žigulíka, jak to jezdí (píše se konec roku 2009!)?” „Skvěle, za 7 litrů! Mám dva, jednoho na chatě.”
A já: „Co přední kola, ještě neupadla?!”
A pan N.: „Ani náhodou, a kdyby, mám dva, jednoho na chatě.”

Svého času v Holandsku roku 1988, kam jsme se vypravili přes Německo na pozvání mé matky a sestry emigrantky starší škodovkou Š 105, počítal jsem žigulíky a škodovky - těm jsem držel palce, ale marně. Víc z toho mizivého celkového počtu, bylo žigulíků, podle mých náhodných pozorování určitě třikrát. Naopak, za tu dobu bratru deseti let, co jsme v rodině jezdili ojetou Š 105 a později Š 120, viděl jsem podstatně více u krajnice odstavených žigulíků s upadlým předním kolem, než škodovek.

Zázvorový čaj – zbytek nastrouhaného zázvoru v kousku alobalu z domu, ale není to moc ostré pití? Jedna malá lžička zalitá horkou vodou má říz. Dvě kukuřičné desky a malá Lučina, 5 para ořechů dobrých 50 rozinek. Podlehnul tatrance CeliHope; na svačinu kiwi. A už je tu první lákavé pozvání na kávu od Thomase, na jeho pracovišti v jejich lednici mám svůj balík kávy. To víš, že přijdu – alibisticky neodmítnu na návštěvě šálek kávy a ještě se dostanu o půl hodiny dříve domů.

DNY PLYNULY
Režim METRONIDAZOLUM nastolil jsem si 26.5.2009. Dnes je 16.6. Od té doby vypito mnoho kávy, odhaduji, že konzumaci jsem stáhnul max. o třetinu. Pupence s tvrdým povrchem, které napuchnou přes celý nos, nebo i kousek vedle, bolely a jen s velkým vypětím operátora někdy vydaly svůj hnisavý obsah. Přitom okolní plocha kožní naduřela a zčervenala, když samotný erupční otvor a nejbližší okolí ještě potemnělo do fialova. Teď po dvacetidenní terapii barva nosu je přijatelnější, zůstává kůže vzorek pomerančová kůra, drobné jizvy. Proti obrázkům z letáku Rosacea jsem na tom zatím velmi dobře.

DNY PLYNULY
Režim METRONIDAZOLUM trvá i v roce 2010, však tam píšou, že lepší výsledky se dají čekat až tak po čtyřech měsících. Není úplně striktní. Kávu a černý čaj piju pořád, ale bez cukru, občas přidám med, nebo sojové mléko, sušený nápoj toho jména Zajíc. Víno jen někdy večer, jiný alkohol už dávno ne. Vařím někdy čaj z dubové kůry.
A nyní prosím místo pro reklamu:
Banner (Ať se karty aspoň trochu zamíchají… konec reklamy.
Ale co budu… furt o jídle a průvodních jevech, to bych za chvíli musel plakat na jiných hrobech a popisovat třeba pořád dokola svůj potravinový příběh celiaka na příslušných webech, lamentovat nad zrušenou dotací 2000 CZK ročně („Hlavně že můžeme živit feťáky a podobné!” jak jsem zaslechl zaskočené zákazníky - rodiče bezlepkovou dietou postižených dětí, svého času ve vybílené (těsně před vypršením dotací) specializované prodejně.) atd., co mohli vědět, jak říká moderní klasik v knize Kobova garáž.
Takže nechám otevřený kožní příběh Metronidazolum, v kterém pokračuji, ale bez dalších záznamů. (Chvála jedné paní doktorce z ulice Janovského.)

Jinak si raději pustím Julii Driscoll na Youtube …
A připnu ještě “kočárkový komentář” k písni You must have been a beautiful baby v provedení kapely S.K.N. - už má přes 600 návštěvníků: You must have been a beautiful baby

pondělí 25. ledna 2010

Jak na to: Baterie

Jednu chvíli, tak nějak dost brzy po roce 1989, to vypadalo, že náhradní těsnění do vodovodní baterie nad vanou i nad dřezem, kdo měl umyvadlo, tak i nad umyvadlem, neseženeš. K dostání v obchodech byly nové krásné baterie. Jak se ještě občas říkávalo "z dovozu." Jednu takovou baterii jsem zakoupil v novém velkém obchodě. Byla čtyřikrát dražší, než výrobek Czech Made.









Půl dne jsem se s ní mordoval nad vanou. Pak jsem se vracel do toho velkého obchodu ještě pro ten krásný klíč, který je vyroben ze stejného kovu jako ty baterie, takže se navzájem nepoškrábou. Ta nová cizí baterie měla podivnou páčku, kterou se přepínalo na sprchu a vydržela necelé tři roky. Teď to ale vypadá, že náhradní díly k těm starším kouskům se zase dají koupit. Vybaví se vzpomínka na černý těžký hasák, který byl "vykován" snad z šedé litiny a jeho zuby daly chromovaným matkám těch československých baterií úplně nový design, i když jsem podkládal mezi ty styčné plošky kus hadru, někdy dokonce froté ručníku.













Nyní mohu s novým hasákem na včerejší modely baterií a nic se nepoškrábe!

pátek 8. ledna 2010

Novoroční samoodečet


Opožděně k Novému roku, svým způsobem samoodečet, úprava textu z února 2009.


Na Nový rok provozuji zánovní zvyk. Otevřu skrytá dvířka v zadní stěně záchodové místnůstky, za nimiž se otevírá tajuplný svět měřidel a propletených trubek. Plyn v kovu a voda v plastu, přežitá vzduchotechnika obdélníkového profilu v žalostném stavu a dokonce snad ještě se zbytky azbestového obalu. Tajuplný je dnes také svět hudby, tajuplné je město Praha, tajuplný svět autistů, cereálií, hormonů a různých dalších záhad. Titul s nádechem tajuplnosti se může lépe prodávat.

Otřu skla na měřidlech a opíšu číselné hodnoty. Odkud se však berou, a kam se ztrácejí, tajuplné kapky, které v nepravidelných intervalech zavlažují zdivo nedávno přestavěného bytového jádra? Toto tajemství se mně tak dobře prodávat nebude. Padá to odněkud shora, i když pan soused nade mnou chytá kapky do nádoby a já se netěším, až zase budu přesvědčovat pány co to přijdou opravit, že si nevymýšlím.
Stav elektroměru a plynoměru „odtajuplním” a posílám e-mailem elektrárně a plynárně. Na co je to dobré, to tak neřeším, každopádně tam uvidí, že jsem i v nadcházející ekonomické krizi ve střehu. Chci, aby čas odečtu byl těsně před půlnocí, když už se takto o novoty pokouším.

S úderem půlnoci přijde další, hloubější a všechny okolní příbytky prostupující, tajuplná tradice. Akustická invaze, kterou já osobně ctím spíše nedobrovolně: všelijaké ohňostroje a petardy různých zvukových kvalit, vždy však nadměrně hlasitých. Na můj vkus mám podobného kraválu i po letech dost naposloucháno z vojenských střelnic, kde jsem, volky – nevolky, občas „pálil” z rychlopalných zbraní během služby prezenční. Někdo možná potřebuje všechno, co uplynulý rok prožil, zahlušit v sobě sérií poctivých petard. Aby se to povedlo, trénuje a zkouší různé kalibry už od půlky prosince. I domácí zvířata tak mají dostatek času připravit se na ostré silvestrovské radovánky. Všichni ti oblečení psi, kočky, sem tam fretka.

Když tedy samoodečet, zkusím zaznamenat i některé další novoroční toky, míry a váhy, čárky na futrech a dílky na vahách. V první fázi už bych, po těch letech, pomalu zase mohl zavzpomínat na dětství, jednou za čas přistoupit zády k futrům a dělat čárky. Brzy nastoupí “dědství”, takže je vhodné podchytit maximum a průběžně sledovat, o kolik délek jsem se za každý rok už zmenšil. V rychlosti projdu doklady o mé vedlejší pracovní činnosti a udělám přehled má dáti – dal. Jako obvykle si budu pohrávat s myšlenkou na podrobný výpočet silniční daně, i když vím, že ji nakonec zaplatím paušálně. Odečtu si další rok pravidelných měsíčních splátek za digitální piáno. Bude to už roček pátý. Že bych pět roků šetřil a potom si šel nástroj koupit, takovou variantu si nedovedu představit. Bylo by to nenapravitelné mínus už jen pro těch těch několik svátečních okamžiků, které jsme s “Kawajíkem” strávili na koncertech mého oblíbeného komorního pěveckého sružení (toho jména Vox Cantabilis).

Člověk si těmi odečty připomene nezadržitelnou blízkost seniorských vod svého života. Jako jsou někteří Japonci - senioři proslulí svým cestovatelstvím, moje příprava spočívá v rozšiřování a údržbě klavírního repertoáru. Na šetření tu není čas, peněžníci, vezměte si své úroky!

Ráno, před Novoročním samodečtem, pozorujeme z okna postupně několik automobilistů. Auta tiše čadí, obvyklý hluk motorů utlumí napadaný sníh. Motoristky a motoristé vždy dobrých deset minut škrábou námrazu z oken. Tvrdím návštěvě z Holandska, že jsem četl a slyšel v rádiu několikrát o tom, že auto se v mrazu před výjezdem nemá startovat, už proto, že se jinak před rozjetím zahřeje nerovnoměrně. Také to zrovna všem nevoní, proč zbytečně přidávat emisí! Osvěta tu je, ne že ne! „Jestli prý bych to těm ostatním neměl jít říci?”, padne dotaz z jiné planety. „Já to prostě tak dělám, škrábu auto za studena, kdybych jim to měl nějak efektivně říct, potřeboval bych chůdy a nějaký pestrý kostým s nápisem 'Správný příklad – odstranění námrazy s vypnutým motorem, kdo následuje, pro toho máme dárek!' ” Jinak v diskuzi u čoudícího auta nějaký ten dárek vyfasuji sám. Třeba je to jeden z rozdílů mezi námi Čechy a jimi – těmi Holanďany. A navíc, sou zde městští policisté, kteří umějí být velmi bystří, sám se hlásím zatím k dvěma pokutám za špatné parkování. To si na stránkách mého blogu ještě s „černými” strážci pořádku někdy příště nenechám pro sebe.

V příšeří tajuplných útrob bytového jádra mi při opisování čísel z měřidel mimoděk naskočila třistapatnáctka - takto očíslovaná stránka z Deníku Pavla Juráčka. Tu si pamatuji, protože tu knížku teď čtu a teď kousek z té stránky opíšu: „Po čtyřech letech opět začnu psát deník, neboť jsem pochopil, že je to – a vždycky ostatně bylo – výborné hygienické zařízení, jakási duševní koupelna, jejíž výhody vidím dobře a s odstupem těch čtyř let. Jenom je potřeba být upřímný. Být surový a nemyslet si nikdy ani vteřinu, že 'i soukromý deník je literatura' ”.

Stojíce v hygienickém zařízení před otevřenými tajnými, tj. mezi obkládačkami zamaskovanými a rovněž obloženými, bez kliky-na zmáčknutí ve správném místě fungujícími, dvířky, přiznám si, že tak upřímně jako Pavel Juráček bych svůj deník asi nepsal. A to, na rozdíl od něj, nejsem dnes odkázán na psací stroj – mohu tedy v textovém editoru počítače lehce přepsat cokoli, kdykoliv nával upřímnosti zavelí. Připouštím alibisticky, že mi vyhovuje jiný názor, totiž že psaním deníku nebo blogu se člověk představuje svému okolí, ale tak nějak i sobě, poněkud v lepším světle, než vyzařují jeho reálné lumeny každodennosti.

Teď ale odněkud z hlubin paměti prodifundovaly sporadické tečky a křížky v kalendářích, které nebyly moje, jen jsem je mimoděk, v letech minulých, nahodile mohl zahlédnout ve společnosti dámy mého srdce, nebo v praktické příručce o sexuálním životě. Samoodečty takové kontrolní, spíše měsíční. Tu pro mne nastává svým způsobem zásadní rozpor okamžiku mého Novoročního samoodečtu: Duševní koupelna, nebo stavět se lepším? Být lepší totiž pro mne paradoxně může znamenat více těch znamének. Vím ale já, kterých vlastně a jevím-li se takto pro druhé lepším, nebo horším? Nevím, nakonec je to úplně jedno a norma, na ta znaménka, myslím, v tomto případě asi nebude.