… aneb Psychologická příprava budoucího děda
Jednou jsme měli schůzku někde na Hradčanské, a není to tak dávno. „Inu, ty budeš děda” utrousí ten mladší z nás, jehož jsem já tata, do rámusu okolních strojů stavebních. Od té doby vím, že budu děda. „Co s tím?” ptal jsem se asi sám sebe, jak to dělají v populárních písních. Sotva se chlapec vykurýroval z dost nepříjemné a dlouhé nemoci, dodělal školu na bakaláře, vycházím ze hry akonáhle jako potenciální děda. Svatba prý nebude, ale i tak, mohu vidět nevěstu? Trochu mne uklidní, když přisvědčí, že máma už ji viděla. Jaké to je, býti děda, když vše ve mně stále říká „Ty - náčelník můj-tvůj! Ty nikdy děda! NigdyNigdyNigdy děda! Být stále mlád!” Něco uvnitř mne nabádá: „Klidně, buď si děda, každý je někdy děda a třeba i praděda. Nebude se ti chtít večer jít běhat a brzy ráno vstávat do práce - proč bys chodil, vždyť jsi děda.”
Před pár lety, na návštěvě u mladé kolegyně Dity vytáhl jsem kapesní nůž, abych si nařízl banánovou slupku a snědl ten banán. „Ale jen si posvač, dědo, vytáhni kudličku a udělej si pohodlí!” V tomto duchu volaly další mladé (a bohužel dnes už bývalé) kolegyně z firmy Jupiter, Gabriela a Martina. A tato nahodilá vzpomínka na mé milé kolegyně z firmy Jupiter je ta první psychologická příprava na opravdového dědu. Ta vědomá, proces nevědomí nechám si na jindy.
Čekání na vnučku/vnoučka (mladí si to nechtějí dát zjistit a to jim schvaluji) si nekrátím, však někoho už se dočkám. Pro jistotu vyrobil jsem mu, nebo jí:)?, kamaráda. A podařil se, jistě by slovy uznání nešetřil ani pan "Udělej si sám" - Přemek Podlaha (ha-ha-ha).
Žádné komentáře:
Okomentovat