Bivakem od žabky k žabce

aneb 4 hodiny volného času
Bivak je vyvětrat po kuřácích průvanem, zamknout po posledních návštěvnících studia, utřít louži pod tekoucím radiátorem, vytáhnout igelitový pytel se spacákem, teplýma ponožkama a flanelovou košilí z úkrytu
Večeře v jídelně „Vegetárka” (159 CZK = 2 stravenky, takový Tuktá tuktá - hek - hek! dialog s paní pokladní)
V obchodu Žabka ve 20:00: 2 jablka, banán, sýr kulatý, rysTuPije,TuJeKára,TenToRyje - 28 Kč
Klavírista shrbeně a v šedém kvádru u Golema hraje Klobouk ve křoví, předtím hrál něco jako tango, chvíli venku poslouchám, uvnitř není téměř nikdo, odvahu, kdy už tam zajdu? Budu hrát Erika Satie a Bacha a ragtime, ale kdy?
Kousek vedle Golema narážím na další obchod, v tuto večerní hodinu otevřený - Žabka (dvě), neboli tzv. Convenience Store – pohodlná prodejna (a právě tady po nějaké době zde opět nalézám kulatý smetanový sýr z Moravy, který z jiné síťové prodejny před časem úplně zmizel).
Ve studiu jen tři výtvarníci a lektor; kouří a říká, že to pomalu utíká, když je málo lidí, mně to dnes uteklo velmi rychle.
Sofie jsem se ptal, kde je její kamarádka Zita, kterou přivedla minule a ať ji zase někdy dovede. Zita je prý teď pár dnů u táty a jinak má v tu dobu, co má Sofie hodinu, nějaké jiné kroužky, jedině, že by jí to odpadlo. Obě se divily, že znám jméno Zita. Znám, protože kdysi v zotavovně, nebo na pionýrském táboře také byla dívka Zita.
Eliška byla "v pohodě". Sled akordů písně House of Rising Sun ji zaujal, potom jsme probrali něco z nauky hudební, zatímco jsem se snažil vyměnit na její kytaře další strunu. Dohodli jsme se, že mi kytaru nechá a pošle mámu kolem 21.hod. kdy budou nataženy všechny nové struny.
V 18:30 přichází maminka Elišky a omluvá se, já říkám "v pohodě", pohodovým přístupem Elišky jsem infikován.
Večerka: 22:30, ani jsem dnes nepřipojil Fatar midi kabelem k dalším obstarožním kratším klapkám, které slouží jako zdroj zvuku a mohu si tak hrát a cvičit do sluchátek, neboť noční klid se v místě, kde trávím "bivaky" přísně dodržuje.
Zcela mimo omáčku - postup při ranním bivakování:
Budík: 5:10 s prodloužením na budíku mobilu na 5:20
Převlek, zuby, WC, úklid hrnku s čajem a spacáku, kontrola termostatu kotle, odchod z půdy bez použití výtahu .
Staroměstská - 5:54 - metro
Práce
6:35 Pustím PC, zadám heslo, pustím SAP, zadám heslo
Meju ruce v umyvadle na zoufale občuraném WC (podlaha u Tří pisoárů, paní uklízečka má svatozář) čtu e-mail, sním jedno kiwi, vařím kávu, nalézám kukřičnou krupici v šuplíku registračky - dělám zákusek: Zaleju v misce zbytek kuku krupice horkou vodou s trochou sušeného sojového mléka, přidám 1/2 banán nakrájený a trochu skořic.cukru
Volá Eurobab, že chce fotos pravnučky E., máš to v mailu, psal jsem ti o tom SMS, říkám.
Jen jestli otevru, říká.
Odpovídám na e-maily a dělám jednoduché kroky z nich vyplývající, krok - SAP - krok
Píšu E, že jí v neděli pomohu něco odstěhovat, ale že nechci cestovat jejím vozíkem Trabant (a to se budu ještě divit, že nakonec pojedeme vozítkem Trabant).
Myslím na odpoledne - k víčerou v Postol, co zahraju na organ a co domluvím, že bych zařadil k hraní s paní Pau, případně že zkusím tenor part v nějaké z písní vánočních. (A nakonec se na ničem nedomluvíme, i když má ukázka sklidila u paní Pau pochvalu).
Dodělávám pár inicializací ze včerejška, takhle vytrženo z kontextu to zní dost "vědecky"
"A uděláme QUERY!"
8:50 Pošlapu paní U. čerstvě vytřenou podlahu na záchůdku, ale zeptal jsem se, loužičky mimo pisoár já (zatím) nedělám.
9:23
Přikročím k zápisu z včerejší porady, uvařím čaj.
Ještě spočítám hodiny v docházce, jak jsem na tom.
11:17, zápis odeslán
Fotím si rozvodové kolo vyměněné v Citroënu C4 co mně uhranul v jednom autobazaru.
Na chvíli si vystavuji na ploše obrázek vnučky E.,jak se směje.
Cestou na malou, ještě za dveřmi, rozléhá se hlas jednoho kolegy zam.: "Takový univerzální nějaký, nevím jestli Okna 7, nebo ne…"
Cestou na malou, už na chodbě, zam.1 - to jako já: "Mimozemšťan už má vyprodáno, počkej na lednové pády cen!"
zam2: "Mimozemšťan už prodává za lednové ceny!"
zam1: "Mimozemšťan má vyprodáno!"
zam2: "Mimozemšťan něco musí mít, co bych měl pod stromečkem!"
zam1: "Pod stromečkem si dáš auto!"
zam2: "To už tam mám, tak nazdar!"
zam1: "No nazdar, nazdar!"

11:27
Načerpám šumavskou vodu do termosky ze soustavy pěti asi dvacetilitrových lahví na chodbě (jedna aktivní, tři zásobní, na koho to přes den padne, ten vymění vyčerpanou za plnou).
Namažu ruce indulonou. Napiju se.
Dám vařit vodu. Vyzouvám botky.Větrám.
Příjem SMS spolujízdy, jede. To se musí změnit, jen co dodělám stránku spolujízdy po vánocích. Méně SMS!
Krátká alibistická rozcvička: 15 Kl, 20 Dř, 15 Rozpaž a pod.
11:36
Dám vařit vodu teprve teď.
Kl 15 - Limit překročen na 18, Dř 20 - Limit překročen na 30, Rozpaž taky tak nějak.
Odměna bude sýr kulatý a 2 kuku chlebíkové desky.
Dám vařit vodu teprve pak, protože čaj ještě mám a piju i vodu.
11:39
Půl jablka č.2 a návrat k dlouhodobější práci na analýze.
11:44
Rychlá malá aktualizace zprávy na intranetu a něco mimo tu omáčku:
Ahoj, stejně bych i v tom případě ty věci raději naložil a odvezl ve svém autě, 6 km je dlouhá štreka. Už se stěhuješ? To de rychle. Zatím to vypadá, že bych na 14. hod v tu neděli mohl dorazit. S omáčkou se nehmoždi, dám si k bramboru kousek másla a budu spokojen. Jinak budu podezíravý, co tam všechno je ať budeš říkat cokoliv, protože to už mám tak nastavené a nebudu to stejně jíst. Máš-li opravdu čerstvý strouhaný křen, nebude s jabkem špatný zcela mimo omáčku.

Od žabky k žabce, mezitím v práci a některé věci zcela mimo omáčku. Tak vaří celiak.
A na rtech úryvek z písně Oldřicha Janoty "24 hodin volného času!"

«A přidám jeden pokus - reklamní link:»

Registry
Cleaner
Windows
7 TuneUp

Jak na to: Kam s tím sáčkem čaje

Jednoho listopadového dne jsem pochopil, jak rychle a bez zbytečných okolků ukončit vylouhování čajového pytlíku. Jako obyčejně, uvařil jsem vodu a zalil čajový sáček přímo v do hrnku.

Potom jsem si hrnek s nápojem vzal ke stolu s počítačem. 

Než se čaj pěkně vyloužil, počítač se připojil.

Po určité době vytáhnul jsem pytlíček z ještě vřelého nápoje.

 Většinou ho nad hrnkem ještě trochu vyždímám. 

A tu mne to napadlo. Vždyť je zde linoleum. 

I vhodil jsem ten mokrý papírový sáček jen tak na zem. 

A sáček až na podlaze  vyschne, potom teprve odnesu jej do odpadkáče.

Je to praktická věc, kterou nyní úspěšně zkouším také na  kuličce zeleného čaje, která se pobytem v horké vodě rozvine.
Nakonec se se také musí vyjmout a vyhodit, aby čaj nebyl příliš silný a trpký.

Nevyhrej nic a zpívej prostonárodní

… aneb Zpěv písní prostonárodních - Verbung

Milí čtenáři, návštěvníci X. ročníku Akce X,
zveme Vás srdečně ke společnému zpívání písní prostonárodních v první den festivalový, tedy v sobotu 20.9. v 18:30! Zpěvníčky s texty na místě dostanete a na melodie písní prostonárodních si jistě vzpomenete. K tomu Vám mohou pomoci členové kapely XYZ, kteří budou náš zpěv společný doprovázet. Tato kapela, viz "oblíbený klip" který jsem živelně vytvořil. Třeba ten ověšený bicykl v Otrokovicích, ten je můj. A potom dejte "Zobrazit další videa této kapely!"

Zejména pro ty, kteří teď možná trochu zapochybovali, že by jim písně prostonárodní něco měly říkat, je určen následující odstavec:

Když jsem já sloužil to první léto / vysloužil jsem si kuřátko za to ...
Já jsem z Kutný Hory, Já mám v levý noze trn, Dvanácte panen usnulo, Travička zelená …
To je nepatrný vzorek z rozsáhlého výzkumu tzv. lidového života, který provedl Karel Jaromír Erben sbíráním národních zvyků, na které si naši předkové tak dlouho zvykali, až si o tom navykli také zpívat a veršovat. Do své zvykoslovné syntézy se mistr K. J. Erben ponořil tak hluboko, že třetí vydání sebraných písní obsahovalo nějakých 2200 písňových textů.
Prostonárodní české písně a říkadla byly vydány v letech 1862 až 1864. Začíná se dětstvím a končí posledními věcmi člověka, pěkně jako v životě reálném (ani nevím, zda ti co mají životů více, zde jsou zohledněni).
Pár titulů - vzorek z rozsáhlého výzkumu tzv. lidového života. Výzkum provedl Karel Jaromír Erben sbíráním národních zvyků, na které si naši předkové tak dlouho zvykali, až si o tom navykli také zpívat a veršovat. Do své zvykoslovné syntézy se mistr K. J. Erben ponořil tak hluboko, že třetí vydání sebraných písní obsahovalo nějakých 2200 písňových textů. Odzpívejte si pár prostonárodních kousků teď, právě teď, někdy jindy, nebo později. Sám / sama, s tebou či se mnou s námi a s vámi, jménem vaším, menem mym a menem svym!

Nevyhrej nic a zpívej prostonárodní!
Obsáhlý výběr z Erbenovy sbírky, na dvou CD nosičích, najdeš v albu Prostonárodní písně a říkadla, které vydal soubor Musica Bohemica pod hlavičkou firmy Panton.

Erbenovo dílo má tyto oddíly:
1.Věk dětský,
2.Písně a říkadla výroční,
3.Písně věku mládeneckého,
4.Písně a říkadla svatební,
5.Obecní písně svatební a manželské,
6.Písně společenské,
7.Písně o stavích, živnostech a jiných stránkách života občanského,
8.Selské hospodářství,
9.Písně vojenské,
10.Písně historické,
11.Písně rozpravné,
12.Říkadla o nemocech,
13.Marnost světská, smrt a pohřeb.

Varianta I.
Společné zpívání lidových písní, a také vánočních koled, které pořádá HaF studio každoročně na pražské Kampě, má už dlouholetou tradici, je velmi oblíbené a stalo se pro mnohé pravidelným rituálem v jejich kalendáři bedlivě střeženým. Odzpívejte si pár prostonárodních kousků právě teď s námi!
A než ta chvíle sváteční s písní na rtech nastane, zkuste si zatím, kam byste teď zařadili syna koudelníkova a kam třeba Travičku (tu zelenou, co roste ze země)? A ještě tu první výše citovanou písničku - Když jsem já sloužil (... a ta kráva mléko dává... a ten vepř jako pepř)! Výsledky si můžete porovnat na konci tohoto článku.
Pokud se vám nepodařilo dosud zařadit žádnou z uvedených písniček do některé z třinácti zvykoslovných krabiček, máte poslední šanci zabodovat: Kam zařadíte Hajej můj andílku?

---------------------------------------
Kam zařadit písničky - výsledky:
Travička zelená – 8. oddíl
Já jsem z Kutný Hory – 7. oddíl
Když jsem já sloužil – 6. oddíl
Hajej můj andílku – uhádli jistě všichni.

Varianta II.
Otázka kontrolního chrousta:
Kam zařadíš syna koudelníkova a kam Travičku (tu zelenou, co roste ze země)?
A ještě tu první písničku - Když jsem já sloužil(... a ta kráva mléko dává... a ten vepř jako pepř)! Výsledky porovnej na konci tohoto psaní.

Pokud se ti nepodařilo dosud zařadit žádnou z uvedených písniček do některé z třinácti zvykoslovných krabiček, máš poslední šanci zabodovat: Kam patří Hajej můj andílku?

NigdyNIgdyNigdy… Děda z Jupitera

… aneb Psychologická příprava budoucího děda

Jednou jsme měli schůzku někde na Hradčanské, a není to tak dávno. „Inu, ty budeš děda” utrousí ten mladší z nás, jehož jsem já tata, do rámusu okolních strojů stavebních. Od té doby vím, že budu děda. „Co s tím?” ptal jsem se asi sám sebe, jak to dělají v populárních písních. Sotva se chlapec vykurýroval z dost nepříjemné a dlouhé nemoci, dodělal školu na bakaláře, vycházím ze hry akonáhle jako potenciální děda. Svatba prý nebude, ale i tak, mohu vidět nevěstu? Trochu mne uklidní, když přisvědčí, že máma už ji viděla. Jaké to je, býti děda, když vše ve mně stále říká „Ty - náčelník můj-tvůj! Ty nikdy děda! NigdyNigdyNigdy děda! Být stále mlád!” Něco uvnitř mne nabádá: „Klidně, buď si děda, každý je někdy děda a třeba i praděda. Nebude se ti chtít večer jít běhat a brzy ráno vstávat do práce - proč bys chodil, vždyť jsi děda.”

Před pár lety, na návštěvě u mladé kolegyně Dity vytáhl jsem kapesní nůž, abych si nařízl banánovou slupku a snědl ten banán. „Ale jen si posvač, dědo, vytáhni kudličku a udělej si pohodlí!” V tomto duchu volaly další mladé (a bohužel dnes už bývalé) kolegyně z firmy Jupiter, Gabriela a Martina. A tato nahodilá vzpomínka na mé milé kolegyně z firmy Jupiter je ta první psychologická příprava na opravdového dědu. Ta vědomá, proces nevědomí nechám si na jindy.

Čekání na vnučku/vnoučka (mladí si to nechtějí dát zjistit a to jim schvaluji) si nekrátím, však někoho už se dočkám. Pro jistotu vyrobil jsem mu, nebo jí:)?, kamaráda. A podařil se, jistě by slovy uznání nešetřil ani pan "Udělej si sám" - Přemek Podlaha (ha-ha-ha).

Pořádný stůl pod pořádný klavír

… aneb Účel světí prostředky, stanoví i potírá design plus něco navíc.

V jednom obchodě jsem s velmi ochotným obchodníkem konzultoval stojany pod mého dvaatřicetikilového klávesového bumbrdlíčka KAWAI. Představu jsem měl téměř odpovídající tomu, jako je zde už hotové dílko na obrázku. Design v mlhách, ale pevný základ vulgo tuhý sokl.


Našel by se vhodný kousek, který bych objednal a nebyl by ani tak drahý. Byl by skládací, jeden takový mám z obchodu Thomann. Je výborný, ale na delší ustájení pro takovéto pianino cyfrowe (zakoupeno v Polsku, cena lidovější než v Česku) to není. Nemusím mít pro nástroj přímo nábytek, ale důstojný sokl si zaslouží. 

- Tyto budoucí bočnice stojanu byly na cestě do kontejneru, ale skončily v mém panel-human-kontejner -

Stojan typu X se také nehodí. Obchodník z Polska, který mi jednoho krásného dne, prakticky po ročním čekání, ale za opravdu super cenu, dovezl Kawajíka cyfrowego až do Průhonic doporučoval rovněž tvrdý a naprosto stabilní podklad. Na štafle typu X bych stejně musel připevnit tuhou desku. I tak bych se ale obával drobných výkyvů do stran při hraní.


Na Sv. Cyrila a Metoděje našel jsem ve sklepě, po předchozím obyvateli mého bytu, dřevěná čela od jeho staré postele. (Po pravdě řečeno: věděl jsem o nich už dříve ale "nález" jsem odkládal až bude více volna.) Čela jsem pořezal a nabarvil.


Do truhlárny v Chlumčanech jsem si v sobotu ráno vyjel pro dřevotřískovou stolní desku říznutou na míru. Vyndal jsem "vercajk" a udělal stojan - bastl i s dřevěnými zapuštěnými kolíky jakoby „po truhlářsku”.







Krédem mým bylo:
„Účel světí prostředky, stanoví a zároveň potírá design plus Něco navíc při tomto Udělej-Si-Sám!"








Výsledek nebyl na první pohled špatný, ale tak trochu, jako by  celý ten nový nábytek přepadával dopředu. (To zde na obrázku není patrno, protože přední nohy už jsou instalovány.)







Vyjel jsem do města Most pro nějaké nohy. Kovové nohy se nehodily, zvítězil dřevěný hranolek rozměrů x krát y. Byla objížďka, tak jsem poznal navíc nové zajímavé vísky; k víčerou pak přiříznul a připevnil přední nohy. Ty jsem dokonce vytvořil, ano, vytvořil (v sámošce odmítli hloubit do hranolu díru) výškově regulovatelné.




Nohu jsem živelně esteticky ošetřil tak, že k přírodní barvě dřeva jsem přidal ležérní černou ponožku. Linie stolní desky je vpředu podtržena leštěnou hliníkovou lištou, kterou jsem si koupil asi před 25 lety jen tak v Německu v OBI. To se mi ještě o tom, že sámoška OBI bude k dosažení i v českých městech, ani nesnilo. Tím nechci říci, že bych za totáče o OBI nějak intenzivně sníval, ale nejsem proti. 

D٠E٠N٠Í٠K pana W.G., výpisky

Witold Gombrowicz - D٠E٠N٠Í٠K II. (1957 ~ 1961) (1961 ~ 1966)

vydal TORST 1994, půjčila MK Louny

Milosz: La prise du pouvoir
Velmi silná kniha. Milosz je pro mě zážitek. Jediný ze spisovatelů v emigraci, koho ta bouřka skutečně smočila. Jiné - ne. Byli sice na dešti, ale měli deštníky. Milosz promokl do poslední nitky, uragán z něho nakonec strhal šaty - a on se vrátil nahý. … atd na str. 128

… uvažuji o premisách Ferdydurke vůči kritice, mohu je znovu podepsat bez jakýchkoli výhrad. Už dost nevinných děl, která vstupují do života a tváří se při tom, jako by nevěděla, že budou znásilněna tisíci idiotských kritik! Dost autorů, kteří předstírají. že toto násilí, které vykonávají na základě svého povrchního soudu, je něco, co se jich nemůže dotknout a co je lepší přehlédnout! Dílo, i kdyby bylo zrozeno s nejčistším reflexem, by mělo být napsáno tak, aby autorovi v jeho zápase s lidmi zajistilo převahu. Styl, který se neumí ubránit lidskému soudu a který vystavuje svého tvůrce napospas kdejakému blbci, neplní svůj nejdůležitější úkol. Avšak obrana před těmito názory je možná jedině tehdy, jestliže se vzmůžeme na pokoru a řekneme, jak nesmírně jsou pro nás tyto soudy důležité, navzdory tomu, že pocházejí od blbce. Proto je bezbrannost umění vůči lidským soudům smutným následkem lidské pýchy: ach, jsem nad to povznesen, pro mne platí jedině názor lidí rozumných. Tato fikce je však absurdní a pravdou těžkou a tragickou je právě to, že význam má i osud hlupáka, i ten nás formuje, hněte zevnitř i zvenčí, nese s sebou dalekosáhlé důsledky praktického i životního rázu.
Kritika má však ještě jiný aspekt. Lze ji vidět ze strany autora, ale rovněž se na ni lze podívat ze strany veřejnosti - pak nabírá barvy ještě křiklavější, barvy skandálu, falše, střílení si z lidí. Jak se tedy věci mají? Veřejnost chce být tiskem informována o knihách, které vycházejí. Proto vzniklo odvětví novinářské kritiky obsazené lidmi, kteří mají styk s literaturou. Ale kdyby ti lidé chtěli doopravdy v oblasti umění něco dokázat, kdyby v ní zapustili kořeny, určitě by se neomezili na ty článečky - ne, jsou to skoro vždycky literáti druhé a třetí kategorie, lidé, kteří mají jen volný, spíše společenský vztah k světu ducha, lidé, kteří nedosahují úrovně věci, o které mají referovat. A právě v tom spočívá největší potíž, kterou nelze pominout a z níž vzniká skandál kritiky a její nemorálnosti. Otázka zní takto: jak může malý člověk kritizovat člověka většího, hodnotit jeho osobnost, jeho práci - jak se to může dít, aby to současně nebylo absurdní?
Pání kritici, aspoň ti polští, nikdy nevěnovali tomuto delikátnímu problému ani pět minut pozornosti. a přece nějaký X., který soudí člověka takové třídy, jako například Norwid, staví sám sebe do krkolomné, nemožné situace. Aby mohl soudit Norwida, musel by totiž být výš než Norwid - jenže on je níž než Norwid. ato zásadní disharmonie vyvolává nekonečný řetěz dalších disharmonií. A kritika se stává popřením všech svých nejvzletnějších cílů.
Chtějí být soudci umění? To by se k tomu umění museli nejdřív dostat, jenže oni zůstávají v předsíni, nemají přístup k duchovním stavům, v nichž toto umění vzniká, a nevědí nic o jeho intenzitě.
Chtějí být metodičtí, odborní, objektivní, spravedliví? Zosobňují však vítězství diletantismu, protože se vyslovují o věcech, které nejsou schopni zvládnout: jsou příkladem zcela nenapravitelné uzurpace. … atd na str. 107

… ze str. 108
Vztekle a hrdě odhoď všechnu umělou převahu, jakou ti zajišťuje tvoje situace. Literární kritika totiž není souzením člověka člověkem (kdo ti na to dal právo?), nýbrž střetnutím dvou osobností s absolutně stejnými právy.
A proto nesuď. Jen popisuj své reakce. Nikdy nepiš o autorovi ani o díle - nýbrž o sobě v konfrontaci s dílem nebo s autorem. O sobě psát smíš.
Ale když píšeš o sobě, piš tak, aby tvoje osoba získala váhu, význam a životnost - aby se stala rozhodujícím argumentem. Nepiš tedy jako pseudovědec, ale jako umělec.Kritika musí být stejně intenzívní a vibrující jako to, čeho se dotýká, jinak se stane jen vypouštěním plynu z balónu, podřezáváním tupým nožem, rozkladem, anatomií, hrobem.

… ze str. 124
Moje metoda spočívá v tomhle: ukázat svůj zápas s lidmi o vlastní osobnost a využít každého toho osobního napětí, které vzniká mezi mnou a jimi, k stále zřetelnějšímu určení vlastního já. … Já jsem myšlením nezaostřeným, bytostí o střední teplotě, duchem v stavu určitého uvolnění… Jsem tím, kdo vybíjí. Jsem jako aspirin, který, dá li se věřit reklamě, odstraňuje nadměrnou křeč.

K 87

----

„Měl bych na to jít, je to prakticky morální povinnost, když tu tlustou knihu o tom, nevím, jestli bych dokázal číst."
Tak rozumuji od minulé středy, co jsem se doslechnul, že v místním kině budou hrát film Katyň.
(Žijící klasik Andrzej Wajda už bezesporu natočil lepší filmy než Katyň. Ale to vůbec neznamená, že by se měl režisérův návrat k celopolské i osobní tragédii jen uctivě zastrčit někam doprostřed jeho bohaté filmografie. viz kultura.idnes.cz)
Venku mrzne, ráno se jde do práce, začátek nedělního představení je ve 20 hod.
„Nejdu už dnes nikam, těch pár hodin v práci odpoledne mi stačilo a venku mrzne a ráno se jde do práce." Tak mudruje S.P.
Zastavím se tam a uvidíme, rozuměj uvidíme, že „neuvidíme".
Když se tam zastavím v 19:20 praví S.P. mimochodem: „Jekaterinka říkala, že by na to šla, ale já nejdu." Vím, že když to řekla Jek., a S.P. říká nejdu, může to znamenat „jdu", nebo „nejdu, ale jen proto, že ty nejdeš", nebo: „Jek. neví co říká, ctím její názor, zhlédla hodně filmů, taky bych vlastně ráda šla, ale sama už dnes do mrazu nejdu!"
„Nejdu už dnes nikam, chci aspoň hodinu hrát na piáno Fatar do sluchátek." přitakávám, zouvám botky, nacházím kousek sýra a dva polystyreny k jídlu. Vypiju vodu a beru si znovu kabát.
„Už dlouho jsem nejel do kina pár set metrů autem, je to pěkné kino, ať tam aspoň někdo je, není třeba vyhýbat se závažným tématům, prostě tam naběhneme, je to za rohem, vždyť Wajda čekal snad 30 let, než do toho vstoupil, nadával bych si, že jsem nešel, když mi to hrají za dveřma …"

Uvaděč a promítač v jedné osobě vysvětluje nějakým lidem, že je to „nic moc, takový nějaký podivný film."
„No ano, brouk Pytlík už viděl hodně filmů, hlavně aby měl nastavený zvuk podle tabulek!" hudruju polohlasně. Při filmu Gudbaj Lenin, kde nás v hledišti sedělo asi šest, poznal jsem malíře S. a S.P., s kterou jsem tam byl, šla obětavě k panu promítači intervenovat, aby aparát ztišil a on na to: „Mám na to tabulky!" Pár stovek, nebo aspoň desítek diváckých duší jistě tlumí lépe než dvanáctero uší, které se tehdy v tom pěkném kině sešly; možná mají ty jeho tabulky zbytečně velkou rezervu.
Teď je tu, na nedělním promítání, určitě 15 až 20 diváků. Nezbývá, než si nasadit „nahlucho" sluchátka od mobilu, tak je hlasitý zvuk pro mé slechy, a to nejsem žádný vyložený fenek, celkem v normě.

Je pondělí, po filmu, po práci. Odchází mladá dáma - klavíristka Jana, hrál jsem jí levou k její pravé při Chtíc aby spal, napsali jsme poslední kousek prstokladu k Canon in D od Pachelbela, procvičili arpeggia. „Je vidět, že vás to dost baví; za těch pár měsíců jste udělala velmi znatelný pokrok." Jsem rád.

Na zbytek večera je učebna už jen pro mne, večer „čaj od sedmé do desáté". Krátce mluvím s Jonsonem. Cvičím chvíli Allegro Assai z první Württembergské sonáty Carla Philippa Emanuela Bacha. Potom mám pár takových zajímavých smíšených dvojic, kdy zahraju třeba první půlku Chopinova Nocturna Op.9, No 1 a na to naváže melodicky Graceful Ghost - Rag Wiliama Bolcoma. Perfektní kombinace. Otvírám dvojlist s K 87.
Hraju si to K 87 skoro dvě hodiny. Včera jsem viděl Katyň, jsem tomu rád a teď vím, přečtu si taky tu tlustou knihu. (Svého času jí byly plné výklady, ale vlastně proč by to tak nemělo být?) Jinak nemám slov. Vybavují se obrazy děsivé i velmi pěkné. Na dlouho v hlavě.
V ulicích je slušná vrstva čerstvého sněhu, občas vyhlédnu z výšky šestého podlaží na černé siluety pomníků, zvýrazněné neporušenou vrstvou sněhu, na ploše Židovského hřbitova.

Dnešní večer mi svým způsobem zachránil Domenico Scarlatti a sonáta evidovaná v jeho díle pod č. K 87.