3U79401Dálnopis

Psaní textu je u mne propojené s představou (asi v tom nejsem sám), že bych měl pustit počítač, že musím pustit počítač. Měl by stačit sešit a tužka, opravit, nechat uležet a zase opravit, potom teprve přepsat. I drobt elektrické energie by se ušetřil. Dnes však jsem odhodlán zkusit psát připojen a nepřestat, dokud nezaznamenám, jaká tedy byla podstatná část tohoto, už snad méně tropického, dne.

Budík nastavený na 4:50 je vypnut vertikálem už ve sprše, protože se probudil sám ve 4:25.

V 5:15 před panelákem přistupuje druhá dáma spolujízdy (dále DS), pro kterou mám na přečtení hezkou knížku od Jana Balabána Černý beran. Já si prodlužuji výpůjčku její knížky Paolo Coelho - 11 minut. První DS (protože byla první, s kterou jsem před časem domlouval společné dojíždění do Prahy mým autem) nastupuje o pár paneláků dále, u autobusového nádraží pak přistupuje dáma třetí.

Červený mstitel dnes asi vyjel brzy, nebo později; nikde na cestě mne nepředjíždí. Malé auto Getz jede do kopce pomaleji než moje velké Fabia, Červený mstitel proto zásadně nedodržuje předepsanou rychlost v obci i jinde, a vždy mne i jiná auta dost bezohledně „osolí” nejlépe za plnou čárou. Já ho předjedu zase většinou hned po vjezdu na dálnici v kopci. Dělám, jako by se nechumelilo. On mne někde v dolní části Evropské v Praze dojede (a to nebrzdím provoz striktním dodržováním předepsané rychlosti) a opět mne příkladně „potrestá,” nejlépe myškou přede mne do pravého pruhu. A dělá, jako by se nechumelilo. To je chlapík osvalený!

Krátce po 6.hodině zastavujeme v Praze 6 u metra na Hradčanské. Nejdříve vystoupí všechny dámy spolujízdy (zaplatí mi příspěvek na benzin) a jsou pryč, já jedu zaparkovat. Cestou do metra téměř pravidelně potkávám v ul. Pod kaštany milého pána - seniora s rozšafným psíkem a zdravíme se navzájem. Míjím už otevřený kiosek zapuštěný do budovy Dejvické sokolovny. Ten je teď v důkladné péči jedné paní, kterou znám z Únětic.

Před sedmou mi v kanceláři zvoní telefon a technik H. zahajuje mou dnešní pracovní seanci zvídavým dotazem, který se mu v informačním systému nedaří dohledat. „Ale od toho jsem tady a dobře placenej,” cituji jeho oblíbenou repliku, ranní káva jde ale stranou. Potom volá ještě technik T., naštěstí je na dovolené technik Š. Přichází technik M. s monotonním tématem depozitu, ptám se technika Č. na dva nové přírůstky zapůjčené od dodavatele - musíme počkat až se vrátí z dovolené technik J.Bavíme se o dopisu, který rozdávali mladí externisté tento týden na branách provozoven a také o trochu falešných hlasech, které slyšíme z Vítězné symfonie podnikového marketingu, o praporcích a podmanivých sloganech téměř prvomájových. Tu ale náhle volá technik T., já pak volám techniky H. a O., abych si to ověřil. Probíráme s technikem V. možnosti transakcí MCI8 a MCI4 v kombinaci s IW39, které právě využil s mou podporou technik H. Volám ještě techniky T. a O., abychom něco domluvili, kvůli tomu ostatně také volá technička D. a má pádné uživatelské připomínky, které společně ověřujeme. Potkávám technika O., po němž dnes nic nechci, ani on po mně, zato volám systémového IT guru V. Ukládám si záznamy o všech vznesených požadavcích kolegů a odškrtávám ty vyřešené, zbude ještě trochu času na zpracování dat pro analýzu nákladů podle typů; napíšu ještě maily všem DS o odjezdu domů, který dnes bude (pro mne poněkud výjímečně) už krátce po poledni, a vítám, že dvě z nich pojedou se mnou zpět do města Lawn. Vařím také konečně kávu a zalévám květiny v sousední kanceláři. Věším (už třetí den) k oknu pod strop namočené prostěradlo proti vedru. Už třetí den zapínám také ventilátor. Přichází mi odpověď z úřadu Centrálního helpdesku pro správu budov. Problém s pisoárem a sprchou vyřešen. Dávám dál tuto radostnou zvěst a těším se, někdy příště, do sprchy.
Převlékám propocené triko a kalhoty, zahlédnu na stěně duhu, kterou ale dělá odraz světelných vln od cédéčka.Tramvaj na kterou jdu podle jízdního řádu mi jako obvykle ujíždí, důvod se vždycky najde.

Na Hradčanské se ještě letmo setkáváme s Jonsonem, má moc práce. Probíráme jeho i můj investičně penzijní fond, který během krátké doby už dvakrát změnil název i majitele. Takže přijde obálka s nějakým divným názvem odesílatele a potom tam leží tři měsíce jako papírový spam neotevřená.
Cesta autem je klidná, Evropská street dýchá ozónovým vedrem, řeč plyne o svatbě syna třetí DS se známou druhé DS. Nebyla tam, ani koláče nebyly, mladí to nechtěli. Dalším tématem jsou promoce, protože je řeč o úředních obřadech. Vzpomínám na podivně barevné fotografie z mé promoce a říkám, že mi něčím připomínají starší záznamy pořadů Karel Gott v Lucerně, které zrovna dávají v televizi.

Doma se Eobab diví mému brzkému příchodu a začíná likvidovat své nádobí, i když prý už chtěla jít odespat svou odpolední hodinu. Říkám, že může jít spát hned a pevně v to doufám, ona ale nedá jinak, než že umeje to nádobí....
Zavírám se před tím kraválem v pokoji, trochu uklízím, stříkám silikonové mazivo do zámků umělohmotných oken, peru si pár triček a košili ručně, protože jsem spokojen, když odchytím použitou vodu a ještě ji dále využiji na vytření podlahy a na splachování záchodu. A když někde píšou 30, nemůže mi tam třetí osoba nastavit 60, protože to je víc, a víc je přece více než méně. Věším mokré ručníky proti vedru před balkonové okno, plus těch svých pět vypraných švestek.

Písání v připojení se opravdu dost protáhlo, ještě volá Andrej z bratislavské Petržalky, kde dnes naměřil ve svém panelovém bytě něco málo přes 40 °C (Alt0176 stupňů Celsia). Poklábosili písař Andy a velitel stráže BF z vojenské posádky v Bohuslavicích nad Vláří přes Skype. Třeba že jako invalida si musí koupit jen nové auto, protože jinak nedostane příspěvek - půlku. Druhou půlku z ceny nového vozu bude 7 let splácet. Návštěva díla Gabčíkovo je odložena, sejdeme se tam snad v srpnu. Jako bych si nedovedl kdysi za služby prezenční vojenské představit personal computer a komunikaci s tím spojenou na lince Bratislava-Louny vulgo Prespurg-Lawn, tak si teď zrovna nemohu vybavit ani jméno té mechanické klávesové mašiny, kterou jsem se v noci ve službě bál obsluhovat, abych nějakým přehmatem nerozezvučel červené telefony jaderných velmocí. Tak teď to naskočilo: „Dálnopis!”

Adrenalinovým testem dnešního odpoledne bylo hezké velké auto Peugeot, které se zapnutým motorem poslušně předlo před našimi okny baráku družstevního. Čekajícímu pánovi uvnitř jistě bylo díky klimatizaci příjemně. Pohodlných 5 minut na úkor ostatních, kteří v tom vedru maskují okna a možná přemítají o stavu ozónové díry.
Chtěl bych, vlastně nechtěl, být ve společnosti takových lidí v nějaké kritické situaci. Ale co kdyby zrovna překvapili?
A mám také Diesel - botky vyrobené v Číně.

„Naša Zemeguľa pôjde do riti!" tak to Andrej před chvílí povedal.
Tak si dávám RZ, kdo chce, tak ještě SPZ, toho auta do názvu článku.
Vypadá to dobře.