Poznámky k názorům neznámého pisatele na netu o "praktikách" AAA Auto-boutique

červen 2007

„V každé kategorii na netu mají tzv. volavku…”
Možná mají, mně zavolali, když jsem si našel na netu jakousi službu, která umí ocenění mého vozu po zadání údajů. Slečna, nebo mladá paní nabízela velmi slušnou cenu za mé auto protiúčtem. A prosíme rychle, otevíráme filiálky v cizině a zrovna vaše auto tam výhodně prodáme, máme jich málo! Potom volali na mobil ještě několikrát, velmi slušně, našli si v databázi mé „předchozí obchody” s nimi (jeden zpětný leasing), ale tvrdím, že by mne „nezlomili,” kdybych už nebyl nalomený sám (že si koupím na protiúčet novější auto). To ani nemusí mít jejich zaměstnanci speciální psychologickou průpravu, tak to asi často u roztouženého motoristy funguje. Oni jen drží na slušné úrovni velmi funkční pracovní šablonu. Při mé návštěvě s autem potom opravdu sdělili po prohlídce cenu (dokonce přesně) poloviční té slušné - telefonem nabízené. Člověk-automobilový kutil si myslí, že právě to jeho auto je bez chyb a má, musí mít, dobrou cenu, takže jsem to chtěl hned obrátit ke konkurenci, ale pokud bych někde dostal za auto o 10 tisíců víc, je otázka, jestli se mi to shánění lepší ceny časově vyplatí; to rozhodlo (a také nekonrolovatelná touha odjet co nejrychleji „novým vozem”). Za 2 týdny jsem si své staré auto našel na netu, prodávali ho s navýšením 15.000 Kč od výkupní ceny. To není mnoho, když vím, že auto jsem boural na celém levém boku o dálniční svodidla. To byl
jejich hlavní argument při vyjednávání o ceně výkupní. Těžko říci, jestli je tato informace zahrnuta do ceny prodejní, ale to je už jejich starost. Připouštím, že trochu ano... inu ‚přej a bude ti přáno.‛
Pracně vyhotovená tabulka s přesnými údaji kdy, co a kde bylo na autě provedeno a vyměněno plus příslušné doklady, přebírajícího mladého technika nijak nezaujala. O to větší zájem projevil o kontrolní kupón dálniční známky; byl konec ledna a moje známka byla nová. Bez dlouhých cavyků jsem kupón předal. Tak nějak jsem předpokládal, že oddělení výkupu a nákupu si předávají
informace a že na autě, které koupím, bude známka také. Blbost, slušnost, nebo socialismus?

„Ve všech případech podváděli…”
Tuto zkušenost nemám. Při prohlídce spodku nyní prodávaného auta, na které jsem bral před pár lety zpětný leasing, se jejich mechanik zeptal, co jsem dělal s kulovými čepy. Když jsem řekl, že nechal vyměnit, upřímně se podivil: „Opravdu je vyměnili!” Připustil automaticky podvod, ale neadresně. Pamatuji mimoděk zachycený rozhovor někdy v roce 1995 ve frontě na dopravním inspektorátu, kde se mladý majitel autobazaru chlubil, jak nepotřebuje kupovat benzín, vždy si trochu odčerpá z některého z vozů u něj na dvorku, čekajících v komisi na svého nového majitele. V objektech super-auto-marketu, kudy chodíte a kde čekáte, jsou volně k dispozici fundované příručky SOVA (Sdružení na ochranu vlastníků automobilů) o tom, jak nenaletět a nekoupit bouraný, či jinak vědomě ošizený a nakamuflovaný vůz. K tomu si dáte erární vodu z plastové bomby a míjíte asertivní muže i velmi pohledné mladé ženy, které jsou v jednom kole. Cítíte se bezpečně ale bude vám ještě lépe, pokud si brožuru pročtete a při prohlídce auta podle ní budete nekompromisně postupovat!

„Ale už vás mají na krámě, vědí o vás, co chcete a kolik máte ve šrajtofli a už vás zpracovávají…”
Na krámě mám především já sám sebe. Je to jejich obratná strategie a moje volba, co si od nich nechám našeptat za lichotky (jsou samé ťuťuťu a ňuňuňu, jako v jakési pohádce, především při těch telefonických hovorech; řekl bych, že dělají velmi dobře svoji práci). Opravdu máte pocit, že se snaží vybrat pro vás to nejvýhodnější řešení - „utěšovatelé” jsou skvělí, vědí co chcete slyšet, takže je třeba se těžce obrnit! Jednají rychle, vyřídí veškeré formality a pokud bych si nenechával montovat Construct, odjel jsem i s vyřízením úvěru do tří hodin. Nabídnou vám velmi fundovaně volbu úvěrové či leasingové společnosti, propočítají splátky a varianty, je na vás, jaký máte přehled a jestli opravdu znáte nějakou
podstatně levnější splátkovou společnost, kterou AAA nenabízí. Pokud nekupujete auto třikrát do roka, tak na ně nemáte! (Při koupi nového auta jsem nevychytal, a pak marně reklamoval, podvůdek s mobilem-dárkem ani u značkového dealera - nabídli dárek-mobil, který druhý den při koupi vozu nedodali - byl tam jiný člověk než ten, co dárek avízoval - přitom ale přidali jednu splátku měsíční. A změnu počtu splátek jsme při transakci na prodejně nezaregistrovali, i když jsme na ně byli dva. Při koupi prvního a možná posledního nového auta na to někdo holt nemá, já tedy ne.) Na nákup je určitě dobré přibrat jako společníka zavilého odpírače aut (doporučil bych, v dobrém slova smyslu, snad někoho od Nesehnutí), nebo aspoň nedůvěřivce od narození, aby vás pochybovačnými dotazy a pádnými argumenty nahlodával a nedopustil, že koupíte první auto, které je podle vašich představ, a pochopitelně bude nejspíš na hranici vašich finančních možností.
AAA Auto je „makrosámoška” a výběr aut různých značek i kvality tam velký opravdu je. V mrazivém ránu všichni ti uniformovaní poradci, kteří měli kromě mobilu vetknutý za pasem také malý smetáček, odklízeli sníh z aut i z parkoviště. Jen jsem se zastavil u některého z aut, byl někdo z nich u mne a nabízel svou radu i pomoc. Můj poradce bez pobízení ometl každé z aut, do něhož jsem se chtěl podívat. Musím říci, že nepřehlédnutelný „pracovní cvrkot” ve slušných obrátkách,který bylo znát na každém kroku od časného mrazivého rána, mé rozhodnutí koupit tady auto ovlivnil. Celkový můj dojem, proti tomu před čtyřmi léty, kdy jsem vyřizoval zpětný leasing, podstatně pozitivnější. Tehdy mne zajímala rychlost úvěru, nic víc, a ta byla dostatečná.

„Další lež a podvod jsou jejich reklamy: Největší výběr a nejlepší ceny. Jo, ale pro ně…”
Tohle snad lze říci o řadě společností, které nabízejí své zboží a služby, akorát někteří si zaplatí víc těch známých tváří, které úplně u všech lidí třeba nezabírají, ale v globále určitě ano.

Ponaučení:
Hra na slevy funguje! Přidali mi k ceně za staré auto nakonec pět tisíc a stejnou částku ubrali z ceny nového vozu. Zda oni na tom něco tratí,
těžko říci, je to hra, která může potěšit, ale také ubrat na ostražitosti.
Tak se také stalo - na dálniční známku na kupovaném voze jsem vzpomněl, jak jinak, až na dálnici. Na skle vylepená nebyla, ani na cestě neležela, měli ji u pumpy, za plnou cenu. (Tam jsem stejně musel, nádrž auta byla téměř prázdná.) Teprve tam také zjišťuji, že nefungují ostřikovače. Byly zamrzlé a v servisu mateřském později nalezena utržená hadička k tomu zadnímu. „Jak je možné, že při zkušební jízdě jsem si nestříknul? No ano, svítilo sluníčko a auto bylo čerstvě ometeno!” Protože jsem měl možnost vidět TP se jménem prvního majitele a jeho velmi slušnou servisní knížku s pravidelnou údržbou pouze v jednom značkovém servisu, byl jsem rozhodnut pro vybrané auto. Neprohlížel jsem na kanále spodek, ani jsem nepodnikal nějakou hodně odvážnou razantní zkušební jízdu. Také jsem přehlédnul skoro načatý výfuk, která odešel během čtyř týdnů (bublavý tříválec Škoda 1.2 HTP je jinak príma, jeho zvuk jsem ale důvěrně neznal, a ani toto odhalení by mne od koupě vozu, při slevě vyhlášené v ten správný okamžik, neodradilo).
„A tu máte ještě zamykací páku na volant - dárek!”
Prodávající technik - sympatický chlapík, vychválil zimní pneumatiky, byly po jízdě pěkně namočené a vzorek z mého, poměrně trestuhodně pouze bočního pohledu, sliboval ještě určitou životnost. Takže jsem přitakal a nevšimnul si, že zadní pneu jsou vlastně letní a už vůbec mne nenapadlo podívat se na gumy pod vůz, z jejich vnitřní strany. Dychtivý kupec mého typu si prostě myslí, že když prodal auto na velmi slušných pneumatikách a ne zrovna za přemrštěnou cenu, nemůže se mu stát, aby mu stejná firma podstrčila auto na gumách, které jsou neuvěřitelně ojeté, a to tak, že až na dráty!
A tak tomu, vážení obchodní přátelé, u zadních pneumatik tohoto jinak, podle mých dosavadních poznatků a konzultací již opět v tomtéž značkovém servise, který po předchozí 4 roky auto ošetřoval, opravdu bylo. Na drátky přezutých pneumatik jsem si byl šáhnout. Dodatečně jsem pochopil, proč mi zadek auta na mokré vozovce v mírné zatáčce na mostě při první jízdě domů pěkně ustřelil i s dvěma spolucestujícími.
Jsem typ, který hledá chyby nejprve hlavně u sebe a nakonec, říkám si, nedopadnul jsem zase tak špatně. Auto bych si vzal i s ojetými gumami a nepochybuji, že chlapci z AAA by nabídli slevu, nebo okamžité přezutí, kdybych včas na místě reklamoval. Jen nechci domyslet,
co by se mohlo stát, kdybych s takto procertifikovaným autem (záruka prvního majitele, záruka beznehodovosti atd.) vyrazil v dobré víře třeba do Alp, a co by se tak asi mohlo odehrát na rakouské hranici... Nějak si myslím, že v tomto směru si tady přeci jen někdo, plus také já, ten dychtivý malý proúvěrovaný kupec, dovolil dost.
A také si zatím marně lámu hlavu, jakou metodou, na jakém autě a v jakém jiném ještě civilizovaném státě, docílíte beztrestně symetrického ojetí pneumatik na vnitřní straně takovým bizarním způsobem - až na dráty.

Mimochodem, nepotřebuje někdo novou zamykací páku na
volant?

Litanie celiaka zpětnovazební

Původní článek uveřejněný před lety v časopise Esquire, zde zahuštěn.

Hledám-nenalézám
Problém, na který jsem si hlasitě neztěžoval, začal jsem brát vážně až jednou před svou každotýdenní pracovní cestou do Žiliny. Nevypočitatelný Durchfall, řídký případ s hustým běháním, už dobrý rok otravoval několikrát za měsíc můj běžný život. Po několika kontrolních dotazech na syna a ženu, co jsme to dnes a včera všechno snědli, bylo jasno: Jedli jsme celý víkend stejnou stravu, neměl jsem žádnou specialitu navíc. Oni nemají a já mám. Průjem. Do podezření padla i slovenská kuchyně. Mimochodem, silná koncentrace velice slušných stravovacích podniků v Žilině roku 1997 na dosažitelném území během polední pauzy dovedla vždy něčím novým překvapit.
„A ty se nedíváš, jestli tam třeba nemáš krev?” ptá se žena, která mne už předtím několikrát posílala k lékaři. „Ani ne, já dělám obvykle sáně.” Vzhledem k jejímu udivenému výrazu musím upřesnit, že na plošinu toaletní mísy pokládám před usednutím papír, abych si ušetřil dodatečné čištění keramiky při spláchnutí. A na ostatních záchodech, když už to musí být, odbývám tuto potřebu ve dřepu a s rychlým spláchnutím; na něco ten rok vojny byl určitě dobrý.
Takže jsem se tentokrát do mísy podíval a uviděl jsem. Krev. Za 40 minut odjížděl vlak do Žiliny.
„Proč se někdy pořádně nenajíš, nemáš skoro žádný cholesterol?!” ptá se můj praktický lékař a svého času spolubojovník z posádky v Bohuslavicích nad Vláří, když si prohlíží výsledky z odběru krve. „Já se najím, ale, člověče, je zajímavé, že doma jíme stejné jídlo, jíme celý den všichni všechno a oni pak nemají a já prostě mám - průjem…?! - A jde o ten hodný, nebo ten zlý cholesterol?” snažím se trochu stísněně o žertovný závěr. Doktor bez dalších řečí bere tužku a posílá mne objednat se o dveře dál, k internímu vyšetření. „Ta krev, to mohou být hemoroidy,” dodává a píše recept na mast a čípky.

Číšník bezlepkovému nevěří
Ve stanoveném termínu, asi po čtrnácti dnech, ne moc nadšeně a jasně, popisuji své potíže paní doktorce na interním oddělení. (Kdo má pořád dokola vysvětlovat jak často, kolikrát, v jakém množství… se vyměšuje?) Lékařku zaujme, když se zmíním o své mladší sestře, která má nemoc s nezvyklým názvem sprue, a začne klást konkrétní otázky. Já ale neznám odpovědi, má sestra žije v cizině a navíc se mnou přerušila veškeré kontakty. Jenom nejasně si vybavuji své pocity při posledním setkání:
Jakási " takzvaná nemoc", to si může dovolit jenom někdo s fantazií jako moje sestra, a to ještě jen tehdy, žije-li třeba zrovna v Německu a nemá pro samé sociální ohledy a zaopatření nic jiného na práci, než se zabývat sama sebou. Tady, v pražské kavárně, není nikdo zvědavý na poučování číšníků o tom, že instantní kakao alias Granko ve šlehačkovém poháru nemohu z nějakých důvodů jíst, ať to laskavě oddělají. To je, s trochou nadsázky, poslední má vzpomínka na setkání se sestrou a její celiakií, neboli sprue. Přiznávám, nebral jsem její problém vážně a nic jsem tehdy nepochopil. Číšník v restauraci, když mi dnes nabízí k míchaným vajíčkům rohlík a já poděkuji s tím, že to nesmím, zdvořile se usměje mému vtipu; také mne nebere vážně.
Snažím se lékařce objasnit své potíže: Jedu v rychlíku, chce se mi na záchod a když už se odhodlám k tomu, že se pokusím o výkon ve dřepu v upatlaném vagónovém WC boxu a zamknu se na oné zatuchlé a házející místnosti, nic ze mne nakonec nevypadne. Vracím se na sedadlo a po chvíli začíná všechno znova. Tento postup "jako" jsem si vyzkoušel také v letadle. Rovněž bez úspěchu, i když tentokrát dostala košem špičkově vybavená a udržovaná toaleta, celá v nerezu. Ve vlaku i v letadle většinou přijímám od kolemjdoucích stewardů něco k jídlu a pití. Přeslazený umělohmotný sirupový čaj ve vlaku, celý oběd v letadle při cestě na dovolenou. A proč ne, ještě netuším, že jsem alergický na lepek, který je přítomen téměř v každém běžném jídle.
Internistka mi vystavuje jakýsi itinerář a já, před odletem na dovolenou, asi v průběhu osmi následujících týdnů, absolvuji první návštěvy na hygienické stanici a III.fakultní interní klinice v Praze.

Diagnóza vyžaduje spolupráci.
Při mé první návštěvě na hygienické stanici, provedli mi tzv. výtěr. Vůbec se to nelišilo od nechutného úkonu, na který si pamatuju z předškolních let. Na cestu jsem pak obdržel tři umělohmotné zavírací lahvičky a ke každé jednu dřevěnou nanukovou lžičku. S těmito rekvizitami jsem v určených pravidelných intervalech na toaletě pracoval a uzavřené vzorky skladoval izolovaně v sáčku v lednici. Podle zákona schválnosti bylo nutno jednou vzít nádobíčko také do práce a provést sběr dat za ztížených podmínek i tam. Typ záchodové mísy u nás doma byl pro sběr těchto fekáldat ideální, měl plošinu, kam se materiál k odběru vzorků před spláchnutím dá umístit. Vzpomenu-li na výše uvedené "sáně",v dané situaci musely holt chvíli na kopci počkat.
Po injekci mluvte co nejméně, ještě lépe – nemluvte!
Druhá etapa byla pro mou dočasnou domácí WC-laboratoř už méně náročná. Jednalo se o přípravu na kolonoskopii, tedy vyšetření střeva tlustého. Obdržel jsem několik sáčků s práškem, který jsem podle návodu měl rozpustit ve vodě a veškeré množství v určených časových intervalech vypít. Decentní klystýr "udělej si sám." Lékaři z III.Interní kliniky doporučovali v přiloženém, téměř osobním a velmi milém, návodu, abych začal vyprazdňovací proceduru v 16 hodin. A také abych v den vyšetření neprováděl nějaká zásadní osobní rozhodnutí a vzal s sebou doprovázející osobu. Nejsem workoholik, ale z práce jsem tehdy chodil dost často kolem 19.hodiny a tak jsem začal kajícně rychle míchat a pít s tříhodinovým zpožděním. Ještě v 11 večer, když se v útrobách snad vůbec nic nedělo, říkal jsem si, že konečně nastoupí nějaký inverzní děj podobný procesu lidově řečenému zácpa, že zkrátka francouzské projímadlo na bytelné české vnitřnosti si nepřijde. Nakonec se ale hráze protrhly a před sedmou hodinou ranní jsem naposledy navštívil onu místnost a jak říkal návod, “šla ze mne pouze voda.”
V kabince před ordinačním prostorem jsem pak shodil oděv a obdržel zelenou zástěru odkrývající zadní část těla. Nic, co by vám před úřadující sestrou zrovna zvedalo sebevědomí. Dostávám nějakou injekci a za chvíli už ležím pod zažloutlým monitorem, do konečníku proniká černá hadice a úřadující pan docent se mne ptá s pohledem upřeným na obrazovku, co zde dělám, vždyť "tam" nic podezřelého není vidět. Odpovídám obecně zlehčujícími frázemi o mém cestování a častějších průjmech. „To je přece normální, to není tak často” zní jeho odpověď, která je pro mne samotného vítaná a povzbuzující. S úlevou a jasnou myslí opouštím bílý neosobní otoman, čistě povlečený a potažený igelitem a snažím se, čelem k personálu, nacouvat zpět do převlékací kabinky.
„V tom případě pojedu na dovolenou k moři, nic mi není, a ještě se tam zotavím! Je tu přeci jen trochu pracovní stress a časté cestování.“ Tak si v duchu říkám a něco z toho povídám i nahlas čekající manželce. „Příště raději mluv co nejméně!”, říká mi ona až v autě. Zahajovací injekce této vyšetřovací epizody se zřejmě podílí na mé celkové euforii. Připouštím, že jsem asi při opouštění ordinace pronesl něco "vtipného." To varování na letáku od projímadla před konáním důležitých rozhodnutí v den D není zbytečné.

Návrat opět k příhodám střevním (sorry-nerad)
První střevní příhoda při dovolené na Krétě na sebe skutečně dala nějaké tři-čtyři dny čekat, ale pak přišla, jako zima do Krkonoš. „Jak to přijde, když tam nic nemám!” dovolávám se v duchu slov docenta. „To kakaové mléko z místního supermarketu, původem z Belgie, to za to může, tak je to!”, utěšuji se v duchu, i syn hlásí lehké problémy. Dobral jsem endiform a šel shánět řecké tablety proti průjmu. Nebyly špatné. Náš čtrnáctidenní pobyt s předplacenou snídaní přímo vybízel k častějším návštěvám místního supermarketu. Kupovali jsme vynikající bílý jogurt a výborný chleba, jedli jsme dovezené rybičky i sáčkové polévky, chodili jsme před půlnocí na gyros a hranolky. Chléb voněl a byl bílý, lepek se z něj na mne tiše jenom smál, z instatních polévek a konzerv jakbysmet. O jaký záludný druh smíchu vlastně jde, to jsem neměl tušení ani náhodou. A vzpomínky na předchozí nemilé události typu "nevyzpytatelný průjem" se okamžitě s plnou silou vrátily.

Ostrava - klíčová střevní příhoda jarní.
V kavárně Elektra hraje už odpoledne pianista. Také bych si tak chtěl zahrát, ale hrát s chybami Hvězdu na vrbě a jiné staré pecky bych se styděl, na cvičení není čas, snad aspoň něco doženu třeba v důchodu. Vidím, že hostům to nevadí, nevnímají překlepy, ani tu nespojitě vyluzovanou melodii, tak jako já se snažím nevnímat temný a varovný zpěv mých útrob. Dávám si běžnou večeři ze zapečených těstovin a odcházím do hotelu, kde mám, jak tradičně u mé firmy bývá zvykem, dvoulůžkový pokoj jen pro sebe. Ráno téhož dne jsem v hotelové restauraci posnídal kukuřičné vločky s mlékem, teď večer se chystám dobrat spánku u zapnuté televize.
Téměř neovladatelný tlak na koncovém výstupu tlustého střeva mne asi hodinu po půlnoci vysokou rychlostí odesílá na toaletu, která je naštěstí součástí pokoje. Za nechtěného a neúspěšně tlumeného akustického doprovodu zhostil jsem se prvního sezení a těšil se konečně na spánek. Nebylo mi ovšem souzeno a do rána jsem opakoval tento pokořující a vysilující proces nejméně osmkrát. Ráno cestou do práce si kupuji endiform a amarantové suchary. Celý den piju černý a zelený čaj a minerálku, na oběd jsem si poručil pár kopečků suché rýže. Medituji s kolegou o mé noční příhodě, svádím vše na zkažené jídlo, ale večeře mi chutnala a mléko ráno určitě nebylo ani nakyslé. Odpoledne jedeme na Žermanickou přehradu na chatu k rodině, cestou piju ledovou Colu a po příjezdu se hrnu s trochu hranou kuráží do kalné vody. Dal jsem si dušenou mrkev a vývar z ovesných vloček. Trochu to před příbuzenstvem hraju, ale je mi dobře, po noční dělostřelecké přípravě mých střevních kalibrů, které začínám nenávidět, se cítím lehce a nádherně, plavu.
Všechno špatně, ať vařím já, manželka, nebo tchýně
Dostanete-li měsíc po dovolené, kde jste přece nabírali nových sil, chřipku, svede se to v mém případě na klimatizaci v kanceláři, kolega co přijel z Itálie ji měl přece také. Když ale po sedmi týdnech od dovolené vstáváte už zase normálně do práce a zjistíte, že status bezvědomí se o vás pokouší už v mírném sedu na posteli a k telefonu se musíte po podlaze doplazit, nevíte co s tím. Syn před odchodem do školy podá kyblík na zvracení, manželka, kterou jsem odvolat od práce z jejího ateliéru, přinese později ovocný jogurt a rohlíky, je rozladěná, ale uvaří ještě vývar.
Až po dvou týdnech marodění jsem se trochu pořádně na sebe podíval do zrcadla a s temnou předtuchou se postavil na váhu. Paní asistentka - internistka, kam mne žena musí dovézt autem, a to se celou cestu bojím, že jí cestou někde zkolabuju, říká, že mám odpočívat a jíst často a po malých dávkách. Když mne zváží na letitém přístroji překážejícím v rohu pracovny, který znám, podobně jako proceduru "výtěr" z předškolních let, konstatuje také ona, že o nějaké obezitě to nebude. Ze svých stabilních 68 kilogramů, které si držím snad od svých 20 let a vůbec se o ně nestarám, přecházím najednou na hmotnost necelých 63 kg.
Odpočívám tedy doma, jím rohlíky a hovězí maso, jogurty i polévky. Dietně a zdravě žiju, řekl bych.
„Jsou to motolice z přepracování, taky jsem to měla, málo jsem spala a dost kouřila, ztrácela jsem rovnováhu! Nebo je to od krční páteře!” přemýšlí nahlas tchýně, která se o mne při své návštěvě Prahy také občas stará. Když jsem doma sám, zkouším si v lehu na zádech na koberci svých pár oblíbených uvolňovacích cviků "na záda", ale příznaky bezvědomí se hlásí téměř okamžitě. „Necvič, tata!” napomíná mne rozladěně žena, která náhle vchází do dveří. Ještě chvíli trucuji a pak se opatrné plazím do své postele. Mrákoty se hlásí jen když se obrátím na pravý bok.
Napsal jsem si na papír do kapsy pár osobních údajů, telefonů a adres (kdyby mne na ulici překvapil "spánek") a při další příležitosti vyrážím na vlastní pěst do nejbližší ordinace ušní lékařky. Také bych rád šel na předváděcí výstavu digitálních klavírů v Mánesu. Po hodině čekání jsem v ordinaci přijat a hned u dveří celkem pohlednou starší lékařkou dost tvrdě zpražen, proč přicházím, když nemám doporučení od svého lékaře? Říkám, že potvrzení klidně přinesu dodatečně a že jsem netušil, že si ještě někdo na něco takového dnes hraje. Motá se mi hlava a potřebuji vědět, zda na tom nemá podíl nějaká porucha systému rovnováhy, který je snad přece někde ve středním uchu? Nakonec podstoupím prohlídku a odborné vyčištění uší (stydím se, nebyly nejčistější) a s negativním vyjádřením té paní odcházím opatrně domů. Že se držím u zdi, na to vemte jed. „Asi mně opravdu nic není, ach, ty motolice,” říkám si a vyrážím opatrně osmnáctkou do Mánesa.

Promítání obrazů při biopsii.
Pořadí pacientů určuje lékař! Tak stojí na dveřích, které se za mnou právě zavřely. Vidím už mně známou sympatickou tvář docenta Dvořáka. Má plné ruce těch speciálních věcí, které nechci ani vidět. Napřed odebírá krev z mé levé paže. Mé upozornění, že u toho omdlévám, obracíme rychle v žert, není čas. Jdu zalehnout na připravený obligátní bílý otoman. Na tácku leží do kruhu svinutá tenká hadička a souboj s tou věcí začíná v sedu se zakloněnou hlavou.
„Teď polknete takový kousek!”, roztahuje docent ruce neuvěřitelných asi 30 cm od sebe, „a pak to půjdeme zrentgenovat.” Ležím na pravém boku a cpu si tenkou hadici do krku. Na jejím konci je kovový článek o průměru mého ukazováku, uvnitř hydraulicky ovládaný nožík, který uřízne vzorek tkáně v tenkém střevu. Hlava říká „polykej”, krk naopak: „vydav ji a uteč.” Naproti leží snad o něco starší kolega pacient, který má v proceduře přede mnou napolykán asi patnáctiminutový náskok. Jsem rád, že v tom nejedu sám, na druhé straně také slyším jak se dáví, a mám tak možnost přesně vidět a hlavně slyšet, co mne ještě všechno čeká a nemine. Být zde slušné rekvizity, dovedu si představit pěknou performanci na téma živého obrazu podle některého z výjevů na plátnech Hieronyma Bosche. „A nyní prosím deset minut chodit, pane inženýre!” Aha, to nebylo na mne oba jsme tu promovaní inženýři, to nás ale na tomto bojovém poli moc nevytrhne. „Je to jednoduché vyšetření, po kterém se chodí do práce!”, vybavují se mi slova paní asistentky.
Jako desetiletý klient jistého pana primáře Polívky v nemocnici Karviná Ráj jsem podstatně tlustější hadičku, která byla určena pouze do žaludku, prostě na půl cestě vyškubnul ze chřtánu. Paní doktorka se nezlobila, klidně vytáhla hadičku novou, potřela gelem a začínal jsem znova. Na přání mi přinesli pak z pokoje mou hračku - traktor ze série maket firmy Matchbox, a hodinku jsem si s ním v dlani a s hadicí v krku pokorně poseděl. Vím tedy dnes, že tento proces nechci, pokud možno, začínat znova, chci to odbýt a vypadnout. Tahle tuhá hadice průměru kablíku ke sluchátkům discmanna půjde až do tenkého střeva.
Pan docent je v klidu. Pokud to nedokážu, dostanou ji tam nosem, poznamená spíše směrem k sestře, jen tak na okraj. Takže se snažím a spolupracuji.
Obdivuji, i přes nepříjemný a permanentní pocit dávení, úřadujícího docenta. Právem určuje pořadí pacientů a ve stanovený termín on sám před sedmou ranní čeká připraven v pootevřených dveřích vyšetřovny; dá vám dokonce šanci ještě 5 minut, pokud se opozdíte. Nevěřit, neposlechnout, odejít... to mohu, ale nejde to. Věřím, poslouchám, ležím, chodím a hlavně polykám. V poslední fázi polykací se připojí k vyčnívajícímu konci hadičky píst masivní injekční stříkačky v rukou docenta a vytlačí do ní chladivou kapalinu. Cítím, jak její proud padá do nitra útrob, pak asi nějak zapracuje nožíkový mechanismus a bezbolestně si tam vevnitř kousek něčeho uřízne. Vzápětí dochází k velmi rychlému a obratnému vytažení celé sondy. Doprovodnou reakci dávícího se chřtánu ale tak lehce nelze popsat slovy. Hluboce si přeji, aby se odběr vzorku podařil, jinak bych musel za pár dní nastoupit znovu. Nemám ale ten nejmenší důvod pochybovat o skvělé připravenosti a šikovnosti realizačního týmu. A dochází na slova paní asistentky – po vyšetření odcházím do práce.

Táto, dej si rohlík a běž dát krev!
„Pane inženýre, vy jste tak nádherně pozitivní!“ vítá mne po Novém roce paní asistentka Huslarová, „nedal byste krev?“ Testy vzorku z jejuna, jak se té části střeva mezi znalci asi občas říká, jsou po měsíci hotovy a mne čeká verdikt. Stojím v rozpacích nad uvítacím zvoláním paní docentky, které moc nechápu, ale vím jistě jediné: Od narození chudokrevný slabý chlapec nemůže dát krev, u primáře Polívky dokonce nějakou kdysi dostal. „Je to jen čtyřicet kubíků.“ pokračuje paní asistentka. „No to nemohu, paní doktorko, to by mi snad nezbyly žádné červené krvinky!“ odpovídám. Když je mi názorně ukázáno diskutované množství "čtyřiceti", souhlasím. Dokonce prý dostanu zaplaceno. S tím nemám problém, rád něco pro zdravotnictví udělám, hlavně, že mám svou diagnózu. Odběr krve proběhl následující den v IKEM. Když ležím a zašilhám na jehlu v mé paži, vidím, že rukama sestřičky postupně prochází deset dlouhých zkumavek. „Co s krví vlastně budete dělat?“ „Půjde na výrobu diagnostického setu.“ „Aha, mimino asi těžko polkne hadičku?“ opáčím. Sestra kývnutím hlavy souhlasí, je soustředěná na svou práci: „Zavolejte na Akademii, ať už jedou a dejte pozor, ať je nerozbijete!“ vzrušeně dodá směrem ke kolegyním. „Tak se konečně alespoň touto formou dostanu na půdu akademickou!“ pokouším se o laciný vtip. Dostávám místo odpovědi hrnek vody a doporučení ležet ještě nějakou dobu, abych náhodou opravdu neomdlel.
Na zázraky moc nevěřím, ale už následující den byla ve schránce poukázka na 4000 Kč za těch 40 kubíků. Takže se nedivte, že mi syn doporučuje občas tuto výnosnou transakci opakovat: „Táto, dej si rohlík a běž dát krev!“

Aj tak - tak sejou mák, ay fuck - fuck, coeliac
Přemýšlím o některých souvislostech, na webových stránkách celiaků se dočítám, že existuje skrytá forma celiakie, klidně 30 let. V karvinské nemocnici jsem byl kdysi tři týdny různě testován a vyšetřován, včetně odběru kostní dřeně z hrudní kosti a žaludeční sondy. Prošvihnul jsem tam celé pololetky i s bonusem dvou týdnů uhelných prázdnin. Nedostatek vitamínu B, anemie. „Ste zámory!” tak to občas kvalifikovala matka, když nás jako děti vodila do nevábné ordinace pod „horské slunko.” Ano, mám svoji diagnózu a také svou hypotézu. Jsem objektivní skrytý celiak, zámora, které se možná jen díky náhodné skladbě konzumovaných potravin podařilo dožít úspěšně toho, že alergie na lepek jí byla diagnostikována až v druhé polovině života. Celiak, kterému se podařilo utajit svou diagnózu i takovým vzácným lidem, k jakým jistě patřil pan primář Polívka. A to je sukces! Těžko říci, co o tom mohli, někdy v roce 1963, vědět lékaři... tam v Karviné!

Takže díky, paní asistentko, díky pane docente, díky doktore, kamaráde, čípky prošly záruční lhůtou, celiakie a bezlepková dieta zůstává.
Když znáte svoji diagnózu, je to svým způsobem paráda.

Nález z korespondence Eobab

Zabředlý v dopisech rok i napřesrok, občas najdu zajímavý kousek...
Zde Neznámá píše jí - Podobné, vítací dopis. Jí podobná se stává později manželkou, zubní lékařkou, matkou samoživitelkou i emigrantkou. Opsáno v srpnu 2006.

Mšené, 4.8.1951

Milá soudružko,
chci Ti říci několik slov na přivítanou.
Buď hrda a šťastna, že jsi se dostala do Ústřední školy soudruha Zdeňka Nejedlého!
Zažiješ zde mnoho nezapomenutelných chvil.

Se slzami v očích a s nadšením budeš poslouchat vyprávění o životě s. Klementa Gottwalda, o jeho síle, o jeho vůli, o jeho geniu.

Se stejným nadšením a zatajeným dechem budeš poslouchat vyprávění o Sovětském svazu, o boji s VKS(b), o životě Komsomolců.

Ucítíš jako já, že Tvoje odborná práce musí být úzce a nerozlučně spjata s prací politickou; pro Svaz, pro stranu, pro celek.
Teď se mi zdá, že Ti píšu příliš patheticky, že si snad myslíš, že je to pro efekt. Ne, opravdu.
Zrovna jsme dokončili nácvik na táborák (to už bude třetí).
Naše skupina tančí lidové tance.
Jsme všichni jaksi rozjásaní.

Dopoledne jsme měli závěrečnou plenárku.
Byl zde a mluvil s. Červinka z ÚV. Řekl nám prostě, co od nás Svaz a lid chce, ale řekl to tak,
že bychom se styděli svůj úkol nesplnit.

Těžce se loučíme.
Ze začátku se nám zde zdála trošku honička. Počítání s každou minutou. Teď jsme hrdi, že jsme to vše zvládli, že jsme se při tom naučili přes 30 nových písní, že jsme si zasportovali, a sblížili se.
Kolektiv, je-li dobrý, znamená mnoho. On nám zde vyrostl kolektiv nádherný.
Nu, nádherný.

Přeji Ti mnoho úspěchů a radostí.


Neznámá
Akademie výtvarných umění
Praha 7, U Akademie 4.

Napíšeš mi po prázdninách o sobě?
Neznám Tě, ale chci Tě poznat.

Na přehlídce dětského verbuňku v Uherském Hradišti

16.6.2007 „Neumím si představit nic zajímavějšího. Nic napínavějšího.” Toho dne, kdy jsem se náhodou na 10 minut zastavil na náměstí v Uherském Hradišti, zůstal jsem tam 4 hodiny a s autorem zde citovaných řádek -Milanem Kunderou / Žert - do písmene souhlasím. Verbíři v černém a bílém byli z Maďarska, ti v méně výpravných krojích ze Slovenska a ostatní z Valašska.

Hudební vědci dlouho tvrdili,že evropské lidové písně pocházejí z baroka. V zámeckých kapelách hrávali a zpívali venkovští hudebníci a ti pak přenášeli hudebnost zámecké kultury do lidového života. Takže prý lidová píseň vůbec není svébytný umělecký projev. Je odvozená z umělé hudby.

Lidové písně na území Čech jsou skutečně příbuzné s umělou barokní hudbou. Jenomže co bylo dřív? Slepice nebo vejce? Nevím, pročbychom měli dělat dlužníka právě z lidové písně.

Ale ať už si to bylo v Čechách jakkoli. Písně, které zpíváme na jižní Moravě, se z umělé hudby vysvětlit nedají ani při největší snaze. To nám bylo jasné na první pohled. Už třeba z hlediska tonality. Umělá barokní hudba byla psána v dur a moll. Naše písně se však zpívají v tóninách, o nichž se zámeckým kapelám ani nesnilo!
Třeba v lydické. To je ta se zvětšenou kvartou. Vyvolá ve mně vždycky stesk po pradávných pastorálních idylách. Vidím pohanského Pana a slyším jeho píšťalu. Hle: (ukázka).

Barokní i klasicistická hudba ctila fanaticky spořádanost velké septimy. K tónice znala cestu jen přes ukázněný citlivý tón. Malé septimy, která kráčela zdola k tónice velkou sekundou, se děsila.

A já mám v našich lidových písních rád právě tu malou septimu, ať už zní aiolsky, dóricky či mixolydicky. Pro její melancholii a zádumčivost. I proto, jak odmítá pošetile spěchat k základnímu tónu, kterým všechno končí, píseň i život.

Ale jsou písně v tóninách tak zvláštních, že je nelze pojmenovat jménem žádné z takzvaných církevních tónin. Stojím nad nimi docela v úžase: (ukázka)
------------------
Moravské písně jsou tonálně nepředstavitelně různé. Jejich myšlení bývá záhadné. Započnou mollově, končí durově, váhají mezi několika tóninami. Často, když je mám harmonizovat, nevím vůbec, jak mám jejich tóninu pochopit.

A jak jsou mnohoznačné tonálně, jsou mnohoznačné i rytmicky. Zejména ty netaneční, ty táhlé. Bartók jim říkal parlandové.

Jejich rytmus se vlastně vůbec nedá zapsat do našeho notového systému. Anebo to řeknu jinak. Z hlediska našeho notového systému zpívají všichni lidoví zpěváci své písně rytmicky nepřesně a špatně.

Jak to vysvětlit? Leoš Janáček tvrdil, že ta složitost a nezachytitelnost rytmu je způsobena různými, okamžitými náladami pěvce. Záleží prý na tom, kde se zpívá, kdy se zpívá, v jaké náladě se zpívá. Lidový zpěvák prý svým zpěvem reaguje na barvu květů, na povětrnost i prostor krajiny.

Ale není to příliš poetický výklad? .... Rytmická komplikovanost písní není způsobena nepřesností, nedokonalostí, nebo náladou zpěváka

Má své tajemné zákony. V určitém typu moravské taneční písně je například druhá polovina taktu vždycky o zlomek vteřiny delší než první.

Ale jak v notách zachytit tuhle rytmickou složitost? Metrický systém umělé hudby spočívá na symetrii.

Celá nota se dělí na dvě půle, půlová na dvě čtvrťové, takt se dělí na dvě, tři, čtyři stejné doby. Ale co s taktem, který se dělí na dvě nestejně dlouhé doby? Dnes je pro nás nejtěžším oříškem, jak vůbec zapsat do not původní rytmus moravských písní.

Ale ještě tvrdším oříškem je, odkud se vůbec tohleto složité rytmické myšlení vůbec vzalo. Jeden badatel vystoupil s teorií, že táhlé písně se zpívaly původně při jízdě na koních.

V jejich podivném rytmu zůstal prý otištěn koňský krok a jezdcův pohyb. Jiní považovali za pravděpodobnější vidět pramodel těchto písní v pomalém, houpavém kroku, jímž korzovala mládež za večerů dědinou.


Jiní zas v pomalém rytmu, jímž vesničané kosí trávu …

To všechno jsou možná jen domněnky. Jedno je ale jisté.Naše písně se nedají odvodit z barokní hudby.České snad ano.Snad.Naše určitě ne.
Naše vlast se sice skládá ze tří zemí, z Čech, Moravy a Slovenska,ale hranice lidové kultury ji dělí na dvě půle: na Čechy se západní Moravou a na Slovensko s východní Moravou, kde je můj domov. V Čechách byla vyšší civilizační úroveň, větší styk měst s venkovem a vesničanů se zámkem. Na východě byly také zámky.

Ale venkov byl od nich svou primitivností mnohem víc oddělen. Venkované tu nechodili hrát do žádných zámeckých kapel.Ostatně zde, v kulturním pásmu Uher, zastávali funkci českých zámeckých kapel cikáni.

Ale nehráli zemanům a baronům menuety a sarabandy italské školy. Hráli své čardáše a dumky, a to byly zase lidové písně, jen poněkud přetvořené sentimentální a ornamentální cikánskou interpretací.

V těchto podmínkách se mohly u nás uchovat lidové písně i z nejstarších dob. To je vysvětlení, proč jsou tak nesmírně různé. Pocházejí z různých fází svých dlouhých pomalých dějin.

A tak, když stojíš tváří v tvář celé naší lidové hudbě, je to, jako by před tebou tančila žena z Tisíce a jedné noci a shazovala postupně závoj po závoji.

Hle.První závoj.Je z hrubé látky potištěné triviálními vzorci. To jsou nejmladší písně pocházející z posledních padesáti, sedmdesáti let. Přicházely k nám ze západu, z Čech. Přinášely je dechové kapely. Učitelé je učili zpívat ve škole naše děti. Jsou to většinou durové písně běžného západoevropského typu, jen trochu přizpůsobené naší rytmice.

A druhý závoj. Ten je už mnohem pestřejší.To jsou písně maďarského původu. Provázely vpád maďarského jazyka do slovanských oblasí Uher. Cikánské kapely je šířily v devatenáctém století po celých Uhrách. Kdo by je neznal. čardáše a verbuňky s příznačným synkopickým rytmem v kadenci.

Když tanečnice shodí tenhle závoj, objeví se další.Hle. To už jsou písně zdejšího slovanského obyvatelstva z osmnáctého a sedmnáctého století. Ale ještě krásnější je čtvrtý závoj.