Varhanní škola v Olomouci - duben

28.4.2007 Decentní, pro mne překvapivě progresivní a zapalující projev p.biskupa Hrdličky k žákům varhanních kurzů, který zde s dovolením interpretuji vlastními slovy.

Pojednání o Mariánských písních: Jediný rozměr krásna, čistoty, mateřské laskavosti, pramen silné tvůrčí inspirace, odtud pramení určitá „Mariánská úcta” = Magnificat, inspirace pro množství geniálních skladatelů. Také Kniha nešpor otce Olejníka - doporučuje farnostem tuto si opatřit - o práci se sborem věřících v kostele, který často podlehne určité líbivé stylizaci při zpěvu a tomu by neměl varhaník, často i sbormistr v jedné osobě, podlehnout; dát si pozor na pokles do „naivity” a sentimentu- staví do protikladu „líbivý obrázek” (decentně se vyhýbá termínu kýč, mám ten pocit) versus Růžencové slavnosti

„Láska k Panně Marii se promítla do našeho kancionálu. To je písní k Marii! Píseň 803 - ‚Jako ta růžička krásná‛, tady vidíme vrcholné baroko, přátelé! Strhující píseň olomouckého autora ‚Jako vítěz Pán vstal z hrobu‛, nebo ‚Pololáník - 410!‛ To přece se musí zpívat v tempu, jinak je to únavné a degradující, zbytečně sentimentální! Ale vy můžete předstoupit před sbor farníků a říci: ‚Naučíme se dnes píseň starou 300 let!‛
A bude li pan farář skeptický vůči dosažení svižnějšího tempa jejich zpěvu s tím, že už to zkoušel a zlomil nad nimi hůl, vy řekněte: ‚Otče, to zvládnem!‛” Pan biskup Hrdlička usedá ke klavíru, s bravurou a v tempu hraje ‚Vítěze‛ olomouckého autora, ostatní přidávají se zpěvem. Já, při svém nedokončeném vzdělání, chytám jen melodii a snažím se pokud možno o neškodné brumendo, občas proložené uhodnutým slovem.

Mít uklizené své hračky

Pocit, když vařím ráno snídani a na pozadí se mi promítá pořádek ve sklepě (svého času také v garáži) pozdě v noci (ne)dokončený, je pro mne zážitkem vcelku vzácným, o to více příjemným. Vrátil jsem se dnes odpoledne z Motola, kde připojen u několika computerů sedí můj starší kolega z práce, který ve volné chvíli učí své žáky létat. Jsou na tom pokoji - oddělení ARO, tři, každý držen při životě kombajnem computerů kolem sebe. Můj kolega sedí uprostřed mezi oběma spolubojovníky, tváří se vitálně a nezvykle důležitě. Je očividně ve střehu, očekává (asi před 2 hodinami ohlášenou telefonem u dveří) mou návštěvu. Kolem tváře mu lehce stoupá pára z výdechové hadice, na pokyn mu sestra podává čistý papír a tlustý červený značkovací fix. Je vidět, že mi chce naléhavě říci jak to bylo. Kreslí kousek lesa, vzletovou dráhu letadélka Cessna a strmou čáru pádu po startu mezi stromy. „Měl jsem divokého hned prvního žáka!” připíše. Slyšel jsem o pádu letounu odlišnou verzi, ale to nemíním řešit, mám jen pár minut. „Nejsou návštěvní hodiny a má přijít na vizitu pan profesor!” Další dva starší chlapci také sedí, ale hlavy na lámavém krku jim padají do neuvěřitelných pozic. Očividně zaneprázdněný personál (sestřičky a ošetřovatel) ve spěchu ty dva napomíná: „Nespěte pane, udělám vám kafe, spát budete v posteli, v noci!” Pánové jeho snahu, více méně, a zřejmě proti své vůli, ignorují. Mého kolegu musí držet při vědomí už ty nádherné mladé ženské, permanentně tady sloužící. Doufám, že bych na tom byl na jeho místě snad alespoň stejně. A asi bych, jako obranu proti bolesti, cedil v duchu větu z jedné Seifertovy básně: „Ať tedy její kolena rozdrtí mou hlavu!” Jak jsem také, při některých mých pacientských epizodách, už použil. Neodbytné vzpomínky na pocit z úspěšně sem tam provedených pořádkových misí se dnes nějak nemohu zbavit. Bylo by dobré mít vždy uklizeno, doma, v práci, v šuplících a regálech, ve sklepě, v computeru. Také v duši by měl být pořádek, ale tak si nevěřím, abych tvrdil, že to tam někdy, nebo dokonce snad každý den, stíhám uklidit: „Když mi všechno na ní vadí / něco se s tím dělat má / On mi nikdo neporadí / jak se duše spravit dá!” Tak zpívá Olympic. (Na ten sklep se podívám snad zítra.)