Písně májové, aneb vlčí mák pod proudem Helmutovy stříkačky

    Po první hodině, v první třídě základní školy jsme všichni uměli písničku „Proto jsem si kanafasku koupila” kterou nás naučila paní Kostřánková - učitelka třídní. Písničce jsme věnovali několik minut na začátku a na konci vyučovací hodiny. Naše třídní, už starší, vysoká a hubená dáma, měla spolužáky z vyšších ročníků přidělenou přezdívku „Kostra.” To ovšem nic neměnilo na faktu, že jakmile vstoupila do jejich třídy, také oni otvírali okna a zůstávali stát v pozoru v lavicích. Věděli, že se bude zpívat, ať bude následující program výuky jakýkoli, a že jediné, co mohou v této situaci ovlivnit, je volba písničky. Občas do prvních taktů zpěvu vstoupilo ředitelské hlášení z šedivé reproduktorové bedýnky na zdi, roh vpravo nahoře nad tabulí. Píseň v tom případě byla přerušena a nekompromisně dozpívána hned po skončení této „rozhlasové relace.” Paní učitelka Kostřánková nás první dva roky měla na všechny předměty. Přesto vždy zpívala čistě a zvučně, od srdce. Vysvětlila text a vyžadovala, aby zpívaný  projev téměř čtyřiceti stojících vokalistů v lavicích byl na určité umělecké úrovni. Stalo se, že sousední třída zvolila v dané chvíli stejnou píseň a když jsme dozpívali, otevřenými okny k nám dolehlo jakoby echo posledních tónů naší písně. Ano, naše třidní paní učitelka nebyla výjímkou. Také jiní kantoři zahajovali své hodiny zpěvem. 

    Všemi vzory promazaný chlapec (tzv. jedničkář) stojí vedle chlapce - „podšívky hříchu” (tzv. čtyřkaře) a zpívají. Nesedí a nestojí spolu proto, že jsou kamarádi. Je to vůle naší třídní učitelky. Dobré  vibrace se střetnou (a špatné se utlumí) ať zpíváš jak chceš nebo nechceš, umíš – neumíš. Při zpěvu v zahájení hodiny musí všichni poctivě odvést slyšitelný výkon. Učitelka má výborný sluch a je-li potřeba, klidně se i několikrát vrací k předešlé sloce.
    Než se píseň začne, padne výzva kantorky do pléna: „Která to tedy dnes bude?” Někdy se sypou návrhy jeden za druhým, jindy je hrobové ticho. Když se dobrovolník dlouho nehlásí, je vyhozen do prostoru obávaný horký brambor „Pějme píseň dokola… pějme píseň krásně - ten a ten ji začne!" Tu jako by platilo „Hra je hra - tý čo ju hrajú sú hráči” (zpívá Dežo Ursíny). Tím chci říci, že nápěv Pějme píseň dokola slušně odezní kdykoliv, i když na zpěv nikdo nemá náladu… a opus je nakonec nalezen.

   Píseň dozní. Opadá nevole jedničkáře k sousedovi (čtyřkař chodí na odpolední vyučování sice v obnošeném kvádru, ale dopoledne v něm pěkně načichne zřejmě někde u ohně). Čtyřkař, po té katarzi,která má svým způsobem celoplošný dopad na všechny spolužáky ve třídě, nevysmívá se jedničkáři, že neudělal v tělocviku zase kotoul nazad. Oba se potom snaží přeci jen trochu vžít do křečovitého přednesu básničky jedné hodně umělecky přetrénované spolužačky a odkládají své posměšky na přestávku. Ne, že by si to všechno ti žáčkové hned na místě uvědomovali, ale řeknou si to na srazu po dvaceti letech.
   U paní učitelky Kostřánkové se nikdy nestalo to, co později probíhalo v hodinách "hudebky" u vyučujících dam podstatně mladších: jejich hodiny hudební výchovy byly, pokud se jedná o zpěv, ale i celkově, poněkud nezvládnuté a nudné. Někteří spolužáci si z učitelek dělali občas i legraci. Ti, co navštěvovali lidovou školu umění (dnes ZUŠ), cítí se za chování spolužáků trapně (a zbaběle mlčí), na druhé straně nechápou, proč si musejí do sešitů, jejichž řádky obsahují pouze linky a mezery notové osnovy, psát sáhodlouhé litanie o hudebních skladatelích a jejich dílech normálním písmem.

    V šesté, sedmé třídě základní školy jsme díky naší paní učitelce disponovali velmi slušným repertoárem lidových písniček: Na rozloučení, mý potěšení…, Vpletla v kytku rozmarýnu devaterodivný květ…, Beskyde, Beskyde…, Černá vlna na bílém beránku…, Čí jsou to koně ..., Okolo Frýdku cestička..., Kdyby byla Morava jako je Vídeň... a další kousky.
To už jsme se v lavicích při zpěvu klackovitě kymáceli a sem tam přidali nejapný veršík, kus sloky ve fistuli, nebo falešný tón. 


   Jednou přišel spolužák Kropáček s návrhem, ať místo na seník nedalekého statku, kam jsme někdy chodili zápasit (i s děvčaty), jdeme po vyučování na zkoušku pěveckého sboru. Prý tam může přijít každý a je tam legrace. A kdo má kytaru, může doprovázet. Sbor vedla paní učitelka Sklenářová, kterou jsme dosud znali jen ze zeměpisu. Šli jsme tam, i když postavit sborový zpěv proti hrátkám na seníku byla velmi odvážná myšlenka, kterou by leckterý spolužák jen těžko ustál. Nebyli jsme sami, popularita sboru se rychle šířila a další týden už toto, poněkud živelně rostoucí hudební těleso, muselo zkoušet v tělocvičně.
    V první linii seděla baterie kytaristů s vesměs hnědočernýma španělkama „za sto šedesát” (Kčs). Byl to model, který připomínal nástroje kapely The Beatles v raném období. Zpívali jsme „Hučí a sténá Dněpr širý”, „Žádnej neví, co jsou Domažlice”, Tovačov, Tovačov..., ale také Avanti popolo, Pochod rudých námořníků a mnoho dalších, více méně údernických či dělnických songů. To nám ale nějak nevadilo. Ve sboru byla skvělá atmosféra a z jeho zpěvu dýchala síla. Byl rok 1968, o přestávkách jsme si kolem stolu na katedře hráli na soudruhy - pány Dubčeka, Hájka, Šejnu, Novotného a Svobodu. (Já jsem býval obvykle Hájek.)

    Přiblížila se školní akademie v kulturním domě a tím i  koncert tohoto, celkem spontánně nakynutého sboru.
Paní učitelka Sklenářová řídí zpěv a kytarovou sekci. Ve správný okamžik, přesně o chvíli dříve, vytasí velkou bílou kartu s písmenem „C”, nebo „G”, nebo také „Emi” a podobně. Sedící přední linie novopečených instrumentalistů, i těch, co se ještě včera řehtali na hudební výchově u poslechu Pstruha Franze Schuberta, spolehlivě chytá tasené signály a mění je na doprovodné akordy. Ti, kteří přišli s kytarou teprve před týdnem poprvé (a měli štěstí, že paní učitelku uprosili, ať je ještě vezme), sedí v druhém sledu. Řídit se nápovědou s akordy nestíhají, drží se zuby nehty, vždy podle souseda z první linie, vysunutého po jejich levici vpředu.
    Dojem je dokonalý. Kapitán John Brown, neboli „Černý muž pod bičem otrokáře žil” má velkolepý zvuk. Ani recesisté z devítky se neodvažují přimíchat do pauzy mezi „Glory haleluja” téměř celonárodní táborákové a zničující „glo-glo-glo.”

    Nedočkavě čekám na vrchol této masové produkce: Před náš pěvecký sbor, kam opravdu chodíme po vyučování ve volném čase, a bez předcházejícího náboru, předstupuje jeden z nejobávanějších osmáků a tzv. chuligánů - Ferry Vrba. Ano, to je ten, co se mnou o velké přestávce utřel lavici pocákanou vodou z nasáklé létající houby. Bílou košili má rozhalenou do půli hrudníku, v zadní kapse kalhot je nedbale zastrčen tenký hřeben. Zatímco od sboru se nese v pianissimu a unisonu brumendo, Ferry hrdinně a rozervaně začíná: „Skal a stepí divočinou / hladový a roztrhán / S puškou v ruce, s ohněm v srdci / uhání vpřed partyzán.” Tento moment mu závidím, chci tam stát, tvářit se zachmuřeně a zpívat s nadhledem o hrdinovi, kterým se téměř cítím být já sám; za sebou oddaně hučící „klidnou sílu” sboru. Co bych si to nepřiznal!

    Další události tomu chtěly, že jsem sólistovi jeho roli nemusel závidět dlouho. Sám jsem začátkem září 1968 přemítal, co dál se svou sborovou rolí vlastní. Síla některých písní byla definitivně ta tam. Když jsme se nakonec s Vencou Kropáčkem přišli přeci jen do sborovny zeptat, kdy bude zkouška, bylo nám řečeno paní učitelkou (oslovovanou stále, ale už tam byl úplně jiný podtext, „soudružko učitelko”), že už nikdy.

    Květen v době mé povinné školní docházky byl do roku 1968 takovým měsícem masových písní, těch u i neupřímně radostných a jásavých, oslavných. To se občas promítlo také do našeho všedního zpívání před zahájením vyučování. Zajímavá změna nastala 1. května 1968: Nemuseli jsme mít do průvodu pionýrské šátky, ani košile. Z městského rozhlasu pouštěli mimo jiné big-beat - „Napsal si někdo / na starej kůl / prostinkej nápis / válka je vůl!... od brněnské kapely Synkopy 61.

   Kdybych byl učitel na základní škole, zpíval bych s žáky podle vzoru jedné velmi zemité a nekompromisní paní učitelky Kostřánkové ze ZDŠ Komsomolská v Havířově. Držel bych korouhev písní lidových co nejdéle a vysoko. A pokud možno, tak aspoň dvě vyučovací hodiny denně bych takto zahájil a skončil. Nebezpečí znechucení, které potkalo dobrovolné sboristy a zasáhlo citelně nejspíš naši druhou učitelku - zakladatelku, paní Sklenářovou, je v případě provozování písní lidových minimální. Třeba by to dnes mohla být i taková World-Music.
A kdyby přišly ty dvě dámy na hospitaci, musely by se smířit s tím, že jsem repertoár nově poněkud obohatil.

Určitě by nechyběla třeba tahle od Helmutovy stříkačky:

„Přijdu domů / zapálím si / kafe uvařím
Zmáčknu knoflík / naskočí obraz / já se pěkně posadím
Přečtu si program / projdu zprávy / otevřu si konzervu
Pak se nasnídám / pak se nasnídám / do postele ulehnu
Jak se vzbudím / hlavu zvednu / začnu rychle obědvat
Pak se procházím / po bytě se procházím / Budu asi nadávat
V televizi nic není / číst se mi nechce / už jsem dávno po jídle …”

    Stejně to máme s písněmi ale někteří od dětství v hlavě trochu jinak nastavené a doplantané už nafurt. Ze sedla bicyklu zahlédnu květy vlčího máku, a co jiného mi v první moment může naskočit, než: „Rudé šátky na slunci hoří / Jako rozkvetlý vlčí mák /
A po celém kraji letí píseň / Za skřivánkem vzhůru do oblak!”

To se mi vzápětí podaří přehodit na:
„Kupředu nás naše píseň vede / naše mládí každý má tak rád /
jako my snad nikdo nedovede / vesele se smát a milovat ...

Této verzi R. A. Dvorského se nebráním, to zkrátka nejde.
A kde se bere song-odrhovačka, který mi občas hezkých pár minut zřejmě už od jeslí jede na pozadí, než si to uvědomím, že i to se dá ještě vypnout:
„Tadada / tadada / tadadá / přijela Rudá armáda / Vozili v Ostravě na tanku / Pepika, Karlika, Marjanku ... ”

Je to podprahový a nekontrolovatelný proces! Naštěstí, díky Helmutovi, Dežovi a zástupům dalších, dá se s tím i dnes docela služně žít.