Procházím pevný disk z mého starého počítače, brouzdám mezi pomníčky na hřbitově dat. Hřbitůvek by se mohl jmenovat Pekný. Podle názvu počítače, který jsem mu kdysi, při instalaci operačního systému dal.
Váže se to ke vzpomínce na jednoho fikaného a mazáckého, ale jinak ještě tolerantního vojína, toho jména Bolyky. On zástupce, já velitel družstva tzv. vnitřní stráže (to je ta tolerance - nechal přežít „špagáta,“ rozuměj vojína-svobodníka-absolventa, který o tuto funkci velitelskou mimochodem nijak nestál), v roli velitele stráže, oba ve službě: „Poviem ti vtip, čo povieš?” Nepovedal som nič, oba jsme věděli, že takový vtip musí být právě teď povězen, resp. povedaný. „SI PEKNÝ!” Jak sám nahlédnu, i dnes je to vtip dost dobrý.
Virtuální korespondenční pomníček bytového družstva, v jehož majetku jsem strávil deset let, je docela bytelný a zachovalý, ač již řadu let neudržovaný. Nahodilá informace, kterou zrovna nosím v hlavě, mne tiše nabádá, abych pozvednul příklop krypty a jen tak letmo nahlédnul. Vím ovšem předem, že to nebude jen letmo, že si počtu, a tento památník jednostranné korespondence s podařeným představenstvem jednoho malého bytového družstva opět nezlikviduji. Skoro se bojím, abych nevytáhl nějakého kostlivce. Těch pár dokumentů reprezentuje „dlouhý-dlouhý čas nikdy nezodpovězených dopisů,“ zejména na témata zbytečně vykopaná a zaplacená studna a také neustále oddalované vyúčtování stavby. Já si to sebestředně nejraději vysvětluji tak, že na moje vzletná slohová cvičení, která postavila naštěstí vždy alespoň částečně na zem má někdejší manželka, neměli chlapci z dotčeného představenstva slov.
Ani my, dvě partaje z celkového počtu dvanácti, nemívali jsme občas slov. Párkrát takhle šetřili naši představitelé na vývozu družstevního septiku („stejně tu fekál-cisternu za rohem otočí ti jézeďáci do pole a tam to vypustí”) a ráno jsme měli jeho nevábný obsah na parkovišti před barákem. Hadice z kanálu do přilehlého políčka vedoucí, byla přeci jen krátká. A byla to přitom několikrát nastavovaná požární hadice, kterou obstaral jistý pan soused, v tomto oboru jeden z nejpřičinlivějších. Kdepak asi vzal, tu nastavovanou hadici, jejíž zánovní elementy připomínaly svinuté role ukradených požárních hadic v hydrantech řepských paneláků, kde ten přičinlivý ostatně také ještě bydlel? A kam zmizely dveře, které si jiný soused nechal na pár dnů opřené ve společných sklepních prostorách? Kam se postupně ztrácel písek z hromady, určený na opravu parkoviště? Takové odvážné otázky napadaly mne v těch raných časech nastolené demokracie.
O pár let později, v jedné lounské realitní kanceláři připadal jsem si jako v pohádce. Čekali tam na mne dva zástupci bytového družstva se smlouvou k podpisu, přivítali mne s úsměvem a dokonce nechtěli ani žádný převodní poplatek. Jako v pohádce, kde jedno družstevní dobro zvítězilo nad jiným družstevním zlem a vím o tom jenom já. Tak nějak jsem si připadal.
A ta nahodilá informace, díky které jsem exhumoval pár datových souborů ze hřbitova Pekný? K bytu nově nabytému, i tady, na severu Čech, přísluší komora. Komory jsou na podlaží bytového domu ale dvě a obyvatelé sousedního bytu nejsou o víkendu doma. To tak moc nevadí, protože člen představenstva družstva bytového má klíče a ví, která komora byla přidělena bývalému majiteli. Ten ji neráčil po převodu uživatelských práv na nové uživatele vůbec vyklidit.
Klíč je předán a ještě čerstvě nastěhovaní uživatelé se dávají do díla. Komoru vyklidí, staré
zavařeniny a nahromaděné harampádí vyhodí, vymalují si tam a nastěhují do polic své věci.
Padne na to celý víkend, spokojenost po vykonaném díle je na místě.
V pondělí zazvoní u nových sousedů starousedlík od naproti a ptá se, co se to děje, jestli by nevěděli, kdo to byl v jeho komoře, kdo to tam bílil její stěny a kdopak to snědl jeho staré zavařeniny a dovolil si vyhodit jeho, lety zpráchnivělé, harampádí?
A dovídá se, starousedlík, že zvoní u dveří správných: „To jsme byli my, milý sousede,
dostali jsme přece klíč od povolaného představeného - reprezentanta bytového družstva! A udělali jsme si tam po bývalém obyvateli našeho bytu zkrátka pořádek.”
No ano, pořádek! Chyba lávky, připusťme jen lávky malé družstevní! Představitel neměl pod kontrolou jednu podstatnou evidenční informaci, že totiž bývalí sousedé si kdysi své komory prohodili. Starousedlík kupodivu neprojevil radost nad čerstvě vybílenými zdmi a uklizenými policemi své komory. Když se po několika dnech opakovaně dovolával spravedlnosti u svých zvolených představených, byla na seznamu škod už kromě harampádí a starých zavařenin také několikatisícová finanční hotovost. Ta byla totiž tak dobře ukrytá, že pořádkumilovné oko vyklízečů - přistěhovalců ji buď mimoděk přehlédlo a vyhodilo, nebo jim prostě (co si budeme o těch nových povídat, bůhví kde na byt vzali, že) zůstala sumička pěkně za nehty.
Náš čerstvě okradený starousedlík hodlá nepustit spravedlnost ze svých rukou a dožaduje se desetitisícové částky, dobře v komoře ukryté, na představenstvu družstva, když tedy nepochodil u nových uživatelů bytu. A slovutné to představenstvo, nastojte, uznává jeho nárok! Pokárá zpupné nové uživatele, kteří se kupodivu nemají k tomu, aby starousedlíkovi zaplatili, a vyplácí kverulantovi z pokladny společné polovinu požadované, údajně odcizené částky. Inu, máslo na hlavě, v těch vedrech aby pohledal.
A já si mohu přidat nový pomníček na virtuální hřbitůvek dat jménem Pekný.
