Jak na to: Baterie

Jednu chvíli, tak nějak dost brzy po roce 1989, to vypadalo, že náhradní těsnění do vodovodní baterie nad vanou i nad dřezem, kdo měl umyvadlo, tak i nad umyvadlem, neseženeš. K dostání v obchodech byly nové krásné baterie. Jak se ještě občas říkávalo "z dovozu." Jednu takovou baterii jsem zakoupil v novém velkém obchodě. Byla čtyřikrát dražší, než výrobek Czech Made.









Půl dne jsem se s ní mordoval nad vanou. Pak jsem se vracel do toho velkého obchodu ještě pro ten krásný klíč, který je vyroben ze stejného kovu jako ty baterie, takže se navzájem nepoškrábou. Ta nová cizí baterie měla podivnou páčku, kterou se přepínalo na sprchu a vydržela necelé tři roky. Teď to ale vypadá, že náhradní díly k těm starším kouskům se zase dají koupit. Vybaví se vzpomínka na černý těžký hasák, který byl "vykován" snad z šedé litiny a jeho zuby daly chromovaným matkám těch československých baterií úplně nový design, i když jsem podkládal mezi ty styčné plošky kus hadru, někdy dokonce froté ručníku.

Nyní mohu s novým hasákem na včerejší modely baterií a nic se nepoškrábe!

Novoroční samoodečet

Opožděně k Novému roku, svým způsobem samoodečet, úprava textu z února 2009.

Na Nový rok provozuji zánovní zvyk. Otevřu skrytá dvířka v zadní stěně záchodové místnůstky, za nimiž se otevírá tajuplný svět měřidel a propletených trubek. Plyn v kovu a voda v plastu, přežitá vzduchotechnika obdélníkového profilu v žalostném stavu a dokonce snad ještě se zbytky azbestového obalu. Tajuplný je dnes také svět hudby, tajuplné je město Praha, tajuplný svět autistů, cereálií, hormonů a různých dalších záhad. Titul s nádechem tajuplnosti se může lépe prodávat.

Otřu skla na měřidlech a opíšu číselné hodnoty. Odkud se však berou, a kam se ztrácejí, tajuplné kapky, které v nepravidelných intervalech zavlažují zdivo nedávno přestavěného bytového jádra? Toto tajemství se mně tak dobře prodávat nebude. Padá to odněkud shora, i když pan soused nade mnou chytá kapky do nádoby a já se netěším, až zase budu přesvědčovat pány co to přijdou opravit, že si nevymýšlím.
Stav elektroměru a plynoměru „odtajuplním” a posílám e-mailem elektrárně a plynárně. Na co je to dobré, to tak neřeším, každopádně tam uvidí, že jsem i v nadcházející ekonomické krizi ve střehu. Chci, aby čas odečtu byl těsně před půlnocí, když už se takto o novoty pokouším.

S úderem půlnoci přijde další, hloubější a všechny okolní příbytky prostupující, tajuplná tradice. Akustická invaze, kterou já osobně ctím spíše nedobrovolně: všelijaké ohňostroje a petardy různých zvukových kvalit, vždy však nadměrně hlasitých. Na můj vkus mám podobného kraválu i po letech dost naposloucháno z vojenských střelnic, kde jsem, volky – nevolky, občas „pálil” z rychlopalných zbraní během služby prezenční. Někdo možná potřebuje všechno, co uplynulý rok prožil, zahlušit v sobě sérií poctivých petard. Aby se to povedlo, trénuje a zkouší různé kalibry už od půlky prosince. I domácí zvířata tak mají dostatek času připravit se na ostré silvestrovské radovánky. Všichni ti oblečení psi, kočky, sem tam fretka.

Když tedy samoodečet, zkusím zaznamenat i některé další novoroční toky, míry a váhy, čárky na futrech a dílky na vahách. V první fázi už bych, po těch letech, pomalu zase mohl zavzpomínat na dětství, jednou za čas přistoupit zády k futrům a dělat čárky. Brzy nastoupí “dědství”, takže je vhodné podchytit maximum a průběžně sledovat, o kolik délek jsem se za každý rok už zmenšil. V rychlosti projdu doklady o mé vedlejší pracovní činnosti a udělám přehled má dáti – dal. Jako obvykle si budu pohrávat s myšlenkou na podrobný výpočet silniční daně, i když vím, že ji nakonec zaplatím paušálně. Odečtu si další rok pravidelných měsíčních splátek za digitální piáno. Bude to už roček pátý. Že bych pět roků šetřil a potom si šel nástroj koupit, takovou variantu si nedovedu představit. Bylo by to nenapravitelné mínus už jen pro těch těch několik svátečních okamžiků, které jsme s “Kawajíkem” strávili na koncertech mého oblíbeného komorního pěveckého sružení (toho jména Vox Cantabilis).

Člověk si těmi odečty připomene nezadržitelnou blízkost seniorských vod svého života. Jako jsou někteří Japonci - senioři proslulí svým cestovatelstvím, moje příprava spočívá v rozšiřování a údržbě klavírního repertoáru. Na šetření tu není čas, peněžníci, vezměte si své úroky!

Ráno, před Novoročním samodečtem, pozorujeme z okna postupně několik automobilistů. Auta tiše čadí, obvyklý hluk motorů utlumí napadaný sníh. Motoristky a motoristé vždy dobrých deset minut škrábou námrazu z oken. Tvrdím návštěvě z Holandska, že jsem četl a slyšel v rádiu několikrát o tom, že auto se v mrazu před výjezdem nemá startovat, už proto, že se jinak před rozjetím zahřeje nerovnoměrně. Také to zrovna všem nevoní, proč zbytečně přidávat emisí! Osvěta tu je, ne že ne! „Jestli prý bych to těm ostatním neměl jít říci?”, padne dotaz z jiné planety. „Já to prostě tak dělám, škrábu auto za studena, kdybych jim to měl nějak efektivně říct, potřeboval bych chůdy a nějaký pestrý kostým s nápisem 'Správný příklad – odstranění námrazy s vypnutým motorem, kdo následuje, pro toho máme dárek!' ” Jinak v diskuzi u čoudícího auta nějaký ten dárek vyfasuji sám. Třeba je to jeden z rozdílů mezi námi Čechy a jimi – těmi Holanďany. A navíc, sou zde městští policisté, kteří umějí být velmi bystří, sám se hlásím zatím k dvěma pokutám za špatné parkování. To si na stránkách mého blogu ještě s „černými” strážci pořádku někdy příště nenechám pro sebe.

V příšeří tajuplných útrob bytového jádra mi při opisování čísel z měřidel mimoděk naskočila třistapatnáctka - takto očíslovaná stránka z Deníku Pavla Juráčka. Tu si pamatuji, protože tu knížku teď čtu a teď kousek z té stránky opíšu: „Po čtyřech letech opět začnu psát deník, neboť jsem pochopil, že je to – a vždycky ostatně bylo – výborné hygienické zařízení, jakási duševní koupelna, jejíž výhody vidím dobře a s odstupem těch čtyř let. Jenom je potřeba být upřímný. Být surový a nemyslet si nikdy ani vteřinu, že 'i soukromý deník je literatura' ”.

Stojíce v hygienickém zařízení před otevřenými tajnými, tj. mezi obkládačkami zamaskovanými a rovněž obloženými, bez kliky-na zmáčknutí ve správném místě fungujícími, dvířky, přiznám si, že tak upřímně jako Pavel Juráček bych svůj deník asi nepsal. A to, na rozdíl od něj, nejsem dnes odkázán na psací stroj – mohu tedy v textovém editoru počítače lehce přepsat cokoli, kdykoliv nával upřímnosti zavelí. Připouštím alibisticky, že mi vyhovuje jiný názor, totiž že psaním deníku nebo blogu se člověk představuje svému okolí, ale tak nějak i sobě, poněkud v lepším světle, než vyzařují jeho reálné lumeny každodennosti.

Teď ale odněkud z hlubin paměti prodifundovaly sporadické tečky a křížky v kalendářích, které nebyly moje, jen jsem je mimoděk, v letech minulých, nahodile mohl zahlédnout ve společnosti dámy mého srdce, nebo v praktické příručce o sexuálním životě. Samoodečty takové kontrolní, spíše měsíční. Tu pro mne nastává svým způsobem zásadní rozpor okamžiku mého Novoročního samoodečtu: Duševní koupelna, nebo stavět se lepším? Být lepší totiž pro mne paradoxně může znamenat více těch znamének. Vím ale já, kterých vlastně a jevím-li se takto pro druhé lepším, nebo horším? Nevím, nakonec je to úplně jedno a norma, na ta znaménka, myslím, v tomto případě asi nebude.