D٠E٠N٠Í٠K pana W.G., výpisky

Witold Gombrowicz - D٠E٠N٠Í٠K II. (1957 ~ 1961) (1961 ~ 1966)

vydal TORST 1994, půjčila MK Louny

Milosz: La prise du pouvoir
Velmi silná kniha. Milosz je pro mě zážitek. Jediný ze spisovatelů v emigraci, koho ta bouřka skutečně smočila. Jiné - ne. Byli sice na dešti, ale měli deštníky. Milosz promokl do poslední nitky, uragán z něho nakonec strhal šaty - a on se vrátil nahý. … atd na str. 128

… uvažuji o premisách Ferdydurke vůči kritice, mohu je znovu podepsat bez jakýchkoli výhrad. Už dost nevinných děl, která vstupují do života a tváří se při tom, jako by nevěděla, že budou znásilněna tisíci idiotských kritik! Dost autorů, kteří předstírají. že toto násilí, které vykonávají na základě svého povrchního soudu, je něco, co se jich nemůže dotknout a co je lepší přehlédnout! Dílo, i kdyby bylo zrozeno s nejčistším reflexem, by mělo být napsáno tak, aby autorovi v jeho zápase s lidmi zajistilo převahu. Styl, který se neumí ubránit lidskému soudu a který vystavuje svého tvůrce napospas kdejakému blbci, neplní svůj nejdůležitější úkol. Avšak obrana před těmito názory je možná jedině tehdy, jestliže se vzmůžeme na pokoru a řekneme, jak nesmírně jsou pro nás tyto soudy důležité, navzdory tomu, že pocházejí od blbce. Proto je bezbrannost umění vůči lidským soudům smutným následkem lidské pýchy: ach, jsem nad to povznesen, pro mne platí jedině názor lidí rozumných. Tato fikce je však absurdní a pravdou těžkou a tragickou je právě to, že význam má i osud hlupáka, i ten nás formuje, hněte zevnitř i zvenčí, nese s sebou dalekosáhlé důsledky praktického i životního rázu.
Kritika má však ještě jiný aspekt. Lze ji vidět ze strany autora, ale rovněž se na ni lze podívat ze strany veřejnosti - pak nabírá barvy ještě křiklavější, barvy skandálu, falše, střílení si z lidí. Jak se tedy věci mají? Veřejnost chce být tiskem informována o knihách, které vycházejí. Proto vzniklo odvětví novinářské kritiky obsazené lidmi, kteří mají styk s literaturou. Ale kdyby ti lidé chtěli doopravdy v oblasti umění něco dokázat, kdyby v ní zapustili kořeny, určitě by se neomezili na ty článečky - ne, jsou to skoro vždycky literáti druhé a třetí kategorie, lidé, kteří mají jen volný, spíše společenský vztah k světu ducha, lidé, kteří nedosahují úrovně věci, o které mají referovat. A právě v tom spočívá největší potíž, kterou nelze pominout a z níž vzniká skandál kritiky a její nemorálnosti. Otázka zní takto: jak může malý člověk kritizovat člověka většího, hodnotit jeho osobnost, jeho práci - jak se to může dít, aby to současně nebylo absurdní?
Pání kritici, aspoň ti polští, nikdy nevěnovali tomuto delikátnímu problému ani pět minut pozornosti. a přece nějaký X., který soudí člověka takové třídy, jako například Norwid, staví sám sebe do krkolomné, nemožné situace. Aby mohl soudit Norwida, musel by totiž být výš než Norwid - jenže on je níž než Norwid. ato zásadní disharmonie vyvolává nekonečný řetěz dalších disharmonií. A kritika se stává popřením všech svých nejvzletnějších cílů.
Chtějí být soudci umění? To by se k tomu umění museli nejdřív dostat, jenže oni zůstávají v předsíni, nemají přístup k duchovním stavům, v nichž toto umění vzniká, a nevědí nic o jeho intenzitě.
Chtějí být metodičtí, odborní, objektivní, spravedliví? Zosobňují však vítězství diletantismu, protože se vyslovují o věcech, které nejsou schopni zvládnout: jsou příkladem zcela nenapravitelné uzurpace. … atd na str. 107

… ze str. 108
Vztekle a hrdě odhoď všechnu umělou převahu, jakou ti zajišťuje tvoje situace. Literární kritika totiž není souzením člověka člověkem (kdo ti na to dal právo?), nýbrž střetnutím dvou osobností s absolutně stejnými právy.
A proto nesuď. Jen popisuj své reakce. Nikdy nepiš o autorovi ani o díle - nýbrž o sobě v konfrontaci s dílem nebo s autorem. O sobě psát smíš.
Ale když píšeš o sobě, piš tak, aby tvoje osoba získala váhu, význam a životnost - aby se stala rozhodujícím argumentem. Nepiš tedy jako pseudovědec, ale jako umělec.Kritika musí být stejně intenzívní a vibrující jako to, čeho se dotýká, jinak se stane jen vypouštěním plynu z balónu, podřezáváním tupým nožem, rozkladem, anatomií, hrobem.

… ze str. 124
Moje metoda spočívá v tomhle: ukázat svůj zápas s lidmi o vlastní osobnost a využít každého toho osobního napětí, které vzniká mezi mnou a jimi, k stále zřetelnějšímu určení vlastního já. … Já jsem myšlením nezaostřeným, bytostí o střední teplotě, duchem v stavu určitého uvolnění… Jsem tím, kdo vybíjí. Jsem jako aspirin, který, dá li se věřit reklamě, odstraňuje nadměrnou křeč.

K 87

----

„Měl bych na to jít, je to prakticky morální povinnost, když tu tlustou knihu o tom, nevím, jestli bych dokázal číst."
Tak rozumuji od minulé středy, co jsem se doslechnul, že v místním kině budou hrát film Katyň.
(Žijící klasik Andrzej Wajda už bezesporu natočil lepší filmy než Katyň. Ale to vůbec neznamená, že by se měl režisérův návrat k celopolské i osobní tragédii jen uctivě zastrčit někam doprostřed jeho bohaté filmografie. viz kultura.idnes.cz)
Venku mrzne, ráno se jde do práce, začátek nedělního představení je ve 20 hod.
„Nejdu už dnes nikam, těch pár hodin v práci odpoledne mi stačilo a venku mrzne a ráno se jde do práce." Tak mudruje S.P.
Zastavím se tam a uvidíme, rozuměj uvidíme, že „neuvidíme".
Když se tam zastavím v 19:20 praví S.P. mimochodem: „Jekaterinka říkala, že by na to šla, ale já nejdu." Vím, že když to řekla Jek., a S.P. říká nejdu, může to znamenat „jdu", nebo „nejdu, ale jen proto, že ty nejdeš", nebo: „Jek. neví co říká, ctím její názor, zhlédla hodně filmů, taky bych vlastně ráda šla, ale sama už dnes do mrazu nejdu!"
„Nejdu už dnes nikam, chci aspoň hodinu hrát na piáno Fatar do sluchátek." přitakávám, zouvám botky, nacházím kousek sýra a dva polystyreny k jídlu. Vypiju vodu a beru si znovu kabát.
„Už dlouho jsem nejel do kina pár set metrů autem, je to pěkné kino, ať tam aspoň někdo je, není třeba vyhýbat se závažným tématům, prostě tam naběhneme, je to za rohem, vždyť Wajda čekal snad 30 let, než do toho vstoupil, nadával bych si, že jsem nešel, když mi to hrají za dveřma …"

Uvaděč a promítač v jedné osobě vysvětluje nějakým lidem, že je to „nic moc, takový nějaký podivný film."
„No ano, brouk Pytlík už viděl hodně filmů, hlavně aby měl nastavený zvuk podle tabulek!" hudruju polohlasně. Při filmu Gudbaj Lenin, kde nás v hledišti sedělo asi šest, poznal jsem malíře S. a S.P., s kterou jsem tam byl, šla obětavě k panu promítači intervenovat, aby aparát ztišil a on na to: „Mám na to tabulky!" Pár stovek, nebo aspoň desítek diváckých duší jistě tlumí lépe než dvanáctero uší, které se tehdy v tom pěkném kině sešly; možná mají ty jeho tabulky zbytečně velkou rezervu.
Teď je tu, na nedělním promítání, určitě 15 až 20 diváků. Nezbývá, než si nasadit „nahlucho" sluchátka od mobilu, tak je hlasitý zvuk pro mé slechy, a to nejsem žádný vyložený fenek, celkem v normě.

Je pondělí, po filmu, po práci. Odchází mladá dáma - klavíristka Jana, hrál jsem jí levou k její pravé při Chtíc aby spal, napsali jsme poslední kousek prstokladu k Canon in D od Pachelbela, procvičili arpeggia. „Je vidět, že vás to dost baví; za těch pár měsíců jste udělala velmi znatelný pokrok." Jsem rád.

Na zbytek večera je učebna už jen pro mne, večer „čaj od sedmé do desáté". Krátce mluvím s Jonsonem. Cvičím chvíli Allegro Assai z první Württembergské sonáty Carla Philippa Emanuela Bacha. Potom mám pár takových zajímavých smíšených dvojic, kdy zahraju třeba první půlku Chopinova Nocturna Op.9, No 1 a na to naváže melodicky Graceful Ghost - Rag Wiliama Bolcoma. Perfektní kombinace. Otvírám dvojlist s K 87.
Hraju si to K 87 skoro dvě hodiny. Včera jsem viděl Katyň, jsem tomu rád a teď vím, přečtu si taky tu tlustou knihu. (Svého času jí byly plné výklady, ale vlastně proč by to tak nemělo být?) Jinak nemám slov. Vybavují se obrazy děsivé i velmi pěkné. Na dlouho v hlavě.
V ulicích je slušná vrstva čerstvého sněhu, občas vyhlédnu z výšky šestého podlaží na černé siluety pomníků, zvýrazněné neporušenou vrstvou sněhu, na ploše Židovského hřbitova.

Dnešní večer mi svým způsobem zachránil Domenico Scarlatti a sonáta evidovaná v jeho díle pod č. K 87.