Návod na běh

Poslal mi Jonson odkaz na články o běhání, asi nejvíce mne zaujal Maratonský deník aerobního tragéda - http://maratonsky.blogspot.com/2005/02/dv-pln-odlin-bhac-knky.html
Jsou tam dál recenzovány dvě úplně odlišné běhací knížky.

Z jiného odkazu mám rady, které jsem si dovolil dále překopírovat a budu s nimi postupně ne polemizovat, ale pozitivně jim přizvukovat. Sportu nerozumím,proto se při pohybových disciplínách chovám jako cíleně antisportovec, ale toto cítím podobně.


Jak běhat - běžecké rady


Kadence běhu
Podle Danielse je prý až neuvěřitelné, kolik běžců nezvládá základy kdysi tak základního pohybu, jako je běh. Základním problémem je, že běžci spíše "skáčou" z nohy na nohu, místo toho, aby běželi. Proto by si měl každý spočítat počet kroků za minulu (kadenci) při různých rychlostech běhu. Při výzkumném programu na OH Danielsův tým sledoval kadenci běžecké elity. Zřídkakdy klesla pod 180 kroků za minutu. Špičkoví běžci měli prostě rychlý přechod mezi dopadem a odrazem. Rekreační běžci běhají s kadenci 150 kroků za minutu, což je spojeno s pomalým přechodem, který stojí spoustu energie. Tato nízká kadence mimo to způsobuje delší letovou fázi kroku, čímž se zvedá těžiště těla příliš vysoko a způsobuje tak zase těžší dopad a větší spotřebu energie. Podle Danielse je zvýšení kadence možné u každého. Snažte se představit si, že našlapujete mezi řadami vajec, která nechcete rozbít. Okamžitě po dopadu se snažte také urychlit přechod k odrazu aktivní snahou pořádně se "horizontálně" zapřít proti podkladu. Podklad nedusejte, jenom se po povrchu valte. Tam kde to profil trati a povrch dovolí, usilujte o kadenci 180 kroků za minutu. Roviny pohybu rukou se mají protínat nejméně 2 metry před tělem. Ramena volně svěšena, žádné násilné vypínání hrudníku a hrbení.

Zítra si tu svou kadenci změřím. Z nohy na nohu určitě neskáču, běžím dost drobně, dnes - v úterý- jsem například běžel ještě drobněji, protože s hrajícím discmanem. Když byl v náprsní kapse, po určité době paměť strojku nestačila, melodie přeskočila. Při držení v ruce krok byl drolivější, rozkmit pravice možná trochu omezený, reprodukce z disku skvělá. Mobil je lehčí, ale po necelém roce má N70 Nokia problém se sluchátky, hraje jen jeden kanál. Nic člověka tak nerozladí, jako když mu při běhání vypne v uchu jeden zvukový kanál, který při nějakém těžko definovatelném pohybu občas naskočí, aby po pár sekundách opět na dlouhé minuty vypadnul.

Došlap
Usilujte o jasný dopad. Nejvýhodnější je dopad na střední část šlapky, i když ani dopad na patu nemusí být na závadu a výjimečně někdo dokáže být úspěšný i s dopadem na špičku nohy. Ten sice může zrychlit ve sprintu, ale pro vytrvalce přináší spíše křeče. Jednoduchým způsobem, jak zjistit svůj došlap, je běh naboso po měkkém povrchu (nejlépe písek) s koncentrací na první dotek šlapky s povrchem. Zkuste s došlapem lehce experimentovat. Třeba na plážích slunné Itálie. Ideální došlap dovoluje nejuvolněnější běh. Při OB se s pískem pláží zřejmě nesetkáme. Základní význam má běh po lesních cestách. Dosud jsme si povídali o atletickém běhu po rovině a je třeba zmínit se o běhu v terénu.


S určitým způsobem došlapu jsem kdysi v písku experimentoval, to když nám paní učitelka v pravidelné hodince nápravného tělocviku (plochá páteř, svalstvo ochablé, rachitický hrudník - oblíbená písnička mé dorostové lékařky, nezapomenutelné paní doktorky Macků, ale na "modrou" to nestačilo) popsala, jak si můžeme vylepšit platfus a sledovat obrys chodidla namočeného ve vodě na suchém betonu, nebo v pískovišti.

Běh do kopce
Čím prudší kopec, tím výraznější pohyb rukou, rychlejší frekvence kroků, větší nakloň těla dopředu a vyšší zdvih kolen. Krátké kopečky je výhodné "přejet" zvýšenou rychlostí a švihem. U všech kopců je důležité zrychlení na vrcholu s vědomím obnovení rytmu běhu. V extrémně prudkých kopcích je vhodný přechod do chůze s hlubokým předklonem a výrazným kýváním rukama nebo opíráním se rukama o kolena. Hluboký předklon umožňuje dobré nadechnutí plic. Proto je možné vidět horolezce opřené o cepín v hlubokém předklonu téměř v každém filmu. V případě přechodu do chůze je na vrcholu mimořádně důležité vrátit se co nejrychleji do dobrého běžeckého rytmu.


Běh z kopce
Při mírných sebězích natahovat krok. Poněkud zvětšit předklon těla. Ruce mohou přejít z kývavého pohybu do kroužení (křidla). Při prudkém seběhu je třeba brzdit. Běžíme po patách, roztažené ruce pomáhají udržovat rovnováhu. Běžíme s vysokou frekvencí kroků, tělo vzpřímené nebo v mírném záklonu. Nejprudší srázy je dobré "hopsat" bokem ke svahu.

Běh na nerovném podkladu (kamení, kořeny, drny)
Vysoká frekvence krátkých kroků umožňuje kterýkoliv krok v případě potřeby prodloužit. Předpokladem úspěchu je soustředěné pozorování terénu. Na kořeny pokud možno nešlapat, kloužou. Zvláště je-li vlhko nebo za deště. Při běhu kamením šlapat buď jen na kamení (jsou-li kameny velké, drsné a viditelné) nebo jen mezi ně (je-li k tomu prostor). Při běhu po kamenech do kopce nestoupejte nikdy na vysoký stupeň, vyžadující změnu rytmu. Raději přidejte krok a kámen obejděte. Běh musí být i v obtížných podmínkách plynulý a rytmický. Toho se dosáhne vyšším fyzickým úsilím. Je třeba zamezit tlučení kolen o sebe a klopýtání.

Běh za Evansíka

Špatné svědomí vůči po několik týdnů zanedbávanému blogu (i nějaké konkrétní osoby by se našly). Jako když čekám nepříjemnou poštu, nebo zprávu a bojím se, až otevřu e-mail, nebo cinkne mobil.
V odpoledním autobuse včera přisednu k poměrně mladé holčině. Ostatní cestující, které míjím, sedí blíž do uličky, musel bych je žádat, aby povstali a mne pustili k oknu. („Seďte!") O výhled z okna asi nikdo dnes moc nestojí. Není nic vidět, hned u letiště se plynový pe-gas značky SOR -„bílý hrbáč” ponořil do neproniknutelné bílé tmy. Holčina nerudně a mlčky sundává svrchník ze zábradlí, který visí naproti mému volnému sedadlu. Pak ještě loví šátek na špinavé podlaze. S poděkováním vytasím brýle a Respekt. Žádná odpověď. „Však počkej ve Slaném!” říkám si, než nalistuju článek o Nugátové rebelce Ramě Yade(ové) „Tam půlka lidí vystoupí a hned si přesednu.”
Ve Slaném si přesedám na jeden z uvolněných double-sedáků. Něco se mi nezdá… a jsou to mokré kalhoty na zadku. Sedadlo které jsem opustil bylo tedy mokré. Než voda prodifundovala přes prádlo na kůži, přečetl jsem dva články, poklimbal a dojel do Slaného. („Že by holčina o mokřině na sedačce něco věděla? Třeba tam vylila vodičku z příruční láhve PET. To její nevlídné přijetí přísedícího ovšem svým způsobem vlastně omlouvá!”)
Teď pan řidič, ten nejveselejší, kterého na této lince potkávám, líčí barvitě nějaké starší dámě v klobouku úplně vpředu sedící, jak mu „hořel koberec i stromeček, roztekly se svíčky a záclony jsou v hajzlu.” Historku už jsem na této trase zaslechnul asi před deseti dny, jen nevím jestli oheň způsobila pračka, myčka nádobí, nebo vánoční stromek. Snad doposlouchám příště.


Když vystoupím u domova seniorů, potřebuji být rychle sám chvíli v parku a chovat se tam minutu poněkud svobodně. Veřejné WC nejbližší u autobusového nádraží má už zavřeno, to vím. Bílá tma, která je už dost namíchána s černou mi to umožňuje. Říkám si: „Jdeš do čísla 3, máš hodně práce, chceš toho za těch pár hodin nějak moc stihnout!” V mlze však nezabloudíš, docházím tedy místo toho do čísla X. V baráku už rok nesvítí na chodbě (paní domácí el.gigantovi neplatí, tak odpojil). O výtah by nešlo, ten tam není.SP má pootevřené dveře, do druhého podlaží už nemusím úplně potmě. Tma mi nevadí, ale ten bordel na schodech, kde altruisticky uklízí samojediná SP, většinou potom je tři dny nemocná z průvanu a ten binec je tam za půl dne obnovený, proto přisvicuji mobilem. Uklízím občas i já (pokud jde o chodbu, musím se doslova s koštětem a hadrem vetřít, nebo počkat až SP nebude ve střehu) a sousedovic jeden z hochů také uklízí, tuhle jsme čistili dvorek od vyhozených starých věcí - já potom už na ten dvoreček nic nedávám, tak jak to, že za dva-tři dny jsou tam opět rozlámané židle, kanape, kusy aut a ojetých pneumatik, rozbitých televizorů, promořených koberců; hadry nepočítaje? Jednou byl na chodbě krásný kus nábytku - gramorádio, tak z roku 1957. Takže první soboty v měsíci mohou ještě dlouho být zdrojem pokušení. Princezny z "Mamá-houtell" společné prostory zřejmě zásadně neuklízejí. Nemá to smysl, v tom jim dávám v duchu za pravdu, ale když ten binec člověku někdy přeci jen nedá, a navíc, někteří sousedé a sousedky dovedou jít čas od času na pár hodin hodně do sebe. Tehdy polévají schody vodou přímo z kyblíku, nebo vyhazují na dvůr z okna druhého podlaží po kusech rozmontovanou skříň.
I toto, ne SP, ale kocoureček má pootevřeno, aby se mohl svobodně potulovat tam a zpět -„je to živá bytost!” Nakukuju opatrně dovnitř, slyším pohyb ve spíži, říkám si, že udělám odstrašující nepozorovaný průnik zloděje do bytu. Některé povahy ale žádné, ani odstrašující, průniky nezastraší a klidně nechávají otevřeno, odemčeno, prakticky furt. Svým způsobem to obdivuji. Zbytečně bych našlapal. SP jde kolem a polekaně hekne, když se mé hlavy mezi dveřma lekne. Dáváme trochu řeč, o zkažených potravinách, průjmu a bolení hlavy. Hlava bolí dnes mne. „To, co jste tu včera vařily, zavánělo velmi nemile!” poznamenávám. Hodně starý polotovar. Salmo-polo-tovar, rozuměj plavou v něm salmonely!
Před časem se kocur-živá bytost neustále dožadoval otevření dveří a zdržoval se jen na špinavé chodbě. Jdadouc takhle jednou nahoru zjistil jsem, že kocur na chodbě není sám, ale má kamaráda. Seděli vedle sebe a měl jsem dojem, že navzájem dost obezřetně hlídají své pohyby. Trochu provinile zamžourali do pruhu světla, když jsem pootevřel dveře, jinak se ale nijak nevzrušovali. Kamarád měl dlouhý tenký ocas a chytrá blýskavá očička. Krysa to byl/a, i pojmenoval jsem ji vzápětí Evansík, protože byl zrovna Štědrý den - Christmas Eve. V prvním úleku jsem nejdříve chtěl na krysu, nebo potkana?, zaútočit a poslat ji dolů ze schodů, ale moc hezky se na mne podíval/a. Kocur se dokonce tvářil, že ukáže Evansíkovi své „plné misečky” a já jsem v náhlém prozření nebyl moc proti a zval jsem je už pomalu dál do pootevřených dveří. Ale SP s princeznami si toho nepřály a zabouchly před Evansíkem dveře, když předtím zákeřně odlákaly kocura do bytu prostoduchým voláním „či-či-či”. SP pak doprovodila Evansíka ze schodů až ke dveřím dvorečku. (Když jdu na dvoreček, krysy už jsou tady!/… je jich plno všady…)
Evansík chodil hodovat k přetékajícím odpadkovým nádobám a pytlům, které jinak čistě oblečení sousedé nechávají před vynesením do kontejneru na chodbě trochu vyvonět. Hned vedle svých botiček. Zmínil jsem se sousedovic chlapci, aby ty voňavé věci nosila početná osádka jejich vedlejšího veselého bytečku přímo do popelnic, jinak že Evansík brzy přivede nahoru kamarády. A nebudou to kočičky. Chlapec, který tráví na ulici a v místní herně víc času než ve škole, jen rozpačitě pokýval hlavou a než pochopil, co mu asi tak vlastně říkám, odvolal ho od otevřených dveří jejich bytu šílený a nepříčetný hurónský řev jeho mamky.
Spojitá funkce skromného příspěvku z mých daní, tak jako z daní každého pracujícího, do koloběhu sociálních dávek některých spoluobčanů směrem k vietnamským majitelům herny a rezultující u hodně nedbalé, nebo snad jen lakomé(?) majitelky trestuhodně zanedbaného a vybydleného domu, který oba tyto subjekty obývají; zatím si jen nepřesně poznamenám, že její definiční obor dost bije do očí, i když, má-li nějaké řešení - toť otázka. Možná ale, že řešením je takový, svým způsobem živelný, konsensus. To by nebylo málo.


Pokračování někdy příště, půjdu se raději proběhnout a vzpomenu Evansíka. Možná trochu netradičně, poněvadž se mi vybavuje slogan, který v jednom filmovém dokumentu opakuje profesor Švejcar: "Dobr kocůr švihaný!"

Křeslo Praha - Weißenhorn

Příspěvek ze srpna 2007 do soutěže o Euro Essay, kterou jsem nevyhrál.



„To křeslo už likviduješ dva roky!” vykřikla na návštěvníka z Prahy jednoho dne česká žena, obyvatelka prostorné dvougarsonky v bavorském městě Weißenhorn. Dar paní Aničky, milé starší dámy odsunuté sem kdysi v poválečné vlně až od Olomouce i s dcerkou Ursulou, stál odložen už nějaký čas na verandě vedle kulatého stolku a dvou židlí - sebranců z ulice. Fortelně vypracovaný, rozměrný a pohodlný kus nábytku časem vytlačily z bytu nové nepotřebné věci, úplně zbytečné věci a různé nanicovaté doplňky, které si nakonec česká emigrantka, a nyní také novopečená občanka Spolkové republiky Německo, přeci jen chtěla a mohla dopřát. Její hlasitá a poněkud neomalená výčitka , jako by obsahovala také ingredienci potlačovaného akademického vzteku širšího dosahu. Mohla by se týkat třeba dvou německých žen ze sousedství. Ty osoby si daly svého času totiž tu práci, a když česká dáma vynesla svůj pytlík s odpadky do kontejnerů na směsný odpad, podrobily ho zevrubné ruční analýze. A našly! Mastný plastový obal od uzené ryby, který si ona, byť jen sporadicky, dopřála nejen neumýt, ale dokonce jen tak neutříděně vyhodit. Spravedlivě rozkacené sousedy s důkazem v rukou zazvonily na zvonek, který jediný nesl jmenovku s příponou „ová” a pěkně si tehdy novopečenou Němku podaly. Jejich výchovná přednáška mezi domovními dveřmi musela obsahovat některé prvky afinní s politickou agitkou naší někdejší domovní důvěrnice, která dohlížela svého času na spořádaný život nájemníků v baráku s cedulkou ‚Dům v socialistické péči občanů.’ Protože, jak si návštěvník z Prahy uvědomil, tehdy reakce jeho matky, na povýšené poučování na stará kolena pouze stranicky proškolené domovnice, byla hodně podobná té její dnešní vyvřelé adrenalinové vzpomínce.

(Domovní důvěrnice byla funkce, která s činností normálně fungujícího domovníka neměla moc společného. Všímala si života nájemníků a chodila na schůze tam, kam oni nechodili. Pořádala pravidelně domovní schůze na schodech před vstupem do sklepa, kde nalité informace z těch svých schůzí zaživa do spolubydlících přetavovala. Alespoň si to myslela. S klíčem od vstupních dveří na střechu dělala drahoty, takže já jsem na ta její představení chodil. Jednou mi sdělila, že moje devíti-prvková anténa pro příjem FM radiového signálu z Vídně, umístěná na rovné střeše domu, vadí turistům. V Havířově - městě mladých horníků v Leningradské ulici, pod níž největší raritou byla sedlácká usedlost s králíkárnou, ovocným sadem a třemi plemennými býky jakoby zázrakem přeživšího živnostníka pana Římana, se to tehdy, ‚za totáče’ devizovými cizinci opravdu hemžilo! Nehledě na to, že televizní antény, leckdy přímo na hromosvodech humpolácky nabastlené, nechávaly naši paní-soudružku domovnici úplně v klidu.)

Jistě se na pozadí té likvidační výtky z úst samostatně v cizině žijící dámy - „Single-Seniorin” promítla také dobře zaplacená vzpomínka na odborníka, kterého před rokem musela pozvat. Specialista vyňal masivní palácovou stavbu vosího hnízda i s čilým černožlutým osazenstvem z opěradla křesla do igelitového pytle tak, že žádný soused nemohl být žihadlem vysídlenců zasažen. Cena služby čítala tehdy skoro šedesát DEM, částka pro naši Single-Seniorin, která sotva začala pobírat rentu a které se nezaměstnanost nevyhýbala, nezanedbatelná. Ani renta nebyla úplně obyčejná, čímž vůbec nemám na mysli její celkovou výši, ale poněkud sendvičová: Dole valutový základ za období odpracované při pobytu v Německu v DEM. Nahoře vítaná, dlouho toužebně očekávaná chudá ozdoba za období odpracované ještě v socialistickém Československu v CZK. A uprostřed (?): Lahodná pomazánka Wohngeld, díky které se Single-Seniorin nemusí hned stěhovat do levnějšího příbytku na předměstí.

V leckterém českém i moravském městě, ba troufám si to samé říci také o Slovensku, nepotřebný kus nábytku vynesete na ulici a je prakticky hotovo.
Někdy sotva stačíte vyhlédnout po návratu do bytu z okna a váš eliminovaný kus domácnosti je už uchvácen a odnášen novým nabyvatelem. Domů, na zahrádku, nebo také do sběrny surovin, kde ceny jsou lákavé, hlavně pokud jde o neželezné kovy. (O přidruženém zásahu živnostníka - specialisty na vysídlení vosího osazenstva v Česku zatím nevím.)
(S odstupem času, kdy jsem viděl a slyšel v plné činnosti neuvěřitelně obrovský vosí roj nad střechami domů města Lawn - ten název jsem si s dovolením vypůjčil od básníka pana Emila Juliše, který v Lounech dlouho žil a nedávno zemřel; viz jeho sbírka Cesta do města Lawn - v uličce Sladovnická, jen kousek od zalidněného náměstí a za asistence městské policie i hasičů, chápu roli odborníka na přesídlování černožlutého hmyzího osazenstva jen pozitivně a nepohrávám si s myšlenkou, že „mít ve správný čas ten správný igelitový pytlík, šel bych nato sám a krásných 60 DEM ušetřil.”)


V  Amsterdamu jsem před pár lety obcházel prostornou koženou sedačku, která chodcům dva dny překážela, než zmizela. Mít ji kam dát, určitě bych o jejím transportu do našeho pražského minibytu zauvažoval. Tam ale je dřevěné křeslo, které jsem kdysi získal také metodou nového nabyvatele. Čekalo v hromadě harampádí, na dvorku zanedbaného činžáku v Praze 7. Stačilo stoupnout si doprostřed rámu místo odpadlého sedáku, uchopit vyváženě celodřevěné monstrum a projít ulicí Zátorkou do ulice Srbská. Trochu se proneslo, dostalo nový sedák z laťovky, molitanový polštář s potahem a slouží dál.
(V Holandsku nejspíš, jak jsem se tak díval, stálo by za to nasbírat fragmenty jízdních kol ve městech. Jsou k mání téměř na každém kroku. Postupně bych z nich sestavil alespoň jeden pojízdný hybridní bicykl. Praxi mám v opravování obrovského ojetého holandského bicyklu s dámským rámem, který moje sestra dostala darem. Brzy se porouchal a stál pár let jen tak vypuštěný pod schody do domu. Třetí podvečer, když sousedé viděli, že je to vážné, zastavil se občas u mne některý, a ptal se proč to dělám, když přes den jezdím na svém moderním kole? Říkal jsem: „Oldies but goldies.“ To se nakonec potvrdilo, Kraken, jak jsem bicykl pojmenoval, držel balanc na rovině skoro sám a stal se tak oblíben, že jsme museli stanovit pořadník pro jeho využívání.)

Přebytečná skříň, sesle a postel, někde i to opuštěné, jen málo porouchané kolo. Ve městě Lawn je tomu tak, že každou první sobotu v měsíci jsou věci na ulici odložené odklizeny na účet obecní správy. Příjemná služba. Každou první sobotu v měsíci se divím: „Kam to všechno dávají?“ V počátcích třídění odpadu v Čechách jsem na jednom úřadě zaslechl, že nikdo neví co dělat s vytříděnými PET lahvemi. Někde se to pak stejně sesype na hromady společně s odpadem komunálním. „Jak, prosím vás si myslíte, že sehnal jistý podnikatel prostředky na založení firmy provozující třídění odpadu tady v tom a tom regionu?” opáčil důvěrně jistý úředník. „Dovážel starý papír z Německa a za každou tunu toho nákladu dostal slušně zaplaceno. A kam ho dal? No prostě ho někam jen tak ‚zdarma’ vyhodil!”
Odpad směsný není problémem směšným! Prostá slovní hříčka: Nemusí to ale být vždycky člověk, kdo se bude smát naposled. Však přijde den, potká potkan potkana…! Takové jsou mé neurčité pocity z budoucnosti, když míjím občas na kole nějakou rozsáhlejší černou skládku jen pár kilometrů od obdivované historické části města Prahy. A skládečku za městysem menším…

Zpět ale ke křeslu na jednom německém balkoně v příjemném městě Weißenhorn. Mířím nejprve do odpadového dvora, kde kupodivu křeslo zdvořile odmítají jako netříditelný kousek. Přitom parta dobrovolných mladých třídiček a třídičů, důsledně probírá vše od korkových zátek přes různé druhy plastů až po dřevěný nábytek. Křeslo rozložit na základní stavební elementy by také zvládli.
Do nedaleké spalovny v průmyslové zóně za městem jedu na dámském vypůjčeném bicyklu po vymezených a udržovaných cestách pro cyklisty. Ano, zde křeslo vezmou, ale vysoká dvojciferná částka poplatku v DEM ve mně neprobouzí nadšení (ten zvyk kalkulovat a vše přepočítávat na české koruny). A to neviděli tlustou vrstvu molitanu z opěradla a sedáku. Pyrolýza to zvládne, pokud muži v dispečinku dobře rozumím. Ani se z toho nezakouří!


Odjíždím se projet k lesnímu hřbitovu za sličným městem Weißenhorn. Když zavírám kolo do sklepa domu, jsem rozhodnut: „Rozeberu křeslo na součástky!” Se sadou tupých i ostrých nástrojů různé velikosti obsazuji verandu.
Křeslo mým demoličním zákrokům vzdoruje dlouho. Dvě hodiny perné dřiny, než na podlaze leží vykuchaná drátěná kostra s pružinami, několik latí z tvrdého dřeva, dva molitanové bloky a několik nepoddajných ocelových sinusoidových pásů z opěradla, které se konečně mohou přestat vynuceně pružit a stáčí se do půlkruhu. Dají se nasadit na hlavu jako královská korunka. Výtěžek, ocel a dřevo, odvezu autem domů. Dřevo využijete vždycky, kov se dá do šrotu. Ale kam s tím balíkem molitanu?
Vzpomínka na plné příkopy odpadu v periferiích Prahy, vnuká mi kacířskou myšlenku: „Prostě jim tu balík necháš, jsou přeci jen bohatší, ať si spalovnu zaplatí sami, když neměli zájem ve sběrném dvoře.“ Jedu autem na obhlídku města, molitan maskovaný ve starém ubrusu je skrytý v pohotovostní poloze za opěradlem přední sedačky. V centru je to bez šance: Když chci nenápadně umístit zavazadlo vedle kontejnerů na staré šatstvo a sklo, projíždí kolem pomalu auto místního občana. Ne, on opravdu nic nepřijel vyhodit, jen zastavil a čekal, dokud jsem se od kontejnerů nevzdálil. Něco se mu nezdálo. Oceňuji jeho intuici, než mi dojde, že si stačilo všimnout české poznávací značky auta. „To ale potom znamená, že lidi s českou značkou jsou v tomto kraji u některých lidí stále v podezření!“ pro sebe mezi zuby cedím a přidávám nenápaditou kletbu.
Musím holt s balíkem za město! Utěšuji se obrazem scénky na pánské toaletě, kterou jsem zažil v Aquaparku v Ulmu. Méně dbalý plavec nespláchnul po sobě pisoár. Za ním (a přede mnou) ve frontě čekající starší sportovec mu uštědřil takovou verbální nakládačku, že provinilec okamžitě svůj prohřešek napravil a s omluvou se z oné místnosti vypotácel. To bych při své likvidační misi opravdu nemusel zažít!

Projíždím pátravě vesničky za městem. V příkopech mezi polem, loukou a silnicí panuje téměř absolutní pořádek, ploty sadů a zahrad lícují s krajnicemi cest. Všude klid, žádný všudypřítomný nedělní kravál travních sekaček a křovinořezů, na který jsem zvyklý z Česka. Nikde nikdo! Proč nejsem schopen ten balík vyhodit? „Tady se nepomstím (mám pořád smíšené pocity z příhody u odpadových kontejnerů) molitanem ani obci, ani vyzývavě čekajícímu zvědavci, který nevypnul na těch pár minut motor svého vozu. Uškodím jen sobě!” přiznávám si zbaběle. Nakonec molitan končí opět na verandě a čeká na mou příští misi.

Následující léto mám štěstí. Jsme na návštěvě ve vypůjčeném bytě v Ulmu, kousek od Dunaje. Balík molitanu (úvodní zvolání o dvouleté likvidaci patří časově sem) už mám v autě připraven. V půl sedmé ráno vstávám, beru „zavazadlo” a vydávám se na nenápadnou procházku do průmyslové zóny: „Však někde za plotem už si to proklaté zavazadlo najde svůj kontejner.” Mezi ploty firem na mne čeká i tady podobný pořádek jako v nedalekém Weißenhornu. „Rozmáchnout se a hodit balík někam za plot, jak se mi to zdálo jednoduché! Nějak mi to ale nejde.”

(V roce 1985 jsem cestoval do Západního Německa „na pozvání.” Sestra mne pozvala. Ve svých třiceti po prvé na Západ! Banka československá státní mi tehdy na tři týdny pobytu přidělila celých necelých 70 DEM, které jsem si mohl koupit. Ano, ještě prakticky o 10 DEM více, než stálo, s odstupem nějakých patnácti let, odborné „odvosení” křesla. Po ponižující prohlídce na české straně hranice se samopalníkem na každém konci vlaku mne ale na nádraží v Schirndingu čekal ještě větší výprask: Nástupiště bez jediného smítka! Žádný nedopalek – „vajgl” z cigarety na zemi, i když jsem prošel celý perón a naschvál ještě poodešel na perón další! Původně jsem si chtěl zapálit svou sváteční cigaretu, ale nakonec jsem to nedokázal. Druhý den mne osobně přivítala zástupkyně starosty města Mainz a předala mi volný lístek na výstavy a do městských bazénů s přáním hezkého pobytu. To už jsem byl nářezům typu „Schirnding-Hauptbahnhoff“ zvyklý a celkem klidně jsem to ustál. Ani dnes, po dvaceti létech, ve vylidněné průmyslové zóně města Ulm, kde bych, mimochodem, někdy v příštím životě klidně na pár let zakotvil, hodit ten balík nevinného molitanu někam za plot nedokážu. Hranice jsou otevřené, už dávno z Česka vycestovali „ven“ a zase se vrátili, úplně všichni! Nejen ti důležití, privilegovaní, nebo pozvaní příbuzní emigrantů. A na zastávkách MHD i nádražích ČSD je s odpuštěním bordel z cigaret pořád stejný. Dokonce bych řekl, že je, tak nějak „svobodně“, ještě větší a roztahanější po uzákonění zákazu kouření na některých místech veřejných.)

Když mám se svým břemenem pár dobrých ulmských kilometrů nachozeno, kapituluji. Odvezeme se synem do Prahy balík molitanu, který je přímo nadupán polohovou energií. Vezli jsme kdysi nový magnetofon a dětský bicykl, osobní počítač a tiskárnu, gramodesky i knihy z nakladatelství Index. Tak proč nevyvézt do Prahy ten kus nešťastného molitanu? Večer jej rozřezávám na menší pruhy, které někde za hranicí hodím do kontejneru.

Den následující, po šesté ráno jsme na cestě. Z kolem běžící krajiny jdou na mne pomalu chmury ekologického defétismu. Mluvím spíš pro sebe, syn mlčí: „Třídím odpad jako divý tam i tady a ještě vezu kus prosezeného molitanu do Prahy jako ‚ bonus.’ Na rozdíl od některých podnikatelů se starým papírem, nikdo mi za to nic nedá, ani tady, ani tam!“ Když vidím prázdný Parkplatz, náhle se rozhoduji a sjíždím z dálnice. Otvíráme tři poloprázdné odpadové kontejnery a sáčky s pruhy molitanu mizí postupně uvnitř. „Když ne do příkopu, tak do popelnice. Nedělám to rád, protože to mám tady v Bavorsku docela rád!” Ale pořád si nějak myslím, že německý molitan patří do německé popelnice, tak jako ty hromady českých nedopalků do popelnic českých.

(Předmět vytěžený ze sedáku křesla připomínající jakousi vysokou rohož - paletu s ocelovými vinutými pružinami mám dnes pověšenou nad postelí a je to hezký objekt. Když ji položíte na stůl, máte exotický servírovací tác pro 4 x 5 řad umělohmotných kelímků s kávou, využitelný na příležitostné společenské akci. To by mohl ocenit i takový pan Přemek Podlaha v oblíbeném televizním pořadu „Udělej si sám.” A pro případnou dražbu je tu název: Křeslo Praha – Weißenhorn.)